Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

OBĚH REPUBLIKY: Podyjím křížem krážem, déšť střídá vedro

OBĚH REPUBLIKY: Podyjím křížem krážem, déšť střídá vedro
foto: archiv Jiřího Kadeřábka

Jiří Kadeřábek | 26.05.2018 | přečteno: 10475×

Kolik toho máte naběháno za květen? Jirka Kadeřábek již přes 1100 kilometrů. Má za sebou 27 dní své padesátidenní cesty okolo republiky. Poslední dny jej doprovází další ultraběžec Štěpán Dvořák. V pátek společně urazili maraton v Podyjí, dnes míří do Janova a pokračovat budou podél rakouské hranice k jižním Čechám. PLÁN TRASY


PŘIDEJTE SE!

PLÁN TRASY

KONTAKT


DEN 27:

Dnešní den začal tam, kde včerejší skončil. Vyrazili jsme opět s úmyslem navštívit krásná zákoutí, ale mělo to jeden háček. Těsně před startem se spustil déšť, jak když se roztrhla Vranovská přehrada. Nenechali jsme se tím odradit, ale značně to komplikovalo naši cestu a každý krok nás stál mnohem více úsilí a soustředění.

Stezka nás často nutila k chůzi, dobrodružným sestupům, improvizaci na cestě okolo chatek, a tak bylo problematické udržet tělo dostatečně zahřáté. Prostě během ranní etapy se míchaly pocity okouzlení krásnými výhledy s trápením se na kluzkém terénu a strachem z prochladnutí.

Mimo jiné jsme navštívili výhled na Vranovskou přehradu zepředu. Spoustu skal, jež se dívají na její koryto a sladké malé chatky okolo. Například Eduardovu skálu, Petrovy skály, Chvalatickou zátoku, Rotundu Henrichsruhe atd. Do Bítova jsme přiběhli zmoklí jak dvě kachny, ale voda nám tekla jen z oblečení a ne z očí. Ty zářily.

Odpoledne jsme odstartovali opatrněji, ale brzy se udělalo tak teplo a slunečno, že veškeré extra vrstvy oblečení šly do baťohů a zřejmě by nám nikdo už nevěřil naši historku o čtyřech promoklých hodinách v lesích a skalách okolo přehrady.

Slunečné počasí nám vlilo krev do žil a běželi jsme se stylově rozloučit s Vranovskou přehradou, jejími zátokami i řekou Dyje. Zříceninu hradu Cornštejn jsme obdivovali ze všech úhlů i vyhlídkových míst a samozřejmě jsme i z dálky okoukli hrad Bítov.

Poté jsme mířili blíže do Podhradí nad Dyjí a zde si vychutnali Podhradské skály i zříceninu hradu Frejštejn. Pak už zbývala jen Grázlova vyhlídka a rozlučka s Dyjí. Vratěnín je dnes naším domovem a nezbývá jen doufat, že i přes nájezd stánkařů na zítřejší jarmark se nám podaří se trochu vyspat a nabrat energii. Prozatím to bereme s humorem.

Zítřek bude možná chudší na přírodní kouzlení, ale jednoduchost a předvídatelnost občas taky přijdou k chuti. Nejdříve míříme do Janova a odpoledne do Starého města pod Landštejnem.


DEN 26:

Po včerejší pozdní večerce, kdy jsme přivítali na palubě našeho oběhového expressu Štěpána Dvořáka, se nám dnes u kouzelného mlýna ve Slupu vstávalo s novým nadšením. Na ranní etapu jsme vyrazili za příjemné teploty, mírně zamračené oblohy a trochu horší viditelnosti.

Jelikož jsme byli ve Štěpánově zahradě, tak bylo prima nechat se vést a užít si víc to kolem, i když ranní etapa zrovna neskýtala tolik krás a překvapení. Polní cesty s nekonečným horizontem jsme si užívali až do Dyjákoviček, kde jsme se napojili na hlavní silnici a následně cyklostezku skrze Chvalovice. Tam jsme narazili na pár dinosaurů, ale prehistorický muzeum park vypadal trochu vymřele, tak jsme se dlouho nezdrželi.

Cestu jsme si zpestřili až mírnou odbočkou k zachovalému pěchotnímu srubu Zatáčka, kde jsme chvilku obdivovali naši obranou linii, než jsme opět vyrazili vpřed přes obec Šatov a složili zbraně u Hnanického rybníku, kde jsme nabírali sílu i kalorie na odpolední výpravu do parku Podyjí.

Odpolední etapa odstartovala kolem 13.40, těsně po příjezdu kamaráda Ondry, který si vzal dovolenou, jenom aby mi představil svoji oblíbenou běžeckou oblast. Takže jsme ve třech vyrazili do nitra Podyjí odemknout jeho kouzelná místa a výhledy.

Cesta to byla náročnější, než jsem měl původně v plánu, ale každý krok stál za to! Těch utajených koutů, která bych jinak určitě minul… Nejprve jsme se navštívili vyhlídku Devět mlýnů, poté vysutou lávku přes Dyji (která s vámi doslova zamává), Železné schody, Vraní skálu, bývalou strážní věž, Ledové sluje atd. Prostě tolik úžasných míst, kolik jen bylo možné do jednoho odpoledne vmáčknout bez toho, že bych měl zítra ráno dřevěné nohy.

Výlet tří nadšenců, kteří ocení běh jako aktivitu pro hledání přírodních krás. Nemohl jsem si přát lepší společnost. Do Vranova nad Dyjí jsme dorazili okolo 18.00 a brzy se rozloučili s Ondrou, na kterého čekal odvoz. Štěpán se s námi zdrží až do neděle a zítra mne protáhne okolím přehrady Vranov, bude-li nám počasí nakloněno. Nepochybně další super den před námi. Jdeme se na to pořádně vyspat, ať to zítra vše stihneme.


DEN 25:

Posledních pár posměšků od místních na náš stan a něco o bezdomovcích a byli jsme připraveni navždy zmizet z Velkých Dunajovic. Sestra jela ke studánce doplnit zásoby vody a já už mizel zadem do místních vinic a skrze kopce, které se hrdě vyšplhaly až do 280 metrů nad mořem.

Traktory zde intenzivně postřikovaly, tak snad se zítra neprobudím se třetí rukou nebo nebudu svítit ve tmě. Polekal jsem pár babiček, jež provázkovaly víno, a vychutnal si do sytosti prach z polí. Když jsem se objevil na hlavní silnici, čekal tam na mne cyklista. Doufám, že se nebude ptát na směr…

Ukázalo se, že je to fanoušek našeho příběhu, a tak mne doprovodil k rozhledně v Drnholci. Tímto mu děkuji za milou společnost, jelikož ani nebyl čas se představit. Poté jsem již putoval sám do Hrušovan a na závěr do obce Pravice, kde jsme se uvelebili vedle rybníka a s medovníkem na vidličce oslavili polovinu oběhu.

Odpoledne jsme měli opět žhavé a prašné. Ne nadarmo se tady tomu prý říká Sahara Moravy. Nejdříve jsem se prohnal kolem Eminy zámku a následně pokračoval k Přírodní rezervaci Karlov. Odtud skrze kamenité polní cesty to bylo nekonečné grilování v odpoledním sluníčka. Lesík v dálce sice byl vidět, ale moc se mu nechtělo se přiblížit, ale nakonec jsem se dočkal. Ještě rychlá proplétaná skrze zadní uličky Hrádku a pak už jsem byl vysvobozen chladem Jaroslavického rybníka i pramenem Staré Dyje. Cestu jsme již se sestrou zakončili u starého mlýna ve Slupu, kde doufáme v pohádkové vyspání se.

Zítra nás čeká Národní park Podyjí, početnější doprovod a možná i dešťové přeháňky. Bude to zábava.


