Je bezesporu živoucí legendou atletiky a sportu na Slovácku. Jeho úspěchy však už dávno hranice tohoto jihomoravského regionu překročily. Vybojoval medaile na veteránské olympiádě, světových i evropských šampionátech. Přesto neztratil nic ze své skromnosti a jeho úsměv je doslova nakažlivý.

Svatobořický rodák svůj první přespolák absolvoval už před jedenašedesáti lety a rovnou po boku Emila Zátopka. Ani dnes si život bez běhání nedokáže představit. V dubnu oslavil sedmdesáté šesté narozeniny a elán mu rozhodně neschází. Popovídali jsme si v cíli Běhu Moravským Pískem, v němž obsadil druhé místo v kategorii mužů nad 70 let, když šest kilometrů zdolal za 34 minut a 14 vteřin.

Vypadáte úžasně, roky na vás nejsou vůbec znát. Jak to děláte, máte nějaký recept na dlouhověkost?

„Abych řekl pravdu, všechny závody běhám tak, že když proběhnu cílem, mohl bych klidně dál pokračovat. Poslouchám svoje tělo. Když je unavené, jdu pomaličku. Naopak cítím-li se dobře, klidně přidám a zrychlím. Nepřepínám se, běhám hlavně pro radost a pro zdraví.“

Vyzařuje z vás úžasná energie. Věčně usměvavý, optimistický, klidný. Umíte se na něco nebo někoho vůbec někdy naštvat?

„To určitě taky dokážu.“

A co vás tedy dokáže rozzlobit? Já si vás nikdy naštvaného nepamatuji.

„Závist a zloba jiných. Vzpomínám, docela nedávno mi jeden mnohem mladší běžec ze Slovenska řekl, proč pořád běhám, když už neumím utíkat. To mě rozzlobilo. Odvětil jsem, až budeš běhat tolik let co já, pak můžeš soudit.“

A co motivace po tolika letech běhání? Co vás žene dál a dál? Vaše tempo je neuvěřitelné, jen za poslední sedm dnů jste absolvoval čtyři závody. To je obdivuhodné.

„Motivace mi nechybí. Těším se na setkání s běžci. Mám tu spoustu přátel a dlouholetých kamarádů. Povídání s nimi mi dodává energii. Jsme jedna velká rodina. Právě to setkávání a přátelství je na tom sportu to nejkrásnější. Tohle je můj život.“

Odběhal jste stovky závodů, je asi těžké srovnávat. Máte ale přesto nějaký zvlášť oblíbený, který vám učaroval?

„Asi nejkrásnější závod byl na Slovensku v Klačanech. Běhala se tam desítka. Žije tam spousta romských rodin. Já jsem obyčejně docela hodně opálený, a tak si zřejmě mysleli, že jsem jeden z nich. Hrozně mi proto vždycky fandili a tleskali. Byl jsem tam snad na dvaceti ročnících, jezdila tam kvalitní konkurence, ale přesto jsem tam mnohokrát zvítězil, možná i díky tomu povzbuzování. Rád však jezdím na všechny závody, protože všude jsou dobří lidé a kamarádi.“

Máte mezi kamarády běžci i někoho, s kým jste na poli sportovním byli opravdu velcí rivalové a soupeři?

„Řekl bych, že ano. Je to Karel Petöcz z Interu Bratislava. Běžela se hodinovka v Hlohovci, bylo to Mistrovství Slovenska. Právě tam jsme se potkali poprvé. On přijel jako favorit. Celý závod jsme bojovali a já ho nakonec porazil. Bylo mi tehdy pětačtyřicet a uběhl jsem 17 433 metrů. Karola jsem porazil o pouhých 23 metrů. Po závodě za mnou přišel a ptal se, odkud jsem, že mě vůbec nezná a nečekal, že ho můžu porazit. Odvětil jsem: ‚Ze Svatobořic u Kyjova.‘ Vůbec netušil, kde to je. Od té doby jsme se často přetahovali o vítězství. Karol na rozdíl ode mě většinou za cílem padal vyčerpáním a obdivoval, že já si vždycky nějaké síly ještě nechával. Velký souboj jsme svedli i na závodě Děvín-Bratislava, kde jsme opět bojovali o vítězství. Byla se mnou tehdy moje žena. Ta však před cílem z plných plic fandila Karlovi. Tehdy jsem o kousíček prohrál a Karel pravil: "Květošu nezlob se, jedna fanynka mě tak vyhecovala, že jsem dnes nemohl prohrát.“ Na to jsem mu s úsměvem odvětil: ‚Já vím, to byla moje manželka.‘ I na takové perličky mezi námi občas došlo."

Pohárů a cen máte doma jistě nepočítaně za tak dlouhou kariéru. Objezdil jste řadu veteránských šampionátů. Dá se přesto vyzvednout jedno dvě ocenění, jichž si ceníte nejvíce?

„Na veteránském šampionátu v Portoriku 2003 jsem se stal mistrem světa v krosu v závodě družstev. Spolu s Librou a Hlusičkou jsme porazili i takové velmoci jako Španěly nebo Portugalce. Na Maltě v roce 2001 jsem se pak stal mistrem Evropy ve štafetě (členy štafety byli dále Hlusička, Bradáč a Šuk, pozn. redakce). Na veteránské olympiádě v Melbourne 2002 jsem z pěti závodů dovezl pět medailí, čtyři stříbra a jeden bronz, jen to zlato mi chybělo.“

Kdy jste začal s běháním?

„Bylo to v roce 1952. Dostal jsem se na školu do Zlína, kde jsem se učil zedníkem. Měli jsme tam jednou schůzku s Emilem Zátopkem a jeho ženou Danou. Povídali nám o běhání. Druhý den se pak konal přespolní běh. Běžel i Emil, tak jsem se rozhodl taky přihlásit. A od té doby běhám.“

Jste pro řadu běžců vzorem. Příkladem dlouhověkosti, vzorem v přístupu, morálce. Měl jste i vy v začátcích nějaký vzor?

„Byl to právě Emil Zátopek. Bezesporu náš nejlepší běžec, nikdo takový se u nás od té doby nenarodil a myslím, že už ani nenarodí. On byl takový dobračisko, skromný, dobrosrdečný. I jeho žena Dana. Vykládal nám svoje zážitky, byl člověk z dědiny, který si na nic nehrál a nad nikoho se nepovyšoval.“

Co plánujete dál? Nemusíme se doufám bát, že byste se ze závodních okruhů vytratil?

„To snad ne. Budu běhat, dokud to půjde. Jestli splním to, co mám naplánováno, dokončím letošní rok na celkovém počtu 1 525 závodů. Pevně věřím, že ani tohle číslo nebude konečné.“