Z deníku maratónského běžce - 1.

Jestli maratón letos vůbec poběžím, to netuším. K sakru! Přitom až do Velikonoc probíhalo všechno podle plánu.
A tak místo tréninku listuju svýma deníkama a fotoalbama a vzpomínám. Prohlížím si fotky ze svýho prvního maratónu.
Jak se to všechno seběhlo? A proč jsem to vůbec běžel? A co následovalo? Pokusím se vám to postupně popsat.

Každýho v životě fascinujou jiný věci, někdo například rád hraje na kytaru a sní o tom, že založí rockovou skupinu slavnou jako Smashing Pumpkins a dobude s ní svět. Někdo by zase chtěl vylézt na osmitisícovku. Někdo chce mít hlavně hodně peněz a někdo třeba miluje potápění a ve svých představách si plave mezi barevnýma korálovýma útesama. Já chtěl vždycky uběhnout maratón. Nechtěl jsem být olympijským vítězem v maratónu ani tím kdo tu trať dá poprvý na světě pod 2 hodiny, jen jsem to chtěl vyzkoušet. Věděl jsem že to bude dobrodružství.

Můj první maratón aneb já všem ukážu

Znáte to. Běžel jsem ve svým životě několik maratónů, ale poprvý – to je jen jednou. Třeba poběžím maratónů ještě spoustu, ale na ten první nezapomenu nikdy.
Poprvý jsem se na maratón přihlásil v roce 2002, to mi bylo dvacet sedm. Vyzvednul jsem si v kanceláři závodu startovní tašku s číslem a v ní byl taky rámeček, do kterýho si každej závodník měl dát po doběhnutí svojí cílovou fotku. Na něm bylo napsáno “Marathon runners have one less think to do.“ Sakra, říkal jsem si, taková neskutečná arogance. Povyšovat se nad ostatní jenom kvůli tomu, že někdo uběhne maratón. Já všem těm zasloužilým maratónským běžcům ukážu!

Ale na druhou stranu přiznávám, že maratónská atmosféra mě taky začala pozvolna pohlcovat. Vzrušující očekávání blížícího se závodu jsem vnímal téměř na každým kroku. Vždycky když jsem zahlédl reklamu s motem „Život je sladký běh“ mrazilo mě v zádech a bylo to příjemný. A ty reklamy byly tenkrát všude.
Myslím, že přípravu na tenhle maratón jsem nepodcenil. Přesněji řečeno – z dnešního pohledu bych tam našel chyb nepřeberný množství, ale v tý době jsem dělal vše jak nejlíp jsem uměl.

Čtyři měsíce předem jsem pravidelně chodil běhat a mé tréninkové dávky dosahovaly do té doby nevídaných rozměrů. Pil jsem minerálky a iontový nápoje a protahoval po každým tréninku svaly, aby mě při závodě nepřekvapily křeče. A taky jsem si mazal kolena a kotníky speciální mastí, aby mě nebolely. Celkem jsem i dodržoval životosprávu.
Maratón se běží v neděli, ale v pátek před tím jde naše parta posedět do žižkovskýho Spirit baru, tam nechci chybět. Ovšem nedám si ani kapku alkoholu, budu pít jenom limonády, tak zní moje předsevzetí. A domů půjdu před půlnocí. ´
Kamarádi to vůbec nechápou.
„Jak můžeš nepít, když je to až v neděli? To si přece zítra stihneš odpočinout,“ říkají mi. „Koukej na nás, zítra hrajeme fotbal a taky si pivo dáme!“
Jenže tentokrát jsem rozhodnutej. Dneska ne, opravdu ne. Atmosféra je příjemná. Piju jenom minerálku a připadám si i tak jako bych byl opilej.
Kuba do mě pořád hustí: „Hele, to je jasný, ne? Ty vole, jestli chceš ty Keňany pozítří porazit, musíš mít něco co oni nemají. Alkohol!“
Načež pozvedne svůj půllitr a naznačuje, ať si dám s ním.
Ale tentokrát odolám, i když mi ty jeho poznámky připadají dost vtipný. Prostě mám z tý trati respekt.

Na startu se sejdu s Kaslíkem. Je to můj kamarád a skvělej kluk. Před dvěma měsícema jsme spolu běželi půlmaratón a hlavně jemu vděčím za to, že tu dneska jsem. To on mě přemluvil. Já si na maratón původně nevěřil.
Ale po půlmaratónu mi Kaslík řekl: „No tak, když už jsi uběhnul půlku, tak přece zvládneš i tu druhou, ne?“
A bylo to jasný.