DEN 24:

Naše motivace vykopat se ze stanu a upalovat na další etapu dnes silně souvisela s množstvím komárů, kteří se u nás přes noc ubytovali. A tak veškerá ranní činnost obsahovala různé variace na vrtění se a následný – předem prohraný – boj o pobití všeho, co štípe. Být zase na cestě bylo větší úlevou než obvykle.

Nejprve jsem se napojil na cyklostezku přes přírodní park Niva Dyje, která byla mírně nedokončená, a tak byly mé opocené nohy vkusně oblepené prachem z cesty. Stín stromů mě opět ukryl pod svoje křídla a až k zámku Rendez-vous jsem stěží věděl o vzdálenosti, jež mi mizela pod nohama.

V dálce už byly vidět Valtice a za nimi Pálava. Jako by mě přitahovaly. Nohy ani necítily únavu z předchozího dne, kéž by to takhle bylo každý den. Brzy jsem se napojil na cestu, jež jsem znal ze štafetového běhu „Z Moravy do Prahy“ a v dálce zahlédl známou Kolonádu. Z hlavní silnice jsem odbočil doprava, abych v nížině spatřil Úvalské rybníky a mohl začít fantazírovat o tom, jak se zchladím (nevyšlo to, byl to brčál). Ještě jsem stihl ochutnat pár třešní u cesty, než mě vidina odpočinku donutila opět zrychlit krok.

Místem pro polední odpočinek se stala krásná samota u rybníka a pauza se nesla ve znamení neustálého posouvání deky za stínem. Vše naznačovalo tomu, že to bude úmorné odpoledne. A taky bylo. Cesta byla převážně po odkrytých cyklostezkách a silnicích, ale vápencové skály a vrchy Pálavy byly moc velkým lákadlem na to, abych zpomalil. Nakonec jsem se skrz nespočet vinic dostal na ta nejhezčí vyhlídková místa, jako třeba na Kočičí skálu nebo Sirotčí hrádek, kde už čekal můj cyklodoprovod.

Bývali bychom zůstali déle, ale po včerejších problémech se stanováním jsme se moc těšili na brzkou večerku a posezení ve stínu s plným břichem. Do Dolních Dunajovic jsme tedy dorazili už tři a půl hodiny od startu a měli toho horka až nad hlavu.

Je to opravdu krásné místo tahle část Moravy, ale to horko dělá vše dvakrát těžší. I tak se těšíme na zítřek, co nového zase uvidíme. Naším cílem je obec Slup, kousek od Znojma. Tam oslavíme polovinu oběhu. Myslím, že nejsme vůbec špatný, co říkáte?


DEN 23:

Dnešní ráno v Rohatci začalo červánkově a za sucha. To tu nebylo od začátku oběhu! Luděk (ze včera) se za námi ještě v 5:30 zastavil s vodou a rozloučit se a pak už to byla opět denní rutina – snídaně, sbalení věcí a stanu.

Chvíli mi trvalo, než jsem se z Rohatce po zelené vymotal, ale o to více milé bylo překvapení z krásné cyklostezky, kterou z obou stran „objímaly“ veliké stromy, močály, tráva a luční kvítí. Sluníčko hřálo, ale teplota byla ještě přijatelná.

Až do Hodonína by se mi běželo fantasticky, kdybych věčně nezastavoval, abych se koukal okolo sebe. V těchto mokřinách podél řeky Moravy to prostě žilo na plný pecky. Hodonín jsem jen lehce lízl, abych se brzy vrátil do chladnějšího prostředí cyklostezky a namířil si to k slovanskému hradišti v Mikulčicích.

Ještě než jsem tam doběhl, stačil jsem vyplašit prvního čápa na této výpravě, pokud tedy nebudu počítat toho, kterého jsme včera viděli hnízdit uprostřed vesnice na sloupu.

Poté jsme již se sestrou opět zmizeli v leze na jedné té super rovné silnici, jež se zdá, že nikdy neskončí. Když jsem byl vysvobozen odbočkou vpravo, věděl jsem, že Týnec, naše odpočinková destinace, je blízko. S kručením v břiše a mírně propoceným tričkem jsem vypnul hodinky a chvilku poté nastal útok na povidlový a tvarohový šáteček. Sladké odměny za doběhnutí jsou ty nejlepší!

Odpolední etapa mě opět vyvedla do lesa za Týncem. Hurá za stínem! Ehm…, ne tak zhurta. Sluníčko zrovna bylo pod tak blbým úhlem, že by bylo jedno, z jaké strany člověk běžel. Vždy ho měl nad sebou.

Nohy se mě snažily přesvědčit o chůzi jako lepší volbě, ale já měl v hlavě, že čím dříve tohle pečení bude za mnou, tím lépe. Takže jsem je tahal pod sebou silou a rozhodně bych si za techniku a styl v ten moment nedal vysoké hodnocení.

Ani cyklostezka, po které jsem mířil na jih, nebyla žádnou hitparádou. I tak si na tom člověk našel něco zajímavého a občas mne překvapila ještěrka, kosák, již druhý čáp nebo stádo srnek. Jinak to byl dlouhý boj s tempem, které je pořád rychlejší než chůze, ale zbytečně nepřehřívá tělo.

Na poslední čtvrtinu cesty se již les změnil na velká luka s několika osaměle stojícími stromy a v dálce se vynořil zámeček Lány. Na chvíli jsem se u něj zastavil, když mi zazvonil mobil a můj cyklodoprovod hlásil výjezd. I sestry odpoledne bylo pestré. Opět potíže s místem noclehu a zaparkováním. Bohužel ve větších městech je pro dva dobrodruhy se stanem občas krušno. Nakonec jsme se potkali nedaleko zámku Pohansko, který jsme následně na chvíli okukovali a něco nafilmovali, než zvítězila chuť mít už to odpoledne za sebou. Prostě byl to náročný den pro nás oba, pro každého trochu jinak.

Zítra míříme směrem Valtice a poté Pálava, tak jsem zvědavý, jestli mi něco utkvělo z trasy, kdy jsem tam byl při štafetovém běhu z Moravy do Prahy.


DEN 22:

Dnešní den se nesl v duchu opouštění Bílých Karpat, které se nás na rozloučenou ještě rozhodly trochu poškádlit blátíčkem a ranní rosou, naštěstí v kombinaci s jasnou oblohou.

Začal jsem tam, kde jsem včera skončil – Kubíkův vrch a držel se pohraniční stezky se Slovenskem. Cesta to nebyla snadná a rosa v trávě, která zde rostla skoro do pasu, mně dokonale zmáčela. Opět jsem tahal za ruční brzdu, jelikož kaluže zde byly pro skokany do dálky spíše než pro amatérského běžce a trasa byla trochu jako stezka odvahy – tolik zvířecích zvuků najednou jsem už dlouho neslyšel! V tomhle hustém lese jsem se necítil nejbezpečněji. No a to jsem ještě kousek od sebe vyplašil dva divočáky. Už abych byl venku…

Běžím skrz velká luka a rovnou do údolí, podél nádraží Vrbovce a po červené vzhůru tentokrát do lesa s mnohem lepší viditelností a klidnějším zpíváním ptáčků. Cesta byla náročná a nohy unavené. Ani voda, ani jídlo moc nezabíralo a přede mnou ještě půlka, no prostě jeden z těch dní… Naštěstí se brzy profil trati brzy změnil. Výhledy na okolní luka byly kouzelné, a tak jsem se opět ztratil ve filmování krajiny a zapomněl částečně na únavu. Tahle karta prozatím vždy vyhrává, kéž by to vydrželo až do konce oběhu.

V cíli nás čekalo obrovské koupaliště, jen jsem doufal, že tu budeme mnohem dříve než v 11:30. Rozhodli jsme se tedy odložit start odpolední etapy na 15:00, jelikož skoro pět hodin toulání se v lese, to docela zamotá nohy a v břiše už taky usilovně kručelo.

