Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Tréninkové školy: Protinožci vaří dobrou kaši

Tréninkové školy: Protinožci vaří dobrou kaši

František Holý | 25.12.2007 | přečteno: 9751×

Které osobnosti obohatily světový běh na opačném konci zeměkoule? Jaké byly jejich tréninkové metody? Z kterých světových akcí si tito běžci odnesli vavříny? Zveme vás na návštěvu do Austrálie.

Ve zdokonalování intervalových metod tréninků pokračuje celý běžecký svět. Jak jsme si již naznačili minule, matematické možnosti dávají v kombinacích s opakováním nespočet variant této metody, ale nejdůležitější zůstává schopnost a odolnost běžce/běžců dodržet nastavené schéma. Zde musím opět upozornit, že intervalové metody samy o sobě k cíli nevedou, protože až vyvážený a optimalizovaný komplex tréninkových metod „šitých“ na míru může dovést běžce až tam … třeba i na Olymp.

Rozepisovat zde rozdělení intervalových metod mi připadá, jako kdybych notorikovi doporučoval, jestli je lepší brát antabus před spaním, nebo až po jídle… Zkusme popojít a podívat se za moře, kde chlapci za vodou začínají psát historii zlatým písmem a tou je „australská a novozélandská škola“. 

Ne, že by jinde neexistovaly nebo nebyly také zajímavé a originální metody tréninků s dalšími běžeckými hvězdami jako např. v USA, Rusku nebo Anglii, Francii, Polsku aj., ale to by byly „neverending stories“. 

Snad jen jednu zajímavost, kterou byly v té době dvě odlišné linie „škol“ a to bylo především v USA, v Německu a tam, kde si experti zakládali na teorii absolutna. Tam si sportovní a další odborníci stanovili pomocí komputerových modelů a stovek kinogramů ideální „vzorec typu běžce včetně jeho "anatomie“ pohybů, kterému se pak ve svých trénincích pokoušeli přiblížit. Samozřejmě i s pokusným atletem „králíkem“. 

Naopak v Ruské i Francouzské škole/linii sázeli odborníci a experti na jedinečnost a neopakovatelnost sportovního jedince, kterému příroda tam přidala a onde ubrala, a tento „prototyp“ respektovali a ovlivňovali v růstu výkonnosti jen tam, kde bylo třeba. Zásadně se nesnažili měnit styly běhu, které podle našeho Emila Zátopka potvrzovaly a dokazovaly, že běhat, a to skvěle, se dá i zrovna oku nelahodícím stylem. Pozor, to ale všechno bylo, dnes je situace zase jiná, protože pokud jsou výkonnosti běžců tak vyrovnané, hraje roli i ten nejmenší detail v rozdílu od „ideálního“, potažmo od „absolutního“ … 

Vrátím se ale ke dvěma legendám na druhé straně zeměkoule. Ti si vzali z každé doposud známé „školy“ něco … a smíchali to svým osobitým přístupem v „nové“ tréninkové metody. Oba dva však použili zcela odlišné postupy, ale shodli se na společném předpokladu být dobrým běžcem – mít a neustále zdokonalovat techniku běhu. 

Prvním představitelem australské školy byl Percy Cerutty (1895 – 1975), více známý pod přezdívkami „Herodes, Drtič aj.“. Jeho krédem byly tyto, vše vysvětlující, zásady : 1. Chceš-li něčeho dosáhnout, musíš se naučit – umět se „mučit“! „No pain, no gain!“ (Žádná bolest, žádný pokrok). 2. Vyhledávej vše, co Tě činí tvrdým a odolným! 3. Poštvi se sám proti sobě, kdykoli cítíš, že ochabuješ! 4. Probuď v sobě tygra! (Jen na okraj pro ty obeznámené: Ve Studené jsme probouzeli Pardála, ale ten spal a zřejmě spí dál. Bude potřeba ho zase brzy „probrat a třeba i stáhnout z kůže“ nějakým tím soustředěním). 

Při bližší analýze prostředků, které Cerutty používal v trénincích, zjistíme nápadnou podobnost se Zátopkovými metodami – usilovné, několikahodinové pochody a běhy se zátěží; nekonečně dlouhé běhy v pískových dunách a kopcích (Emil ve sněhu a v těžkých botách); posilování celého těla i s činkami … a neodmyslitelný „pahorek , kopec písku, který se opakovaně vybíhal až do bezvědomí. Pozn. autora – taková malá "škola hrou“. 

Struktura cyklů pak vypadala následovně : I. Přípravné, kondiční období, terén – 6 měsíců vytrvalosti a síly; zajímavostí byla vytrvalost, která nebyla postavena na dlouhých rovnoměrných bězích, ale na i 30km dlouhých bězích, v neustále střídaném tempu … II. Předzávodní období, terén – 3 měsíce tempové vytrvalosti s „intervaly“; opět ve vlastním pojetí – když chci zaběhnout míli, 10 mil v takovém a takovém čase, tak v co nejrychlejším tempu dané trati musím běhat až kam vydržím), tedy nácvik speciálního tempa poněkud ne nelogickou cestou, ale určitě ne nejefektivnější … III. Závodní období, stadion, dráha – 3 měsíce nácviku rychlosti a speciálního tempa – závody. 