Jenomže dneska mi není dobře. Bolí mě žaludek.
Mám v čerstvý paměti slova trenéra našich olympijských běžců na lyžích, kterej v televizi u vytrvalostního běhu na 50 kilometrů jasně říkal: „Lepší je mít první půlku takhle dlouhého závodu žaludek trošku těžší, ale pak mít stále z čeho čerpat energii, než jít na start s pocitem hladu.“
Proto jsem se snídaní před dnešním během nešetřil. Tři chleby se šunkou, dva pomeranče a ještě dva dorty, abych měl energii. Něco z toho muselo být zkažený, jinak to není možný. Nebo že by mě bolel žaludek od nervů? napadne mě. Přeci nejsem taková padavka! Zapudím tu myšlenku, i když úplně jistej si tím nejsem.

Řadíme se s ostatníma běžcema před startem a momentálně pocitem hladu rozhodně netrpím. Spíš je mi pěkně blbě. Pro jistotu ale do sebe natlačím ještě krabičku hroznovýho cukru, aby mi na trati ta energie nechyběla.
Než zazní startovní výstřel, opírám se na kraji davu o odpadkovej koš a přemýšlím, jestli to rovnou nevzdát.

Do dvacátýho kilometru u Zbraslavi běžíme s Kaslíkem bok po boku, ale pak už to dál nejde. Události naberou rychlej spád. Teď totiž musím být rychlej. Jako překážkář Jiří Mužík přeskočím hbitě svodidlo dálnice. Udělám pár dalších skoků do příkopu a svojí snídani tam umístím pěkně do trávy. Ten lyžařskej trenér pěkně kecal! Jen se ještě opatrně koukám, jestli poblíž nestojí nějakej fotoreportér. Nerad bych zítra v bulvárním plátku viděl svojí fotku s titulkem: „I takhle bolí maratón!“
Když se vydrápu zpátky na silnici, davy běžců stále klidně proudí kolem, jakoby se vůbec nic nedělo. Já nevím co dělat, tak jdu pěšky dál směrem po trati.

Říkám si: Za kilometr je na půlmaratónu občerstvovací stanice, tam se opláchnu a půjdu na Zbraslav na městskej autobus, kterým se vrátím nazpátek.
Tak takhle dopadnul můj první maratón! Jsem dost zklamanej. Napadne mě, že jsem možná ze všech těch tisíců běžců odpadl jako úplně první. Vzdát maratón na dvacátým kilometru, to je ostuda! Najednou chápu prohlášení neúspěšných reprezentantů, že pro ně by po příletu z vrcholných akcí měly vést z Ruzyňskýho letiště kanály. Já sice nejsem reprezentant, ale stejně bych se nejradši někam zahrabal. Tak dlouho se připravuju a takhle to skončí! Ale hlavně jsem vyčerpanej.
Na to, že bych pokračoval v závodě, nemám ani pomyšlení. Jsem tak zesláblej, že už ani ta chůze mi moc nejde. Kilometr jdu 20 minut. Jak si tak jdu, trošku naberu nový síly. Na občerstvovačce se opláchnu a loknu si ionťáku.
Jdu dál, stále mě předbíhají spousty běžců.

A vtom jí spatřím. Blonďatý vlasy až na zadek, cupitá si to kolem. To není běh, to je takovej velice mírňoučkej poklus. Ani není oblečená jako maratónská závodnice. Má na sobě bílý plátěný kalhoty a letní tílko na ramínkách. Kolem pasu turistickou ledvinku, což běžci běžně nemívají – prostě pohoda. Měří nanejvýš metr šedesát a přestože jí nestačím pohlídnout přímo do obličeje, nepochybuju, že je nesmírně krásná. Toužím být v její blízkosti.