Pauza bohužel moc nepomohla. Vůbec se nám nechtělo balit a opouštět příjemný chládek koupaliště. Co se dá dělat? Jestli chceme večeřet za světla, musíme vyrazit hned. Trasa byla mnohem kratší a snadnější než ta ranní a navíc bych měl mít společnost v podobě Luďka z Rohatce, který mi běžel naproti. Teď už jen překousnout to horko.

Do Radějova až po rybník Vanďurák jsme se mohl schovávat ve stínu stromů a to bylo nad zlato. Poté jsem již narazil na jediného běžce za ten den, Luďka, a mohl jsem při konverzaci zapomenout na ten gril na obloze a odpočinout si od kontrolování mapy, jelikož on to tady znal široko daleko. Ještě jsme nabrali můj cyklodoprovod a pak už jsme po zbytek cesty poslouchali Luďkovo nadšené vyprávění o místní krajině a o tom, co nás čeká následující den.

Uteklo to jako Baťův kanál, který nám dělal společnost cestou do Rohatce, a po rozloučení se v cíli jsme ještě stihli navštívit otevřený obchod s točenou vanilkovou zmrzlinou. No prostě krásná tečka za Karpatami.

Zítra běžím podél řeky Moravy až do Týnce a po polední pauze ještě kousek na jih, než se trasa otočí na západ do Břeclavi. Třešnička na konec: celkem 150 m převýšení. Jenom?!? To už si ani nepamatuji, jaké to je.


DEN 21:

Dnešní ráno začalo překvapivě deštivě. Mobil sice tvrdil skoro jasno, ale nám duněly kapky o střechu stanu. Nakonec to dopuštění skončilo těsně předtím, než jsem vyběhl, ale tentokrát už jsem věděl, že na kopcích mi opět bude dělat společnost hustá mlha.

Cesta mne nejdříve zavedla dolů do údolí Starý Hrozenkov, abych se mohl následně škrábat na kopec na druhé straně. Takhle zespoda ty mraky vypadaly jak valící se řeka, ale já musel přes hřeben, abych se dostal do Březové na polední pauzu.

Stejně jako v předchozím dni byly cesty v lese hodně podmáčené, naštěstí jsem k mému překvapení zjistil, že trasa po vrcholcích vede po silnici – tedy snadné kilometry. Nastartoval jsem tedy nohy a rozhodl se zmírnit tohle mlhavé trápení tím, že dorazím dříve do cíle a pustím to nezáživné ráno k vodě. Za dvě a půl hodiny po ještě troše bruslení na lesní cestě jsem měl již Březovou na dohled a doufal jsem, že tentokrát se předpověď nezmýlí, abych si alespoň odpoledne mohl trochu spravit chuť.

Během polední pauzy za námi dorazil zachránce Martin, a tak opět můžu s cyklodoprovodem zůstat ve spojení díky zapůjčenému mobilu, což výrazně zamezí neplánovaným blouděním.

Jen co jsme probrali život, oběh republiky, motorky apod., bylo na čase vydat se na cestu a užít si to skorojasno, které bylo ráno slibováno. Náš cíl byl Kubíkův vrch, ale nejprve bylo potřeba dostat se na kopec k vysílači Velká Javořina. Stoupání vedlo skrz les, kde byl příjemný chládek, ale bylo to pomalé úmorné sbírání výškových metrů.

Já jsem si cestu zpestřoval filmováním a Martin počítáním kroků a odhadováním zbývající vzdálenosti. Většinu cesty jsme prokecali a občas to proložili zastávkou o studánky. Výhled z hřebene byl naprosto kouzelný a zároveň jsme věděli, že teď už to bude především dolů. Brzy jsme potkali sestru-cyklodoprovod, a tak jsme všichni společně pohodovým tempem klopýtali přes kamínky, kaluže a popadané větve do cíle. Lepší odpoledne jsme si nemohli přát. Ještě nás mile překvapili v Nové Lhotě, kde nám nabídli na dnešní večer prostory turistické ubytovny, takže se po pár dnech cítíme trochu více jako lidé a ne jako vandráci.

Zítra nás čeká poslední etapa v Bílých Karpatech a pak na chvíli hory opustíme a vyměníme je za nížiny a doliny jižní Moravy. Už se ta magická cifra poloviny naší cesty blíží!


DEN 20:

Po propršené noci se nám vstávalo trochu hůř. Naštěstí poslední déšť spadl dřív, než jsme začali balit stan. Že by snadný den? Opět se ukázalo, jak málo o horách vím. Nejdříve mne čekala taková maličkost – vyškrábat se na hřeben. Přestože už nepršelo, všechny stezky jako by se proměnily v malé potůčky a já musel odměřeně kráčet, aby mi nepodklouzávaly nohy. „Jen to vydrž, nahoře to bude lepší,“ říkal jsem si.

Nahoře to bylo ještě horší… Mlha, mlha, mlha. Dneska by se dala stáčet a prodávat. Když mě cesta vedla přes luka, až jsem se lekal těch stromů, jež z ní vystupovaly. Jo, dnes nahoře v horách by se daly točit dost strašidelné pohádky.

Měl jsem minout čtyři vyhlídková místa a ani nevím, že tam nějaká byla. Z kopce jsem bruslil jak Jarda Jágr a sandály byly tak oblepené blátem, že vážily tunu. Prostě až do doby, než jsem začal klesat do Brumova, jsem toho moc neviděl, kromě lišky, která z dálky vypadala jak vlk, ale to už mi asi strašilo ve věži.

Čtyři hodiny v blátě udělaly taky dobrou paseku na mých chodidlech. Nakonec se však objevilo i sluníčko a já věděl, že odpoledne si to vynahradím.

Po dobré svačině a rychlém šlofíku na lavičce u dětského hřiště se mi opravdu nechtělo vstávat. Ne že by ranní etapa byla tak fyzicky vyčerpávající, ale ta nutnost hlídat si každý krok, neminout značení, udržet se v teple atd., to všechno bylo psychicky náročné. Proto jsem na odpolední etapu vyrazil poprvé o 10 minut později a sestra si dělala srandu z mého nadšení.

Scénář z rána se opět opakoval. Nejdříve se vyškrábat na hřeben. Jenom se držet modré? To bude hračka. Byly tu však zřejmě modré dvě, staré a nové značení. Na vrchol Javorník mě to dovede tak jako tak, říkal jsem si. Což znamenalo po stráni, mezi křovím a cestě necestě, pak skrze stádo ovcí a konečně jsem byl opět na té modré, co vypadala jako turistická stezka. Dalších 200 m převýšení a byl jsem na hřebeni. Ach, ten vítězný pocit, i když člověk je sotva ve třetině cesty!

Hraniční patníky, rozcestníky, mírné klesání a nohy opět skotačily radostí. Nebýt těch obrovských kaluží z předchozího deštivého dne, skoro bych si mohl zlepšit osobák na kilometr. Takhle to bylo běhání plyn-brzda.

Po cestě nebyly žádné extra výhledy, rozhledny, kameny nebo hrady, ale ta stezka sama o sobě byla tou nejlepší odměnou, společně s odpoledním sluníčkem, které hřálo až na kost. V cíli v Žítkové jsem byl celkem pozdě, okolo 18:00, ale cítil se skvěle. Dnešek byl prostě emočním kolotočem, a tak už se těším do spacáku.

Zítra mne čeká cesta do Březové, kde se ke mně přidá na odpolední etapu ke Kubíkově vrchu kamarád Martin, aby trochu nasákl tím běžeckým dobrodružstvím. Počasí má být fantastické, tak co víc si přát.


DEN 19:

Dnešní den byl zkouškou v nepromokavosti těla a bundy a udržení tepla i dobré nálady. S prvními kapkami deště jsem opustil Karolinku podél velké vodní nádrže, která mi hodně připomínala tu z Josefova Dolu, kde pořádáme naše pohybově naučné pobyty.

