Jak se rodí běžkyně: Křest Kladnem

Katka Klouparová | 11.09.2007 | přečteno: 3998×

Tak jsme doputovali. Cílem na Kladně jsem proběhla bez slz a emocí, měla jsem jen takovou tu obyčejnou radost, že se to povedlo. Nebyl čas zabývat se sama sebou – chtěla jsem být s těmi, kdo přišli fandit, těšila jsem se, až se zmůžu na víc než na úsměv č. 3 (statečná běžkyně) a dvouslabičné odpovědi nevalné informační hodnoty.

Atmosféra na Kladně byla neskutečná a je tím, na co budu vzpomínat, a důvodem, proč se za rok vrátím. Strašně ráda bych všechny vyjmenovala a napsala, jak mi pomohlo, že přišli. Snad jsem to nikomu nezapomněla říct osobně.

Zrozena ve znamení Panny mám do vínku dáno být úzkostlivou. Neúspěchu jsem se bála. Bála jsem se zklamání. V zásadě jsem si ale v hlavě vytvořila obraz radosti v cíli, radosti z běhu, pivka s přáteli poté, ale bohužel také pár dalších obrazů a obav, o které jsem na trati párkrát zakopla.

Předstartovní nervozita tentokrát ohlásila nástup ve středu před závodem a definitivně se odporoučela se startovním výstřelem na sobotní noční Grand Prix v Praze. Nemohla jsem tam chybět. Přej a bude Ti přáno – čím víc sama běhám, tím víc mě těší úspěch ostatních.

Poslední dny přípravy byly zamračené stejně jako počasí. V úterý jsem si ze Stromovky přinesla rýmu, kterou jsem vzala útokem – šumivým céčkem a litry čaje. Po akci „šumivé C“ následovala reakce a já se do konce týdne snažila umravnit stávkující žaludek. Nedoporučuji. V pátek bylo veseleji a v sobotu ráno takřka jásavě, nebýt drobné zrady, kterou na mě matka příroda spáchala.

O maratonské trati jsem přečetla a slyšela hodně, i přesto se překvapení konala. Málokterý z těch 42 kilometrů se mi běžel pohodlně a lehce. Nevím, možná zapůsobil strach, nervozita a vědomí, že poslední týden mi příprava místo vyladění trochu skřípala. Žádné drama, ale dech beroucí výkon a lehkost bytí v tom nebyla.

Zlom k horšímu nastal na 25. kilometru, kde trošku zbytečně nastoupil strach z kroku do neznáma. Najednou jsem byla bez vlastního názoru. Na jeho místo nastoupily zkušenosti jiných. Ty, které mluvily o zdech, krizích, bolestech a křečích. Ze všech těch slov běhá mráz po zádech a na příště je z posledního týdne vyřadím bez pardonu, stejně jako tentokrát kofein. Není lepší se na to vykašlat a prostě běžet?

Plánu jsem se až do 30. km držela jako klíště. Těšila jsem se na Iva Domanského, který u cedulí označujících násobky pěti nutně musel ochraptět. K jednotlivým metám jsem až do 25. kilometru dobíhala v rozmezí 5–10 vteřin oproti plánu, jako hodinky, a rozverně hlásila mezičasy. V posledních dvou kolech jsem se programově a s očima na hodinkách několikrát prošla. Stačila minuta a další dva tři kilometry jsem držela vcelku obstojné tempo.

Ponořena v úvahách nad pravým svalem lýtkovým (svým i těmi patřícími předbíhajícím běžcům) jsem asi minula maratónskou zeď. Vážně tam byla? Kde přesně? Já místo toho běžela po překážkové dráze – v desetiminutových intervalech se ozývaly jednotlivé části běžeckého aparátu. Nejdřív pravé kolenní vazy, pak bederní svaly, následovány levou achilovkou. Když bylo téma vyčerpáno, přišlo něco dalšího. Běžela jsem dál, jen únava rostla, ale zároveň s tím i tolerance k fyzickému nepohodlí. Kolem 32. kilometru jsem se dostala do fáze, kdy mi přišlo normální a pochopitelné, že to prostě trochu bolí. V tu ránu si bolístky sbalily kufry a vystřídala je obyčejná únava.

V cíli jsem Ivovi sebrala pivo, oblékla šusťákovku a šla se zdravit. V tentýž okamžik jsem začala trénovat na svůj druhý maraton. Takže – do roka a do dne (nebo tak nějak) – pod 3:40!