No, taky mě samozřejmě napadne: Sakra, tak tahle holka to má jako uběhnout a já ne? To nesmím nikdy připustit. NIKDY!
Přinutím ztuhlý nohy k pohybu a běžím těsně za ní. Běží tak pomalu. Pozoruju její krásný vlasy, který za ní vlajou.
Chtěl bych se jich dotknout.
Na chvíli si nejsem jistej, jestli je tohle všechno pravda.
Napadne mě: Co když jsem to prostě nezvládl a umřel na trati vyčerpáním, to se přece při maratónských bězích občas stává. A jestli jsem teď v nebi – pak tohle musí být anděl. Přinejmenším tak vypadá. Celá ta situace mi přijde natolik neskutečná, že mám pochybnosti. Běžíme Zbraslaví kolem divadla a lidi nám fandí. Svítí sluníčko a mě nic nebolí. Všichni se na mě usmívají. Nemůžu se tý představě ubránit – bylo by krásný umřít a pak se cítit takhle nádherně. Třeba je to, co se říká o posmrtným životě fakt pravda. V tu chvíli si to přeju. Neustále mi to vrtá hlavou, pochybuju, ale úplně tomu uvěřit nedokážu.

Za pár kilometrů ze svých představ vystřízlivím. Dojdou mi síly podruhý a můj anděl mi utíká. Já musím jít znovu pěšky. Po chvíli dojdu Kaslíka, kterej se drží za bolavý koleno.

Ten den je krásně. Na nebi ani mráček. Nejlepší závodníci z afrických zemí jsou už dávno v cíli, ale po Strakonický ulici podél Vltavy se směrem do centra stále sune dav běžců. Dav se pohybuje vpřed tiše a nerušeně, jakoby okolí ani nevnímal.
Občas podél trati povzbuzuje závodníky skupinka fanoušků. Nikdo nemá moc sil na fandění reagovat, ale občasný úsměvy naznačí, že takový povzbuzení je příjemný. Každej ze závodníků prožívá svý osobní drama. Každej z nich přemýšlí, jestli dnes vůbec má na to dostat se do cíle. Každej z nich má dost. Ale nikdo z nich nic neříká. Občas u krajnice protahuje nohy nešťastník, kterej dostal křeč a nemůže dál. Ostatní běží mezi řekou a barrandovskou skálou směrem ke Smíchovu. Každej bojuje nejen s tratí, ale především sám se sebou.

Co žene běžce vpřed? Nejspíš nikdo z nich by nedokázal přesně odpovědět.
S Kaslíkem pomalým klusem pokračujeme směrem k cíli. Jsme na 35. kilometru a najednou je nám veselo. Musíme se tomu smát. Připadáme si jak totální lazaři.

Tak na tenhle běh jsme se tak dlouho připravovali! Kdybysme měli ještě nějaký síly, asi bysme dostali záchvat smíchu. Takhle se jen tiše usmíváme. Tak kvůli tomuhle jsme do cíle pozvali snad všechny naše kamarádky, ať před nima zamachrujeme! Těšili jsme se na dobrodružství během kterýho překonáme sami sebe a teď jsou z nás ty největší zoufalci.

Kamarádky v cíli si na nás ještě pěknou chvilku počkají! Jsem totálně vyšťavenej. Nohy bolí. Bojím se pořádně odrazit, abych nedostal křeč. Můj pohyb, to je napůl chůze a napůl běh. Jazyk se mi lepí na patro. Měl bych pít a jíst, ale nemůžu, protože se mám strach, aby mi nebylo znova blbě. Z rezervoáru sil už jsem vyčerpal i ty poslední.
Kaslík kulhá vedle mě a je na tom podobně. Ale přesto je to krásný. Teď už vím, že tenhle zatracenej maratón dokončím.

Prohlížím si fotku staženou z netu, na který je ta krásná dívka. Je tak drobná. Blonďatý vlasy za ní vlajou, ale v tváři se jí zračí únava.

V cíli jsem dostal medaili. Díky ní vím, že se mi to celý nezdálo. A taky díky tomu, že jsem Kaslíka i sebe našel ve výsledkový listině. Naše časy byly na pomezí malý ostudy a ostudy velký. A to hlavně, když si je člověk porovnal s našima velkohubýma prohlášeníma před závodem. Já – 4:16:55 hod., Kaslík – 4:22:43 hod. Nemuseli jsme vyloženě chodit kanálama, ale se svýma výsledkama jsme se nikomu taky zrovna dvakrát nechlubili.

Byli jsme před závodem příliš pyšný a ta trať nás nakonec dostala na kolena.
Při další návštěvě Spirit baru si slíbíme, že maratón už nikdy nepoběžíme. Ale sliby chyby. Podaří se nám v budoucnu ten slib dodržet?

Martin M.

(pokračování příště)