Na silnici nad přehradou jsem začal sbírat první výškové metry a pak už to byla opět lehce neupravená turistická cesta, po žluté vzhůru až na Frňovské sedlo. Od té doby jsem běžel po hřebenu. Stezka byla náročná, jelikož viditelnost v mlhovém oparu byla tak 20–30 m a oči věčně koukaly pod nohy na kameny a po stromech po značení. Mělo to však jednu výhodu. Srnky asi nečekaly, že by v tomto počasí byl nějaký blázen venku, a tak jsem jich dnes viděl spousty.

V hustém dešti to v sandálech moc neběželo, tudíž jsem spěchal pomalu a hledal místo pro každý krok. Až k Papajskému sedlu jsem se bavil předvídáním uběhnutých kilometrů na dalším rozcestníku, a i když by bylo prima občas zastavit nebo vyjít si kopec, tak jsem se musel pořád hýbat, jinak jsem rychle ztrácel teplo. Nakonec po třech a půl hodinách v dešti jsem byl v cíli v obci Kychová, kde jediným suchým místem byla místní autobusová zastávka. Uhnízdili jsme se tam s jídlem, rozvěsili promočené oblečení, zabalili do dek a koukali, jak to kolem padá.

Odpolední etapa byla také za deště. Baťoh na běhání sice nevyschnul, ale oblečení na běhání jsem si na oběh vzal dost, proto jsem se nemusel soukat do mokrého. Trasa měla být malinko kratší než ta ranní, ale to bych nesměl zabloudit. Tedy hodně zabloudit. Nejdříve jsem se opět musel vyškrábat na sedlo. Bohužel zelená stezka vedla podélně se svahem a to je to nejhorší pro běhání v sandálech, které dávají oporu dopředu a dozadu, ale ne ze strany na stranu. Naštěstí to nebylo dlouhé mučení a tak mi pásky jen mírně pořezaly prsty, což při tom chlazení deštěm nebylo skoro vůbec cítit. Když už jsem měl konečně svůj směr, věděl jsem, že pokud neopustím červenou, do cíle ve Střelné zaručeně trefím.

V tu chvíli jako by veškeré obavy ze mne spadly a já si i přes ty dnešní podmínky mohl začít pohrávat se zbytkem trasy. Asi nejhezčí zastávkou na trati byly Pulčínské skály, kde jsem si z toho až sedl na zadek, jak jsem prohrál boj s gravitací. Býval bych zůstal déle, ale ne v tomto prochladlém promoklém stavu. Vychladnout bylo otázkou několika vteřin, zahřát se několika minut a ke konci už nohy začínaly stávkovat, jak pociťovaly ty extra tři kilometry z bloudění. Naštěstí z Pulčína do Francovy Lhoty to byla snadná záležitost a poslední stoupák do Střelné jsem zvládl jen proto, že už mi hodinky připravovaly fanfáru za dokončení další etapy.

Takže kvalifikace na vodníka splněna časem 8 hodin na dešti a 46 km v lesích Beskyd a tímto se loučíme. Zítra míříme do Bílých Karpat, do Broumova a poté do obce Žítková.


DEN 18:

I přes rozvěšené utěrky na zábradlí kostela a tím mírné rozhněvání faráře na nás nikdo potopu neseslal, a tak jsme sbalili náš dokonale promáčený stan do roličky a vyrazili na cesty. Poučen ze včera jsem se dnes pořádně oblékl, abych hodinu nato byl mile překvapen polojasným ránem a naopak si nadával, kolik toho zase s sebou beru.

Až do lyžařské oblasti Bílé byla cesta tak hladká, až to byla nuda pro nohy, které necítily důvod se rozeběhnout. Ani zázračná voda z pramene potoku Smradlavka nepomohla. Ta pachuť síry mi zůstala v camelbaku i na odpoledne. Sírové léčivé prameny už do budoucna rozhodně ne!

Na rozcestí Pod Klínem jsem našel chuť běžet do kopce z kopce po kombinaci kamení, hlíny, jehličí a kořenů. S doprovodem jsme se potkali u rozhledny Čarták, kde jsme si vychutnali výhled do všech stran a snažili se rozeznat mraky od stoupající mlhy. Ještě rychlé spočítání schodů, jestli dole na tabuli nelhali, a pak už dolů z kopce do vesnice Babské a naše oblíbené hrátky s gravitací na blátivém podkladu. Celkem nečekaně vydařené ráno po všech těch hrozbách od předpovědi počasí!

Po krátké polední pauze na lavičce u pramene Uzgrúň jsem už zase cítil potřebu vyrazit. Tělo sice bylo ještě krapet unavené, ale bál jsem se, že přijdu o možnost zažít ještě alespoň jeden slunečný úsek v Beskydech.

Začátek odpolední cesty nebyl zas moc záživný pro nohy, tak jsem u hotelu Galik překontroloval mapy a zjistil, že bych to mohl vzít přímo do kopce po sjezdovce. Ten sklon vypadal bláznivě, nebylo co řešit. Jdu do toho. Poté, co jsem se popral s jedním kopcem, proč nevyzkoušet vyběhnout celý další? Prostě začátek odpoledne mě to běželo skoro samo, měl jsem pocit, že tady po těch horách letím. Teda jen do doby, než mi hodinky připomněly, že kilometry v horách trvají mnohem déle než na rovince…

Ale to už se přede mnou otevřelo rozptýlení v podobě rozhledny Miloňová. I tahle kráska měla něco do sebe a Karolinku jsem měl na dohled, jenže před tím mě ještě čekal kus zábavy po hřebenu. Polana, Benešky, vyhlídkové místo Velké Karlovice, Kotlová, Ski areál Soláň a pak už zpátky do nížin nechat nohy odpočinout. Bylo to možná zbytečně dlouhé dobrodružství, ale když už se to počasí umoudřilo, litoval bych toho neodběhnout tu trasu, jak jsem si ji původně naplánoval.

Zítra to mydlíme podél hranic do Kychové a odpoledne do Střelné. Jestli to bude z poloviny dobré jako dnes, tak to bude super den.


DEN 17:

U Žermanické přehrady jsme si užili další orosené ráno, ale vidět, jak se mlha valí po vodě při východu slunce, to vskutku stálo za mokré boty. Možná je už příště nezapomenu strčit do stanu…

A tak jsem opět na cestě. Tentokrát je to klasická silnice a to v dopravní špičce. Řidiči aut se nemohou rozhodnout, zda zpomalit, nebo se zkusit protáhnout. Nějak mi to stop-start tempo, pokaždé když uhýbám, leze na nervy. Až mne vysvobodí turistická červená.

Běžím po naučné Prašivé stezce a z dálky si prohlížím Beskydy. Ve Vojkovicích si přečtu o ztraceném místním likéru z 52 bylin a zázračném znovuobjevení receptu na jeho výrobu. Tyhle příběhy já rád. Ještě proběhnu Dobratice a Harendu a už klepu na vstupní bránu Beskyd.

První pořádný stoupák mne vede na Malou Prašivou rozhlednu. Výstup byl náročný, ale nohy se cítí dobře, a tak dlouho neotálím a mířím po červené naproti mému cyklodoprovodu. Cesta je teď po rovince a tam, kde je vykácený les, si užívám výhledy do krajiny. Poté již spolu klesáme strmě dolů k řece Morávka, kde obdivujeme mechem obrostlé kamení na jezech a testujeme teplotu místní vody. Ráno je chladné, takže se brzy dáváme do pohybu, abychom opět rozproudili krev. Po 23 km jsme v městě Pražmo. Nohy mé, ó nohy mé, jsou trochu těžké. Dáváme si na dece těstoviny s míchanými vajíčky. Snad to pomůže, když ne s běháním, tak určitě s hladem.

