Zdeňku, jak jsi začínal s během? Pokud jsem dobře informovaná, tak ještě předtím to byla rodinná turistika, že?

„Ano, mé začátky by se daly nazvat jako turistické. Nejdříve jako dítě s rodiči, později jsem díky Ivu Domanskému objevil dálkové pochody. Byla to pro mě tehdy taková výzva. Chtěl jsem vědět, co všechno mé tělo zvládne a jestli je mohu dát bez velké přípravy. První padesátku jsem dal ve dvaceti letech. Pak se z pochodů staly maratony.“

Ty jsi ve svých 35 letech uběhl svůj nejrychlejší maraton v čase 2:43. Jak jsi na to tehdy trénoval? Jaké jsi běhal objemy?

„Tehdy jsme už měli dceru Lucii a tím pádem se ty objemy dost snížily. Asi měsíc před maratonem jsem měl naběhaných asi 400 km. Ale bývaly měsíce, kdy jsem míval mnohem víc. Je jasné, že k takovým objemům se člověk dopracuje postupně. Musí si na ně zvyknout jak organismus, tak hlava. A když takové objemy chvíli drží, dá se z toho něco zaběhnout. A dneska už běhám jen něco kolem 200 km za měsíc.“

Jak se tedy trénovalo? Nepředpokládám, že jste si někde kupovali tréninkové plány?

„U nás to bylo jednoduché. Žádné tréninkové plány jsme tehdy vysloveně neměli. Pracovalo se dost často na šichty, takže jsme běhali mezi nimi. Člověk si chtěl odpočinout od práce a kolikrát i od myšlenek na tehdejší režim.“

Pořád přemýšlím nad tím, jak moc jste byli tehdy schopni ovlivnit svoji výkonnost jídlem. Jak to tehdy bylo s výživou? Přeci jen ujít nebo uběhnout 50 km je pořádné sousto i pro trénovaného jedince. Měli jste tehdy nějaké podpůrné prostředky?

„Vůbec ne. Člověk se tehdy prostě najedl toho, co mu chutnalo. My jsme tehdy byli vděční, když jsme cestou narazili na hospodu, kde měli kofolu. Ale vzpomínám si, že kladenský lékař vymyslel iontový nápoj G30, který se úplně původně dával hospitalizovaným v nemocnici. A zjistilo se, že je to výborný nápoj i pro sportovce. Ale je ti asi jasné, že to bývala hodně velká vzácnost se k němu dostat.“

A jak jsi na tom nyní? Dnes máš různé gely a doplňky na každém kroku. Používáš něco z toho?

„Zkoušel jsem. Někdy to pomohlo. Ale aby byl můj výkon s tímhle svázaný, tak to ne. Dnes si kdekdo s sebou nosí ledvinku, ve které má všelijaké lahvičky a různé věci. Tehdy to nebývalo a když jsme se chystali na běh, plánovali jsme si jej tak, aby třeba ve druhé třetině byl potůček nebo studánka. S sebou jsem měl 10 Kčs v kapse a modlil se, aby byla cestou otevřená hospoda, kde bychom se mohli najíst.“

Vy jste si s sebou tedy nic k jídlu nebrali?

„To bylo různé. Někdy jsme si zabalili hrst rozinek do igelitového pytlíčku, ale spíš jsme se spoléhali na to, že je člověk dobře najezený z domova a ty tři nebo čtyři hodiny mu energie vydrží.“

A jak to bylo při závodě? To jste si museli přinést vlastní občerstvení? Nepředpokládám, že jste měli na každých 5 km občerstvovací stanice, jako je vídáme na závodech dnes.

„Pořadatelé měli zajištěné občerstvovačky, tedy pouze ta místa. Ale máš pravdu, že dřív jsme se spoléhali na to, co si vezmeme sami, co si na tu občerstvovačku pošleme. Ale třeba na takovém Závodě Míru v Košicích, tehdy to byla velmi významná akce, jsme neměli šanci si na občerstvovačku cokoliv dát. Tam byly občerstvovačky pro reprezentaci a cizince.“

Jak to tehdy bylo vůbec se závody v zahraničí? Dalo se na ně vyjet?

„Já sám jsem byl na maratonu v Berlíně, v NDR víckrát, jednou v Polsku a dvakrát nebo třikrát v Maďarsku. Když jsme ale chtěli vyjet s kamarády ven, museli jsme si zažádat o devizový příslib. A z pěti jej dostal třeba jen jeden.“

Byly tyhle zahraniční závody pro vás drahé?

„Myslím, že dražší je to dnes, i když tehdy se tolik nevydělávalo. Ale pravdou je, že jsem byl svobodný, neměl jsem potřebu zajistit rodinu nebo dávat peníze na stranu.“

Když jsme se bavili o těch objemech, používáš vůbec sporttester?

„Nepoužívám. Dřív jsem vyběhl třeba v 17:01 a vrátil jsem se s tím, že jsem běžel tak 1,5 hodiny. To bylo všechno, co jsem potřeboval vědět. Čas, kdy jsem vyběhl a kdy jsem se vrátil. Hodinky mám při běhu tedy jen kvůli tomu, abych měl alespoň ponětí o čase. Ani ostatní běžecké vybavení, bez kterého si spousta dnešních běžců nedovede běh představit, u mě nehledej. Na klíče mám kapsičku u běžeckých trenek, ve které nosím v igeliťáku i toaleťák.“

Na který z těch maratonů vzpomínáš nejraději?

