Letní příprava nesportovce: Kladenský maraton

Pokusím se shrnout ten svůj velký souboj se sebou a s maratonskou tratí. Pro mnoho z vás to možná přijde jako samozřejmost, ale já jsem z toho byl vážně překvapený.

Očekávání a předstartovní horečka

Celkově by se to dalo shrnout klasickým pořekadlem – hlad má velké oči. To přece nic není uběhnout maraton. Mám desítku za necelých padesát, tak ten maraton bude tak za 3:55, plus mínus pár minut.

Start a první polovina

Když se tak zpětně podívám na start, tak bych řekl, že v té době jsem měl asi nejvíc endorfinů. Po startovním výstřelu už jsem je jen konzumoval a doufal, že vydrží do konce. Bylo velmi příjemné běžet s někým a prostě jen tak pokecat a najednou hups a byl další kilometr za náma. První půlka za 2:07 mi dala falešnou jistotu, že je vše v kapse.

Koleno

Cože se to vlastně stalo? Někdy kolem 28 km v tom mírném stoupání směrem k panu Domanskému se mi při odrazu pravá noha podlomila v koleni a ucítil jsem lupnutí jako když šlacha jde přes šlachu na vnější spodní straně zepředu v pravém koleni. A sakra, zranění, okamžitě mi blesklo hlavou. Jenže nic nebylo cítit a tak jsem běžel dál. Zbývajících 14 kilometrů už přece nic není.

Celkovou únavu organismu najednou naprosto přehlušil problém s kolenem. Při běhu se bolest zhoršovala a při chůzi polevovala. A tak jsem klusal, co to šlo a pak chvíli šel a takhle to probíhalo až do konce.

Finiš a cíl

Ani mne nenapadlo při vběhu do posledního kola zůstat na stadionu a vzdát to. Nevím proč, ale je to tak. Koleno jsem nevnímal, prostě jsem si řekl „nebolí to“ a ono to nebolelo. Jen jsem dostal signál, že teď chvíli půjdeme a tak se šlo a pak, že už je to dobrý a tak se zase běželo.

Přiznávám, že jsem na stadion vbíhal s pocitem, že už někdo čeká s klíčema. Jen za mnou zamknout a jde se konečně domů. Nic nepotěší víc než povzbuzování od běžců, od těch co vědí, co to je a jak se asi cítím. Cílovou čáru jsem protnul a už měl medaili na krku, nádherný pocit, ale žádná euforie se nedostavila. Byl jsem rád, že to mám za sebou.

Překvapení

Jak už jsem naznačil, hlavní překvapení je, že maraton není 2× půlmaraton. Ten druhý půlmaraton nemá s tím prvním nic společného. Možná se to dá časem odbourat, asi určitě obecnou vytrvalostí, ale být v druhé půlce o 50 % horší, to jsem vážně nečekal.

Neustále jsem čekal na tu pověstnou zeď, kdy už to budu chtít zabalit a já s tím budu muset bojovat. A ono nic. Celou přípravu jsem se bál, že to vzdám, protože nebudu moci psychicky dál. To, že nakonec by mysl běžela, ale tělesná schránka s tím bude mít problém, to jsem vážně nečekal.

Většinu neběžců, kteří ze mne dychtivě dolovali zážitky, jsem šokoval, že nejvíc mne bolí sval na ruce. Neznám anatomii a tak to popíšu tak, že je to na vnitřní straně ruky mezi loktem a palcem. Snad jste to pochopili, ale nejspíš určitě zažili.

Následky krátkodobé

Převlékl jsem se a vyrazil k domovu. Když jsem po hodině a půl zastavil před domem, otevřel dveře od auta a zjistil, že nohy prostě samy asi nevystoupí. To byl vážně šok. Ona mne ta schránka vážně neposlouchá, a to jako že totálně. Druhý den ráno to bylo ještě horší, vyjít schody bylo obtížné, ale při scházení nahrnout celou váhu na pravou nohu nemyslitelné. Na nějaký výklus nebylo ani pomyšlení, a tak jsem si dal hodinovou pajdavou procházku. Dnes už je vše v pohodě, mám za sebou lehoučký výklus a po schodech chodim normálně.

Následky dlouhodobé

Jsem chycen. Možná to nečekáte, ale všem vyprávím, jak úžasný zážitek maraton je. Jak moc se člověk o sobě dozví a naučí. Už teď se těším na další a na další. Mám trochu zlepšenou situaci, protože překonat osobák nevypadá zas až tak moc složitě :D

Druhý následek je trochu jiný pohled na maratonské časy. Ono vůbec dokončit je obrovské vítězství. Teď už je mi jasné, jak každá vteřinka či dokonce minuta je věcí dobré přípravy a štěstí při závodě. Je jednoduché doběhnout o hodinu hůř než člověk čekal, ale nemožné o hodinu lépe než čekal. Připadá mi, že maraton je naprosto spravedlivý ukazatel toho, kolik člověk obětoval přípravě.

BONUS: A to jste VY!

Nebojte, nechytá mne sentiment, ale kdybych tento běh absolvoval sám, byl bych nešťastný. Můj první maraton, ale pro mne navždy bude jeden z naprosto vyjímečných dnů mého života. Tolik moc pozitivní energie jste mi poslali a do cíle jste mne prostě dotlačili a já jsem vám za to moc vděčný. Vnímal jsem naprosto všechno a všechny. Zažil jsem opravdu krásný pravý sportovní zážitek. Nerad bych dělal dlouhou děkovačku a tak dva příklady. Paní na začátku rovinky s občerstvovačkou a pak Witty na vběhu do finiše. A pak Petr K. a Tudy … Jejda a už to začíná.