Odpolední etapu začínám již ve 13:30. Nebylo nač čekat, déšť nás donutil balit o chvilku dříve, než jsme měli v plánu. Přenastavím kameru do deště, vytáhnu konečně zatím neotestovanou nepromokavou bundu Tilak Vega a doufám, že bude tak dobrá, jak inzerovali. Byla!

Prvních 7 km je neúprosné stoupání vzhůru. Během hodiny nastoupám 800 m převýšení a vše, co není zakryté bundou, je už navlhlé. Na vrcholku si prohlédnu náhrobní kameny těch, kteří zde byli polapeni ve špatnou chvilku. Vítr fouká a prší. Prsty ztrácí cit a zjišťuji, že než si zahřeji ruce, náhubek od camelbaku neotočím. Dlouho se tedy nezdržuji a vrchol Travný (1203 m) opouštím šupem dolu. Sandále kloužou a já lituji, že jsem si nevzal ten sice těžší, ale více terénní vzorek Luna Oso 2.0 (je v autě).

Jen co klesnu o 500 m níže, ruce už trochu rozmrznou, tak si dám rychlopauzu za chůze. Ať už se dostanu kamkoliv, hory jsou zahaleny v mracích a mlze. Za slunečného dne tu musí být krásně, ale dnes tomu tak není. Nakonec to s počasím po třech hodinách v dešti vzdávám a už se nevyhýbám ani mokrým větvím, ani kalužím. Najednou najdu v sobě zase tu vnitřní radost malého dítěte, které si nemůže pomoc a skočí do každé kaluže a vymáchá se v blátě. Cesta je náročná a občas v sandálech bruslím, ale teplo mi je ještě dost, takže se výsostně bavím.

Cestou míjím Visaleje, Gruň a nakonec po žluté mířím do Starých Hamrů, kde už na mne čeká suchý stan a teplé oblečení. Na první zmoknutí vysoko v horách to nebylo vůbec špatné. Příštích pár dní se má nést v obdobném duchu. Možná je tohle počasí pro Beskydy normální, každopádně teď už z toho nemám takovou hrůzu.

Zítra nás čeká po ranní etapě zastávka v Babské a odpoledne končíme v Karolince. Uvidíme, zda se počasí umoudří, prozatím to vypadá na další přepršku.


DEN 16:

Ranní probuzení v Bohumíně u přehrady bylo nečekaně teplé. Poprvé za celou dobu oběhu jsme měli suchý stan ze spodu i z vršku. To jsou ty maličkosti, jež člověku udělají velkou radost. Chtěl jsem využít jak měkkého světla pro filmování, tak příjemného vánku pro pokoření prvních 25 km, tak jsme se dali do práce. V 6:45 už jsem vyrážel severovýchodně za řekou Olší, která byla mojí společnicí po většinu trasy.

Cesty byly snadné a často i ve stínu. Už jsem běhal přes hory, luka, lesy a dnes jsem si připsal na seznam cestu okolo elektrárny Dětmarovice a brodění řeky Olše. Myslím, že do konce oběhu to odškrtán všechno. Pak už mě jen trápila nekonečná cyklostezka 6257, pípání hodinek na každém kilometru a občasné zpestření trasy v podobě projíždějícího vlaku, mostu, jezu, ale jinak to nestálo za řeč. Nestěžuji si, nemůže být každý den posvícení, prostě rychlé a účelné přemístění do Lázní Darkov v Karviné.

Během odpolední pauzy jsem záměrně mrzl. Bylo mi jasné, že odpolední etapa bude boj s teplem, naštěstí byla o něco kratší než ta ranní (21 km). Nejprve mne čekala Stonava, Životice, Havířov, Dolní-Střední-Horní Bludovice a pak zaslouženě vodní nádrž Žermanice, kde jsme v autokempu doplnili zásoby vody a elektřiny.

Cesta byla hodně klikatá a často jsem „konzultoval“ hodinky, mobil i turistické značení. Sluníčko nemilosrdně pálilo, a ač jsem pil vodu s ionťákem, až jsem ji vykrkával, tak jsem si pořád připadal vyprahlý. Naštěstí v dáli se odehrávala bitva mraků s beskydskými vrchy a já věděl, že každým krokem jsem k nim blíž a blíž. Jen co jsem doběhl do cíle etapy, šly dolů elasťáky a nahoru kraťasy na plavání. Byl to chladivý šok, ale nohy to mrazení uvítaly.

Zítra se ukáže, zda regenerace posledních snadných dní stačila. Ráno Beskydy jenom lízneme a odpoledne už míříme do nitra.


DEN 15:

Dnešní den proběhl skvěle. Možná jsme ráno trochu drkotali zuby a botky nám čvachtaly, jak jsem tahali věci od stanu do auta, ale zbytek dne byl fantastický. Ranní etapa mne protáhla po polničkách z obce do obce. Kobeřice, Albertovec, Bolatice atd. Prostě venkov zde je moc krásný, obzvlášť takhle po ránu, kdy ranní mlha je prosvícená teplým sluníčkem a cesty zde často bývají lemovány stromořadím.

Aby toho hezkého nebylo málo, v obci Bělá u pramene Židlo jsem narazil na ledové Priessnitzové koupele. Sandále šly z nohou a zahučel jsem tam až po kolena. Člověk nikdy neví, jak to s těmito léčivými prameny je, třeba na tom bude trochu pravdy. Jen co jsem vylezl, nohy byly jak po flámu, ale zanedlouho zase našly svoje tempo. Ještě mne čekala rychlá „čumenda“ v okolí pstruží farmy, lesní cesta do obce Závada a po žluté do Vřesiny, kde jsme se rozvalili na čerstvě posekané trávě dětského hřiště s dekou a začali regeneraci.

Odpoledne jsme obdobně jako na Broumovsku měli naplánovanou trasu okolo pěchotních srubů. Napočítal jsem jich deset a dvakrát si vylezl na tanky, který zde zřejmě klub vojenské historie nechal zaparkované pro zvídavé turisty, jsem opět mířil do chládku lesa. Ostravu jsme tentokrát nedobyli, i když jsme ji měli po celou cestu v dohledu. Trasa vedla převážně po cyklostezkách až do Antošovic a ani poté nebyla nijak záludná. Horko sice bylo velké, ale před očima už jsem měl to obrovské jezero, které na nás v Bohumíně čekalo a nezklamalo.

Zítra ještě dvakrát přemísťovací etapa a už bych měl mít Beskydy v dohledu. Pro dnešek dobrou noc všem utahaným nohám.


DEN 14:

Dnešní ranní etapa začala milým překvapením v podobě dvou dam z Krnova, které se rozhodly se mnou přivítat nový den během. Poslední ohlédnutí se za rozhlednou Cvilín a už jsme to pádili z kopce po zelené naučné stezce. Pohled na Krnov z této strany byl mnohem poutavější a kostel Panny Marie vyčníval vychloubačně nad malými chatkami v popředí.

Poté jsme již zmizeli pod ochranu stromů do ranní rosy a stínů větví a zanedlouho se objevili u rozhledny Hanse Kudlicha. Krásná architektura, která nijak nenarušuje přírodu okolo obce Úvalno, tohle schvaluji! Chvíli nato jsme byli u další obce Pocheň, kde měla být velká vodní nádrž. Trochu jsem doufal ve zvlhčený vzduch pro lepší dýchání, ale nádrž byla vyschlá a celá ta jáma vypadala moc smutně, skoro až apokalypticky.

Další zkratka přes lesní louku, trochu extra zchlazení mých chodidel a trochu čvachtání bot mého doprovodu. Sandále vs. boty 1:0… Zbytek cesty už byl po hladké cyklostezce skrze Broumovice, Skrochovice, Holasovice a nakonec Držkovice. Cyklisté z nás byli trochu nervní, jelikož běžců je tu po ránu málo, ale nám se běželo příjemně. Za necelé tři hodiny jsme byli v cíli, kde jsme se rozloučili, a já už rozmýšlel, jak se vyrovnám s tím vedrem, které z ničeho nic nastalo.