„Úžasné maratony byly na Slovensku. Třeba právě ten v Košicích. Tam celé město tím maratonem žilo. Při trati nestály desítky nebo stovky lidí, ale tisíce nebo dokonce desetitisíce a povzbuzovaly nejen tu špičku, ale i nás ostatní. Když jsem byl v Košicích poprvé, tak poslední asi tři kilometry diváci vytvořili úzkou uličku. A najednou jsem zaslechl, jak na mě někdo volá jménem. Jak mě povzbuzuje. Říkal jsem si, jak je to možné, že mě zrovna tady někdo zná? A za chvíli zase! „Zdeno, makaj, vydrž!“ Což člověku vlije úžasné duševní síly. Až později jsem zjistil, že ty lidi měli u sebe startovní listinu a podle startovního čísla si našli příslušné jméno. Další momentka, co si pamatuju, byla právě cestou ze stadionu na ubytovnu. Nastoupili jsme tehdy do tramvaje ještě se startovními čísly a teď se zvedla stará babička a říká nám: „Chlapci, poďte si sadnúť. Jste takoví ustátí.“ Nebo když jsme odcházeli ze stadionu a stovky dětí, které před tím stály u trati a tleskaly, tak teď na nás volaly „Ujo, ujo, dajte mi vaše štartové číslo“ nebo „Ujo, ujo, podpíšta se mi“. A já k tomu jednomu přišel a viděl tam podepsané olympijské vítěze a teď jsem se k tomu měl podepsat i já. To byly prostě úžasný momenty, na který se ani po třiceti letech nezapomíná.“

A co dnešní závody, běháš je? Myslím tím ty velké.

„Pražský maraton jsem běžel asi třikrát. Tehdy ta trať ale byla jiná. Pro mě byla víc běžecky atraktivní. Možná to bude znít blbě, ale já si nechci při závodě prohlížet památky. Já tam jdu závodit. Jinak letos mám zatím jen jeden závod, možná budou dva. Neříkám, že nechci závodit, ale přijde mi, že tady v okolí Kladna jsem víc platný v roli pořadatele. Mám rád pocit, když pak ten závod klapne, a raději své zkušenosti dám tomu, aby se podařil start, aby byli všichni zapsaní a spokojení. Není mi ani nepříjemné, když mi někdo řekne, abych šel ukazovat závodníkům trasu. Beru to tak, že v tu chvíli je to potřeba.“

Jak jsi se dostal k organizování závodů?

„K tomu jsem se dostal díky Ivu Domanskému. Ivo byl totiž opravdu osobností, která se zasloužila o rozvoj turistiky a dálkových pochodů. On byl jeden ze zakladatelů prvního dálkového pochodu u nás a vůbec první chodecké stovky. On totiž razil takovou zásadu, že když člověk chodí nebo běhá závody, měl by se aspoň jednou za rok do organizace zapojit. A tak jsem ho poslechl.“

V dnešní době se lidé porůznu spojují a chodí spolu běhat. Jak to máš ty, běháš sám nebo si rád zaběháš i s někým dalším?

„Abych se přiznal, jsem běžeckým individualistou. Ve svém věku už neumím zrychlit, abych někomu stačil, a na druhou stranu ani neumím držet tempo s někým pomalejším. Neber to jako něco špatného, ale já neumím dávat nohy před sebe pomaleji. Mě pak ty nohy bolí a mohlo by se taky stát, že nepřirozeně šlápnu a způsobím si tak zranění.“

Jak se díváš na současné běžecké tréninky? A co říkáš na běžecký boom posledních let?

„Já osobně bych tu trenérskou činnost viděl asi jinak, než se teď provozuje. Je podle mě totiž divné trénovat nebo dávat nějaký rady po internetu nebo mailem člověku, u kterého znám jen jeho jméno. A k tomu boomu… Jsem rád, že lidé běhají, že to berou jako dobrý prostředek třeba k vyčištění hlavy nebo zvýšení kondice. Naopak mi přijde zvláštní, když lidé začínají běhat jen kvůli tomu, aby zhubli a nechtějí za tím vidět žádnou další návaznost.“

Já sama se věnuji vedení běžecké skupiny a setkávám se s různými běžci. S rychlejšími, i těmi pomalejšími. Vnímáš sám někde hranici, kdy člověk ještě běží a kdy by se se slovem běh měl rozloučit?

„Já bych tohle všechno neházel do jednoho pytle. Musíme brát v úvahu věk, nějaké fyzické předpoklady a hlavně zdravotní stav. Takže se takhle nedá říct, že když ten nebo onen běhá nad šest minut, tak mezi běžce nepatří. Těžko se bude rychleji pohybovat člověk, který má třeba víc než sto kilo. Na druhou stranu ti, co si vypěstují nějakou kondičku a půjdou na závody, tak by se mohli hecnout a zkusit běžet co nejrychleji. Každopádně mám pocit, že dřív lidé brali závody víc sportovně. Dneska s posunutím limitů k zaběhnutí třeba maratonu na to jdou lidi víc užít a kolikrát si to jdou užít i bez dostatečné sportovní přípravy. Ale i tak jsem rád, že běhá čím dál tím víc lidí a že se s nimi mohu díky tomu potkávat na závodech našeho Maraton Klubu Kladno.“