Postavit se na start Jizerské 50 pro mě byla od začátku výzva. Hodně dlouho jsem neběhala delší trasy než je 12 km a upřímně přiznávám, že i ty byly ve velmi pomalém tempu. Přeci jen jsem se věnovala v běhu víc ostatním než sobě. Ale co, cca tři týdny před závodem jsem pomalu navyšovala kilometry – snažila jsem se 3× týdně běhat něco mezi 14 – 17 km. Naštěstí nohy si relativně pamatovaly, a tak jsem do Bedřichova nejela úplně vyděšená.

Do Jizerek se sjela poměrně slušná squadra. Na každém rohu nějaký známý, což mě velmi dobře rozptýlilo od případné nervozity. Ta přišla až po tom, co mi kluci vyběhli na 50km trať a já zůstala sama. Sama v tom studeném počasí, kde občas vykouklo sluníčko a ukázalo, že to léto ještě nechce vzdát. I tak mi ale drkotaly zuby. I tak jsem ale nasadila šortky a triko s dlouhým rukávem, které jsem se osm minut před startem rozhodla vyměnit za to s tím krátkým. Nedovedete si představit tu paniku, kdy jsem se rozhodla sprintovat ve sportovní podprsence celým areálem do auta pro druhé tričko, a to prozření, že bych nemusela stihnout start. Nakonec zvítězil rozum – znovu jsem natáhla původní triko, vyhrnula rukávy a doufala, že sluníčko nezaútočí v plné síle.

Mezitím vším jsem samozřejmě odpovídala na zprávy typu: „Tak co, jak to vidíš?!?“ Sakra, jak bych to asi viděla?!? Prostě, jak to půjde, myslela jsem si. Ale nebudu lhát, že jsem v hlavě neměla cíl. Objektivně jsem zhodnotila své síly a adrenalin v krvi a stanovila si vysněnou metu času do 2:05. Alibisticky jsem ale měla záložní variantu 2:10. To pro případ, abych nebyla zklamaná, kdyby to nešlo, a nemusela pak řešit svědomí. Jenže záložní varianta padla ve chvíli, kdy mi přišla zpráva, že 23 kiláků snad do dvou hodin dám, ne? Upřímně, tohle bylo hodně optimistické, ale semínko bylo zaseto.

Věděla jsem naprosto přesně, co mě čeká. Úplně poprvé jsem měla nastudovanou trasu. Teda trasu: její převýšení. Věděla jsem, které kilometry asi budou kritické, a tak jsem docela klidně běžela a v klidu odpočítávala kilometry kopců. Tedy „v klidu“ je asi hodně nadnesené slovo, protože prvních pět kilometrů jsem hledala vhodnou výmluvu, proč se na to vykašlat!!! Ale jak to tak bývá, ty první kilometry slouží k zahřátí a pak najednou začnou fungovat endorfiny, člověk se nadechne a běží. Psychika začne fungovat a vy víte, že do cíle doběhnete, ať se děje, co se děje. První menší fyzická krize přišla na 13. km. Psychika už totiž zase fungovala normálně a já už věděla, že doběhnu, ať se děje, co se děje.

Závod je od slova závodit a překonávání nejen sebe, ale i ostatních. Takže postavte přede mě někoho, kdo mi přijde dost silný, aby stálo s ním závodit, ale nedostatečně připravený, aby ustál můj souboj, tak se na něj zaměřím a neskončím, dokud ho nedostanu. Pak si ihned nacházím dalšího, a takhle si vybírám až do konce závodu. V horším případě si najdu jinou slabší oběť, na který si spravím chuť. I tady samozřejmě několik takových postaviček padlo, ale tentokrát to nebylo na počítání skóre „předběhnutí vs. předběhli mě“. Tady by to skóre bylo hodně pod nulou.

Ještě na 16. km podle organizátorů, podle hodinek cca 14,7 km (ty tabule po cestě docela dlouho neseděly), jsem byla přesvědčena, že čas pod dvě hodiny padne. A taky jsem podle toho začala zvyšovat tempo. Nebo jsem se o to aspoň pokusila. S každým dalším spolknutým kilometrem jsem byla blíž cíli a věděla jsem, kolik sil ještě mám. Další taková krizovka přišla někde na 19. km, kde jsem tedy znovu sáhla do kapsy a nasypala si svůj životabudič znovu do pusy. Nicméně postupně kilometráže hodinek a tabulí po trati se začaly srovnávat a já si uvědomila, že čas pod dvě hodiny dnes nepadne. Takže někde na 21. kilometru opět na pár sekund chůze, ale jako bych slyšela sebe. Najednou se za mnou totiž ozvalo: „Dupej, dupej…“ a já věděla, že tohle už dojedu na plno.

Do cíle jsem přiběhla uřícená, ale šťastná v čase 2:02:28, se kterým bych asi normálně byla spokojená, ale jasně, že mě teď ty dvě minuty hlodají. Ale jak jsem psala na začátku, byl to po dlouhé závod, který jsem opravdu běžela na čas a který měl ukázat, na čem budu dál zase stavět. Takže fakticky běhám o minutu hůř než před půl rokem!!! Je to sice výstražné, ale nic, co by se nedalo znovu naběhat. A už se nemůžu dočkat, až začnu polykat tréninkové kilometry.

Jestli se mne teď někdo zeptá, jaká byla trať, tak krásná. Ty lesy jsou nádherné, houby se daly sbírat přímo u trati. Občas jsem si všimla i potůčku. Ale to je asi tak všechno, co jsem tentokrát schopná o tom všem říct. Já tentokrát závodila, nekochala se. V této souvislosti mě v cíli pobavila Zuzka Kocumová, která mi vysmátá vyprávěla, jak celou trasu zná a jak přesné ví, kde co je, a že ani ty kilometry jí nerozhodily. Já si možná tak přesně pamatuji, kde byla která občerstvovačka… Já si totiž víc hlídala hodinky, tempo a hlavně ty kilometry.

Každopádně i tenhle závod byl úžasnej a jsem ráda, že jsem se na něj nechala přemluvit. Baví mě ty lidi kolem, ty lidi, kteří ho dělají, baví mě ta atmosféra, baví mě ta příroda. Vím, že na podobné závody budu muset opět nasadit své výběhy ve Zbečně, ale o to tu jde. Udělat něco navíc a překonat hlavně sebe samu. A kdyby člověk neznal své tělo, že po závodě je opravdu lepší jen něco málo vyklusat, tak už bych včera v těch kopcích nabíhala převýšení. Moje poprvé na Běhej lesy tedy dopadlo na jedničku. Jsem lapena…

Pozn.: Když odbočím od toho závodění, tak nutno podotknout, že mě zaujala jiná věc. Kamarádi, mně se stalo, že mě předbíhal V O N Í C Í chlap!!! Ano, voněl voňavkou!!! To je naprosto nevídaná věc. A kdyby neběžel jak parní stroj, myslím, že bych se ho držela mnohem dýl.

Blog autorky Jeden měsíc běžce můžete sledovat zde.