Čeká cesta do Opavy, jde se na to! Cyklostezka 55 mi na dlouhou dobu byla domovem. Nebyl to zrovna nezapomenutelný zážitek, ale to jednoduchost byla prima pro regeneraci nohou. Navíc trasa vedla po dlouhou dobu podél řeky Opavy, a tak to alespoň trochu chladilo okolní prostředí.

Ano, bylo na co se koukat, ale vše bylo umělé, člověkem stvořené a já jsem si za posledních pár dní zvykl na krásy přírodní, tudíž mě to nechávalo ve vlažném rozpoložení. Nějak to pohodlí a bezpečí civilizace pro mne ztratilo svoje kouzlo a tak jen co jsem vykoukl z města a přes hoštická luka se objevil u parku místního zámku, hned jsem si připadal trochu víc ve své kůži.

Ještě jedna zastávka u zámku Kravaře a golfového klubu a už jsem mohl opět mířit na sever. Ani zde nebyla cesta žádná sláva a výhledy stály za „prd“, ale byl tady klid a chládek a to mi stačilo ke štěstí. Nakonec jsem do cíle v obci Svoboda doběhl již v 16:00 mírně dehydratovaný, ale hrdý na to, jak jsem se dnes s tím počasím popral. Chvilku na to přijeli rodiče se zásobami i novinkami z hokeje a života na vesnici a člověk hned zapomněl na to trápení v odpoledním horku.

Opavu jsme pokořili a teď vrchem přes Ostravu do města Bohumín! Beskydy, už se blížím a moc se na vás těším!


DEN 13:

Pátek začal krásným polojasným východem slunce a třemi klíšťaty. Stan byl sice zmáčený noční přeprškou, ale na to už jsme si nějak zvykli, natož aby nás to rozhodilo. Obec Pitárné jsem opustil po modré turistické značce, protože naděje umírá poslední a jednou to špatné značení v této části Česka přece musí skončit. Světe, div se, tentokrát byla cesta dobrá… alespoň z poloviny. Les i stezku jsem měl sám pro sebe, a tak jsem si užíval ranní rosu i první paprsky slunce.

První zastávka byla za obcí Liptáň, kde si někdo dal tu práci, aby sem přemístil větší bludný kamen (z ledovcového období) a ještě dva špunty. Asi to nejmenší, na co jsem se během tohoto dobrodružství škrábal, ale byla to sranda. Poté jsem se napojil na Krtečkovu naučnou stezku okolo města Albrechtice. Bylo to rozkošně zpracované, ale abych zastavoval pro každé pohádkové vyprávění po 300 metrech, tak to se mi fakt nechtělo. Asi už stárnu.

Město Albrechtice jsem přeběhl napříč a viděl tak tu největší chudobu na okraji i luxusní náměstí vybudované z dotací Evropské unie. Je to zvláštní doba tohle 21. století…

Do konce už zbýval jenom kousek, když se spustila buřina. Naštěstí můj cyklodoprovod už prošetřil zbytek cesty, která byla opět děs a běs, čímž jsem si ušetřil trápení posledních metrů. U opuštěného vleku Vraclávek jsme udělali naši základnu pro polední pauzu, na jediné suché lavičce v okolí, a koukali, jak to padá a padá.

Odpolední etapa začínala na stejném místě po dešti. To znamenalo po zarostlé sjezdovce přímo do nebes. Nakonec jsem to vzdal a vyzul i sandále, nohy jsou přece nepromokavé a krok za krokem vyhlížel vršek kopce. I když jsem šel po něčem, co kdysi dávno připomínalo turistickou stezku, opět to bylo trápení. Tentokrát už jsem to vzdal. Rychlý telefonát mému cyklodoprovodu a trasa byla pozměněna na silnici skrze les. Méně trápení, méně bruslení, méně přelézání a více běhu.

Cesta se sice vyhýbala všemu zajímavému, ale já si opět připadal jako běžec. U Ježnických rybníků na kraji Krnova jsem na chvíli zastavil, abych chytil dech a okouknul řádění kaprů u hladiny. Nakonec mne ještě čekala proplétaná skrze ulice Krnova k rozhledně Cvilín, která se pyšně tyčí na kopci nad městem. Jako třešnička na dortu na mne čekaly nekonečné schody na ní. Pak už jsem si na vrcholku konečně sedl. I přes to dnešní horko a další kilometry (45 km) se mi dnes běželo krásně a už se těším co přinese zítřek.

V sobotu útočíme na Opavu. Už tu nemusím brečet nad převýšením, takže snadné kilometry? No, uvidíme.


DEN 12:

Po včerejší bouřce jsme se dnes probrali do pořádně vlhkého rána. Veškeré vybavení bylo nasáklé vodou, včetně našeho oblečení, a tak jsme příliš neotáleli ve stanu a začali rychle balit, jelikož na cestách člověk přijde na jiné myšlenky.

Ze začátku tohoto dobrodružství jsem se hlavně těšil na místa, která uvidím, a teď jsem především zvědavý, jak na tom bude tělo, až se rozběhnu. Dnes ráno bylo vše k mé spokojenosti. Ne že bych byl již stoprocentní, ale den ode dne se vracím k počátkům svého fyzického stavu. Snad i proto jsem se rozhodl vyzkoušet si to dnes v pár kopcích.

Dopoledne mne čekal výlet opět do Jeseníků na naučnou stezku údolím Javorné. Jako v předešlém dni i dnes jsem byl zklamaný. Cesta byla hodně zanedbaná, značení na několika místech chybělo a lesní technika dokonale zničila to málo, co by bylo na běhání. Prostě severní okraj Jeseníků již asi není turistickou záležitostí, takže jsem to vzdal a zkusil nabrat trochu tempo, ať si alespoň přes poledne nohy odpočinou, když se nemohu kochat.

Ještě mi trošku zvedla náladu stezka Údolí ztracených štol, alespoň do chvíle, než byla opět cesta zatarasená pokácenými stromy. Již okolo 10 hodin jsem se válel na trávě na náměstí města Zlaté Hory a prozkoumával etapu odpolední a průběžně posouval deku za stínem, abych se neupekl.

Na další etapu jsem vyrazil již ve 13:30, abychom byli v cíli s předstihem, kvůli postavení stanu za sucha. Hned po startu mne čekal výšlap 450 m přímo do kopce na rozhlednu Biskupská kupa, kde byl každý metr vykoupen čůrkami potu v odpolední dusnu před bouří.

Když jsem se objevil na vrcholu, byl jsem hodně zklamaný. Rozhledna byla v hodně špatném stavu a všude okolo takový nepořádek, že jsem se ani nezastavoval, ať si nekazím náladu. Z vrcholku byl i tak hezký výhled, jak na polskou, tak českou stranu a alespoň na chvíli se mi začaly vybavovat vzpomínky na Jizerky a Krkonoše.

Příjemný chládek dodal nohám novou energii, a tak jsem si zaslouženě odběhl pár kilometrů z kopce celkem zadarmo. Jeden kopec hotov, jde se na druhý. Ten byl v obci Petrovice. Vedl podél lyžařského vleku, ale kvůli vykácení lesa se značky opět vytratily. Šel jsem přímo skrze vše, co mi stálo v cestě. Kopec byl hodně prudký a zbytky pokácených stromů ohýbaly kotníky na všechny strany. Ztrácel jsem čas, energii a nadšení. Když jsem se objevil na vrcholku, hodinky zapípaly a ukázaly 10 km za 2 h 10 min!

