Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Jak jsem na půlmaratonu dělal vodiče II.

behej.com | 05.04.2006 | přečteno: 3174×

Když tady tak pročítám Petrovy postřehy z trati letošního Pražského půlmaratónu, dovolím si také přispět svojí troškou do mlýna. Jako vodič na 1:50 jsem čekal, že se kolem mě utvoří, jak už psal Peťa, skupinka běžců a hlavně běžkyň :), se kterými si těch 21,1 km v poklidu pohovoříme a příjemně absolvujeme trať.

Bláhově jsem vzpomínal na skupinku krásných slečen, se kterou se kolem mě na 32 kilometru při loňském PIM prohnal Láďa Černý, který tehdy dělal vodiče na 4 hodiny. A když jsem prožíval svojí třetí maratónskou krizi, s vtipným komentářem ve smyslu „co tady děláš?“ se mi postupně vzdaloval i se slečnami do nedoběhnutelné dáli… Dneska si ani nejsem tou krásou jistý. Ono mezi námi, 32 kilometrů může docela dobře působit jako osm zlatavých moků. Pro mě ale krásné zůstanou, dokud mi je Alzhaimerova choroba navěky nevymaže z paměti.

Ještě na startu a krátce po něm to vypadalo slibně. Zaujal jsem místo někde uprostřed startovního pole, u cedule 500–1000, kde jsem předpokládal nejvíce svých adeptů. Dvě italské dámy nemohly pochopit, proč vodič na 1:50 stojí na startu daleko za vodičem s balónky hlásajícími 2:00. Druhý vodič na dvě hodiny, Franta Brabec totiž startoval z přednější pozice, kde očekával startovní výstřel s Milošem Škorpilem. Inu, ujistili jsme dámy, že nemusí mít obavy, protože MY poběžíme rychleji. Kromě neznámých lidí se ke mě přidalo i pár známých tváří – Petra, Jarmila, Pepa a další, takže start byl velmi příjemný.

První kilometry jsme vesele rozprávěli, nálada byla příjemná a tak občas padl i nějaký vtip. Pobavil mě i dotaz jednoho mladého běžce, jak to jako vodič plánuji běžet. Když jsem upřímně odpověděl, že to nejdřív lehce rozběhneme a v druhé půlce malinko zrychlím, vytřeštil nechápavě oči a odběhl pryč. Tohoto běžce jsem potkal i v cíli, o tom ale později.

Zbavuji se balónků
Svými balónky jsem neustále obtěžoval běžce za sebou a tak po tom, co jeden z nich (balónků, ne běžců) vypustil duši při střetu s dopravní značkou přechod pro chodce, věnoval jsem je na Příkopech skupince malých dětí, které jsem tím myslím spíš trochu vyděsil, než potěšil. Příště se alespoň oholím…

Ztráta ze startu byla 1:19 a po prvních třech kilometrech se dokonce ještě o necelou minutu prohloubila. Rozhodl jsem se pomalu stahovat. Bohužel v tu chvíli, bylo to někde v Nuslích, potkal jsem Evžena se svým "létajícím“ maskotem na ruce, a dal se s ním do řeči. Evžen totiž před týdnem absolvoval maratón v Římě a tak bylo co vyprávět. Abych to upřesnil, vyprávět měl co Evžen. A já, jak jsem poslouchal povídání o závodu v Římě, jeho atmosféře, kráse města… podvědomě jsem začal zrychlovat až Evženovi, jak mi později v cíli řekl, došel dech a já byl rázem sám. Asi během dvou kilometrů jsem dohnal chybějící dvě minuty a brzy přidal ještě jednu k dobru. A tak jsem s hrůzou zjistil, že mnozí, kteří běželi od startu se mnou, už tu nejsou…

Nejvíc mě to mrzelo kvůli Petře, kterou jsem se zavázal dovést při jejím prvním půlmaratonu zodpovědně do cíle. A tak jsem někde u Podolské vodárny ubral plyn a od té chvíle se držel strojového tempa 5:12 na kilometr. Petru jsem marně vyhlížel po každé obrátce a hledal jí v davu běžců za sebou, ale marně. Až v cíli jsem se dověděl, že na oněch nuselských kilometrech se nekompromisně ozval její zraněný meniskus, a proto ze závodu odstoupila.

Škoda, ale jak znám Petru, určitě si to brzy vynahradí. Během dalších kilometrů jsem občas něco prohodil s běžci kolem sebe, několik se mě drželo do posledních kilometrů a jednoho kolegu ze Slovenska jsem musel u Rudolfina dokonce odehnat, aby nebyl v cíli zbytečně tak pozdě…

Poslední kilometr
Poslední kilometr už jsem si jen v poklidu vychutnával atmosféru cíle.Úsilí běžců, kteří podávali svoje momentálně nejlepší výkony a hledali v sobě zbytky sil pro závěrečný spurt, jsem pozoroval jako by přes sklo. Zmíněné tempo 5:12, které mi v tu chvíli připadalo pomalejší než kdykoli před tím a které jsem od podolského přibrždění držel jako tempomat luxusního vozu až do konce závodu, mě dovedlo do cíle  přesně o 50 vteřin dříve, než hlásal můj rozlišovací dres.

V cíli jsem potkal i onoho mladého běžce, který se mě ptal na můj plán na začátku závodu. Doběhl těsně přede mnou. Seděl zadýchaný na zemi a když jsem mu podával ruku, snažil se vyloudit úsměv na unavené tváři. Při pomyšlení, co si asi prožil v posledních kilometrech jsem si vzpomněl, že to není tak dávno, co jsem začínal s během já a bylo mi ho trochu líto. Snad se poučí a další závody si vychutná až do konce…

Moje dojmy byly smíšené. Společenská událost, kterou jsem očekával, se nekonala, a špatné svědomí z toho nešťastného zrychlení mi dávaly jakýsi pocit viny, že jsem možná zklamal několik běžců, kteří se na moje služby spoléhali a tím jsem jim znepříjemnil průběh tohoto závodu. Byla to sice minuta, nebo dvě, ale vím, co taková minuta v nesprávnou chvíli může způsobit.

Nehovornost běžců s odstupem naprosto chápu. Byl to závod, kde se každý snaží podat co nejlepší výkon, hlavně sám před sebou, takže sil na zbytečné povídání si s cizím „bláznem“ asi vážně není. Ostatně, k tomu účelu máme spoustu restauračních zařízení…

Při maratonu se polepším
Na druhou stranu jsem snad několika běžcům pomohl (důkazem bylo poděkování v cíli). A po tom, co jsme se s ostatními vodiči shodli na tom, že vodič má být především součástí trati a nekompromisně dodržet oficiální čas, ke kterému se zavázal, cítil jsem i trochu té dobře odvedené práce za sebou.

Takže pokud se někdo rozhodne, absolvovat letošní PIM v závěsu za vodičem na 4:00 h, slibuji , že se polepším.

Ondra Uher

Přečtěte původní reportáž