Trenér se závodníky žil a podřizoval jejich životy jedinému cíli – vyniknout, být první s vědomím, že druhé místo je vlastně prohra … Ale i tvrdá a agresivní tréninková škola „fanatismu“ měla své protagonisty, mezi kterými vynikal mílař světové třídy Herbert Elliott (nar. 1938) a vytrvalecká legenda Ron Clarke (nar. 1937). 

Abychom však neztratili kontinuitu tématu, otevřu kapitolu dalších trenérských osobností, a tou je skutečně „nesmrtelná“ legenda Arthur Lydiard (1917 – 2004). Do historie běžeckého sportu se zapsal jako prvotřídní psycholog a znalec běžeckých potřeb. To vyplývá z jeho zkušeností, protože byl také velmi dobrý maratonec. 

Tréninkové metody byly zcela opačné oproti Ceruttymu. Jeho krédem bylo motto – Trenér je jen konzultant, který Vám úspěch nezaručuje … Zde předkládám několik zásad pro dokreslení profilu osobnosti Lydiarda: 1. Sportovce získáte nejlépe osobním příkladem. 2. Pokud běžec projeví zájem – je potřeba ho „tvarovat“ a hlavně brzdit jeho počáteční euforii a nadšení. Spěchat netřeba … 3. Nevyžadujte přesné (slepé) plnění tréninkových úkolů, konzultujte momentální stav a hledejte, optimalizujte tréninkové jednotky tak, aby bylo dosaženo plánu, potřebného objemu, dostatečně tempových úseků, rychlostních intervalů atd. 4. Nestanovujte žádné „podmíněné“ cíle v závodech, eliminujte psychické bariéry, negativní pocity a tlak odpovědnosti sportovce. 5. Vše směřujte a veďte k osobní iniciativě. 6. Vštěpujte sportovci nezdolnou víru ve vlastní schopnosti a sílu! To je meritem snah a poslání Artura Lydiarda, který mimo jiné rozšířil svoji slávu i sportovní osvětou ve vztahu k lidskému zdraví. 

Tato osvěta se stala národním programem ve Finsku, kde president Urho K. Kekkonen projevil svůj vztah k problému člověka (v 60. letech má Finsko nejvyšší procento úmrtí na kardiovaskulární selhání) a pozve si k řešení Lydiarda. Do dvou let běhá téměř 1 milion joggerů a pár set kvalitních běžců, z kterých se později etabluje i dvojnásobný olympijský vítěz Lasse Viren (nar. 1949). Finsko je zachráněno. Jak jsou některé „neřešitelné“ věci řešitelné …

Další působnost a vliv Lydiardovy školy vidíme nejen v Evropě, ale i v USA, kde opět iniciuje nový životní styl – jogging „běh pro zdraví“. K vlastnímu tréninku Lydiarda – známá je např. struktura celoroční přípravy i s objemy špičkového mílaře, další atletické legendy „novozélandské školy“ Petera Snella (nar. 1938): I. Objemová příprava – 10 týdnů, cca 1 700 km; II. Trénink v kopcích – 6 týdnů, cca 500 km; III. Speciální trénink – 12 týdnů, cca 1 300 km (až někde zde se diferencují doposud shodné metody i kilometráže společných tréninků mílařů, vytrvalců i maratonců); IV. Závodní období – 16 týdnů, cca 1 300 km; V. Přechodné období – 8 týdnů, cca 800 km. Celkem 52 týdnů s 5 600 km dává odpověď, kde se objevila tak neskutečná vytrvalost (maraton zaběhl Snell bez speciální přípravy – přímo z tréninku, za 2:42hod), u silově a rychlostně disponovaného mílaře, dovolím si říci, který doposud neměl v historii obdoby. Také 2 zlaté olympijské medaile z 800 m a 1 500 m na XVIII. OH v Tokiu to dokazují. Byl to běžecký „kůň i bůh“. Přiznávám se a zamačkávám slzu, můj velký idol, ještě i dnes … 

Mezi další svěřence, které Lydiard „stvořil k obrazu svému“, patří také John Davies (bronzová medaile z OH v Tokiu 1964, 1 500 m), Murray Halberg (zlatá medaile na 5 km na OH v Římě), John Walker (světový rekord na 1 míli, zlatá medaile na OH v Montrealu) aj. 

S pozdravem a přáním všeho nej… atlet veterán 

Franta Holý


Silvestrovská …. Pokud Vám stále chybí „absolutní“ rychlost při běhu, doporučuji ověřenou metodu. Zajděte si v létě za myslivci nebo k nám a my Vám ukážeme, kde mají „soustředění“ nejlepší trenéři – pašíci, bachyně se selaty … a pak stačí potichu se přiblížit a jenom lehce, ale opravdu lehce, pohladit jedno, zcela libovolné, pruhované selátko … samozřejmě, musíte být již rozcvičeni, nejlépe v tretrách a s předem vytýčenou tratí. Každé opomenutí detailu se může vymstít, ale s tím si lehce poradíte, až zjistíte, že letíte téměř nadzvukovou rychlostí. Uslyšíte maximálně svůj dech a možná „její“, ale kde můžete tak kvalitně potrénovat? … No jenom u nás.