Ach jo, to bude dlouhé odpoledne. Naštěstí potom už cesta vedla mírně z kopce nebo po rovince podél Svinného potoka, který teplý vzduch okolo mírně chladil. Nejdříve jsem si odškrtl obci Jindřichov, poté Amultovice a nakonec Piternou. Koncem cesty už jsem ani nemluvil a šetřil veškerou energii na udržení tempa i dechu. 1,5 litru vody z camelbacku během jedné etapy, tak to je můj další osobák na této pouti. Zbytek večera budu pít jak duha.

A co zítra? Ráno vyrážíme na jih, přes Liptáň na Albrechtice až do obce Vraclávek. Odpoledne to frčíme jihovýchodně přes lesní cesty do Krnova, kde budeme spát u rozhledny Cvilín s výhledem na město. Schválně jestli to dopadne, jak jsem si to naplánoval.


DEN 11:

Tak jsme si konečně odbyli premiéru deštivého dne. Nejprve sprcha přes noc, potom mlha a dusno z rána a nakonec pršelo i během dne. Změnu jsme uvítali, obzvlášť ta teplejší rána, i když potom, co jsem vyrazil na cestu z obce Uhelná a po chvilce se koupal ve vlastním potu, už jsem zas tak nadšený nebyl.

Přesto byl ranní úsek přesně tím, co by doktor předepsal, kdyby věděl o unavených stehnech z převýšení. Krásná cyklostezka mne nejdříve vyvedla přes kopec lesem do obce Vojtovice, kde se změnila v hladkou silnici okolo kopců, ale nikdy přes ně. Jediný kopec, na který jsem se musel ráno vyškrábat, byl Lánský vrch, kde byl obří stůl a dvě židle a to jsem si nemohl nechat ujít. Potom už to byla jen krátká štreka do města Žulová, kde jsme na náměstí rozbalili opět naši piknikovou deku a začali doplňovat vypocené litry vody.

Odpolední etapa skýtala více překážek i delší vzdálenost. Jen co jsem se propletl několika obcemi, opět cesta zamířila do lesa a mojí první zastávkou byla zřícenina hradu Kaltenštejn. Pošetřit nohy, nebo se vyškrábat nahoru a okouknout, co z hradu zbylo? Samozřejmě jsem zvolil tu dobrodružnější variantu.

Potom následovalo to, čeho jsem se trochu bál. Převýšení 500 m na Rychlebských stezkách a já si vybral tu nejvýživnější, jež vede přímo na vrchol k Ripperovu kameni. Byl to nekonečný výstup, a tak jen co jsem se ocitnul na rozcestníku, zamířil jsem z kopce po naučné stezce živé vody, abych si připomenul, jaké je to zase běžet a zároveň se mohl trochu osvěžit u jednoho ze čtyř pramenů, které se zde podél cesty nachází.

Potom jsem si mohl odpočinout při poměrně mírném klesání, na cestě za Bílými kameny jsem si ještě vyzkoušel zkratku pro horská kola. Jak já to měl v těchto lesích těžké, tak cyklisté zde musí být jako v ráji. Skokánky jsem nezvládal, ale naklápět se v zatáčkách mi docela šlo. Zbytek cesty už bylo jednoduché přesunutí skrze jeskyně špičák do supíkovické staré vápenky, vedle které jsme postavili náš stan.

Snad už jsou potíže s nohama jsou za mnou, zítra nás čeká ještě trochu Jesenických hor, přesun do Zlatých Hory a odpoledne opět postup na východ do obce Pitárné.


DEN 10:

Dnes ráno v 6 hodin u našeho stanu zaparkoval jeden šílenec svůj Triumph. Byl to kamarád Honza, dorazil až z Prahy, aby nám předal palačinky, bramboráky, čokoládu a trochu dobré nálady. My jsme mu výměnou dali trochu ranní zimy, se kterou tu na cestách občas zápasíme.

Ranní etapa mne vyvedla nad dolinu Nových Vilemovic, kde jsem se konečně mohl pořádně nahřát. Odtud cesta směřovala opět k hranicím. Na rozdíl od včerejší trasy to ovšem nebylo nic skvostného a značení bylo hodně špatné. Když už jsem bloudil už počtvrté a GPS signál pro hodinky i mobil byl hodně nepřesný, vařila se ve mne krev, jenže co s tím člověk v lese nadělá…

A tak jsem dnes celé ráno hledal svůj klid, směr i operátora, abych trefil do cíle. Stálo mne to spoustu sil a cesta nebyla zrovna z nejkrásnějších. Když jsem se konečně setkal se svým cyklodoprovodem i kamarádem Honzou, bylo prima, že jsem na chvíli mohl pustit navigaci k vodě. Stručně řečeno – bylo to dlouhé nevydařené ráno, které dalo opět zabrat přetaženým stehenním svalům.

Na odpolední etapu jsem si dělal velké naděje, že tělo přes pauzu nabere trochu sil, ale nezadařilo se a navíc se udělalo hodně velké dusno, jak se blížila bouřka. Nejdříve jsem si myslel, že mi teče camelback, ale pak jsem zjistil, že jsem propotil tričko. Prach se mi lepil na zpocené nohy a cesta jako by se rozhodla vyždímat poslední sílu z nohou.

Ještě jsem sebral trochu nadšení se po dalším nekonečném kopci vyškrábat na skalnatou rozhlednu, ale to bylo asi tak všechno. Pak už se mi hlavou honily jen myšlenky na zbývající vzdálenost a převýšení, a zda ještě déšť přihodí svou kartu do hry. Nakonec to byl opět můj doprovod, který mi zvedl náladu a dovedl mne do cíle v obci Úhelná, kde jsem se hned vyzul ze sandálů a smočil stehna ve studené vodě.

Tak snad už to nejhorší převýšení je za mnou a zítra, kdy vyrážíme nejdříve do Žulové a potom na Supíkovice, to bude trochu snadnější. Jak vzdálenostně, tak množstvím kopců. Pauzu na zotavení zatím neplánuji. Pětinu výzvy máme za sebou a jede se dál…


DEN 9:

Dnes jsme se probudili do krásného slunečného rána s jasnou oblohou. S naším hostitelem panem Hanušem jsme prohodili pár slov o nástrahách trasy, kterou jsem měl před sebou, a bylo na čase se rozloučit s ním i Novými Seninkami.

Pro dnešní první etapu bylo naplánováno 16 km a hned po začátku se nohy cítily skvěle. Možná jsem je měl pošetřit v kopcích, ale já měl strašnou radost, že problémy s levým stehnem jsou pryč. To nadšení mi bohužel vydrželo jen do 8. km. Z ničeho nic se opět začal stehenní sval ozývat, tak jsem si hrál s tím, co snese a po jakou dobu. Nakonec z toho byl trochu indiánský běh kombinovaný s protahováním a dřepy. Asi si to nechám patentovat!

Postup byl pomalý, a tak jsem nacházel uspokojení v odškrtávání rozcestníků Černá rokle, Kunčická hora, Chlupenkovec, Aloisův pramen atd. a věnoval se o to víc filmování paprsků slunce prostupujících lesem a všeho, co mne po cestě okouzlilo. Když už jsem se pomalu smířil s rolí turisty, u lyžařského areálu Paprsek bolest ve stehně najednou zmizela, což mne opět utvrdilo v tom, jak málo vím o fungování vlastního těla. Nakonec se mi běželo opět skvěle a do Petříkova jsem dorazil okolo 10:30.

Jsem co jsem doběhl do cíle první etapy a rozbalili jsme deku na piknik, začal jsem ledovat stehno a achilovky namočenou utěrkou z místního potoka. Sice jsem měl před sebou pouhých 18 km, ale to převýšení nevypadalo dobře.

Pak už jsem si připadal dostatečně odpočatý a nohy se netrpělivě hlásily o svůj další příděl kilometrů. Z Petříkova jsem vyrazil na sever, podél Černého potoka. Stoupání bylo hodně ostré a já chtěl pošetřit nohy pro případ, že by se opakovala situace z rána. Na hřeben jsem se vyškrábal o 30 minut později u rozcestníku Smrk.

Ta stezka přede mnou vypadala jako to nejhezčí, co jsem kdy běžel. Nebudu chodit kolem horké kaše a řeknu to otevřeně – od rozcestníku Smrk až po rozcestník Špičák vede cesta z ráje. Každý trailový nadšenec by si sem měl jít zaběhat. Je to hodně náročný, ale skvostný zážitek plný radosti z každého kroku. Kdybych měl zítra umřít, bude se mi ze světa odcházet spokojeně.

Zvládl jsem téměř celou délku, než se stehna tentokrát obou nohou ozvala, a to tak nahlas, že se zablokovala i kolena a já věděl, že do cíle se bude pajdat. Aby toho nebylo málo, tak jsem se ještě u studánky Hranička vyloupnul na těch nejhezčích lukách, jaké jsem ve svém krátkém životě viděl.

Pak už jsem dorazil do cíle v Nových Vilémovicích. Možná jsem vypadal více jako mrzák a méně jako sportovec, ale ten úsměv od ucha k uchu z objevení této krásné části země české stál za veškerý pot, bolest a námahu.

Zítra chceme ještě prozkoumat okolí Javorníka. Jak na tom budou moje nohy po dnešním dni, to je otázka pro věštce.


DEN 8:

Ranní etapa se nesla v duchu přemístění blíže ke Králickému Sněžníku. Na kruhovém objezdu v Červené Vodě jsem nabral Honzu, který byl mým společníkem a průvodcem po většinu dnešního dne. Skrze obec Šanov a přes luka do kopce jsme zamířili k rozcestí Horní Orlice, odkud byla vidět naše první zastávka – rozhledna Val.

Zde jsme se pobavili více o odpolední výzvě a dostal jsem od Honzy stručný výklad o místních horách, jelikož je tu již čtyři roky doma. Na opačné straně rozhledny jsme viděli v dáli klášter Hedeč, kolem kterého jsme po chvíli probíhali. K jeho hlavnímu vchodu vedlo dlouhé stromořadí až do města Králíky a bylo zakončené krásnou vstupní bránou. Normálně nemám slabost pro sakrální stavby, ale tahle se opravdu povedla.

Rychlé pokochání se na náměstí a už jsme opět stoupali po silnici podél vojenského muzea a dalšího pěchotního srubu na rozlehlá luka podél vrchu Roudný, výš a blíž k horám. Jelikož jsme měli dobrý čas a vítr nebyl tak silný jako včera, pořídili jsme ještě pár záběrů ze vzduchu a pak už jsme zamířili k parkovišti pod Klepáčem.

Informace o počasí hlásily, že všude v Čechách je jasno, jen nad Králickými horami je mrak a tak ten dnešní piknik nebyl moc dlouhý ani pohodlný a brzy jsme zas vyrazili na cestu.

První zastávka odpolední etapy byla rozhledna Klepáč, ze které byl krásně vidět celý místní lyžařský areál, bobová dráha i oblíbená Stezka v oblacích. My jsme naštěstí byli daleko od místního „Disneylandu“, jak tomu Honza přezdívá, na opačné straně, kde si turisté mohou více užít přírodu i výhledy nejen do Čech, ale i do Polska.

Stezka byla náročná a ne vždy se dala běžet. Do toho se začalo hlásit levé stehno a po sedmi kilometrech jsem musel zpomalit na rychlost chůze. Možná to byly poslední dva náročné dny nebo jsem ráno moc spěchal při protahování, každopádně dnes většinu námahy odnesla noha pravá a já rozhodně neměl v úmyslu rušit výstup na Králický Sněžník.

Času bylo dost a tak jsme nespěchali, jelikož cesta stejně byla tak kamenitá, že i rychlá chůze skýtala nebezpečí. Brzy jsme byli na vrcholu Králického Sněžníku a užili si výhledy do okolí. Navíc se mraky rozutekly, a tak jsem se mohli chvilku vyhřát na sluníčku.

Jen, co jsme klesli o pár metrů níže k Stříbrnickému sedlu, bylo na čase se rozloučit s Honzou. O pár stovek metrů níže byla již stezka mnohem rozumnější a já se zkusil rozběhnout. Nebyl to zázrak, ale běžet se dalo a levé stehno upřednostňovalo cupitání před dlouhými kroky chůze. Odpolední etapu jsme tedy dokončili již okolo 17:00 ve vesnici Nové Seninky a měli trochu více času odpočívat.

Uvidíme, jak se nohy budou tvářit na zítřek, který má být malinko kratší a nejdříve nás zavede do Petříkovic a odpoledne do Nových Vilémovic.


DEN 7:

Dneska nám to fičelo a frčelo. Ranní etapu jsme odstartovali již v 6:40, jelikož nám byla zima a nemohli jsme se dočkat, až se pohybem zahřejeme. Opustil jsem Říčky v Orlických horách a kochal se tím, jak na loukách vítr tvoří v trávě vlny. Dlouho netrvalo a zahřál jsem si nohy prvním stoupáním na Anenský vrch. Je zde krásná rozhledna a dva pěchotní sruby, a tak jsem opět lezl po schodech vzhůru, abych si z dálky prohlédl zítřejší dávku kopců okolo Králického Sněžníku a rozloučil se symbolicky s Orlickými horami.

Naučná stezka Opevnění Rokytnicka mě vyvedla od rozhledny dolů z kopce a ven z lesa. Poměrně mírné klesání jsem použil pro otestování stavu nohou, zda ještě nepřišly o schopnost rychlých otáček. Naštěstí jejich technická kontrola dopadla na jedničku. Zbytek cesty až k Čiháku jsem míjel jeden pěchotní srub za druhým a měl spoustu příležitostí zjistit, jak to bylo s tou domoobranou.

V obdobném duchu začala i odpolední etapa, jen ty bunkry byly čím dál větší. Na jednom z nich byl nápis „Za obranu vlasti i životy dáme“. To byla tenkrát národní hrdost, to byly životní hodnoty! Dnes by stěží mnozí z nás dali život za záchranu vlastního člena rodiny, natož za vlast. Kde se stala chyba? To by bylo asi na delší diskuzi. A tak jsem si po cestě přemýšlel – mimo jiné – nad válkou a jak by to tenkrát v roce 1938 dopadlo, pokud bychom nesklonili hlavy.

Nohy měly chuť běžet a chladící vítr mi umožňoval volit si tempo podle chuti. Konečně tělo přestalo protestovat při mírném stoupání, a tak jsem byl sám překvapen, odkud se ta výkonnost bere. Že by se mi už zlepšila fyzička? Nebo to bylo to polední kafe? Těstoviny k obědu? Delší šlofík?

No prostě věci zapadly do sebe a já jsem si užil celých 28 km odpolední etapy a zakončil to točenou pistáciovou zmrzlinou ve městě Červená Voda, kde nám místní skautský klub poskytl útočiště pro dobití energie. Nakonec musím konstatovat, že ty Orlické hory nebyly zas tak špatné. Kvanta rozmanitého lučního kvítí, zvěře a ptactva… No prostě lesy tu jsou živé se vším všudy a fanoušci vojenské historie by zde byli v nebi.


DEN 6:

Dnešní ráno jsme nabrali drobné zpoždění. V Náchodě byla ještě před odjezdem možnost dobít vybavení a tu my neodmítáme. Na cestu jsem se tedy vydal okolo 7:40 přes železniční nádraží okolo pivovaru Primátor a lesem do kopce.

Nějak mi ta civilizace nechybí a nemůžu se dočkat, až pokořím další kilometry trasy. Jak se nám vyhnula bouřka a déšť, tak to dnes to fučelo a házelo se mnou, jak kdybych byl hadrová panenka. Na chvilku jsem vypustil drona do vzduchu a pořídil první záběr, ale když jsem viděl, jak s tím zápasí, tak jsem to vzdal a vydal se opět na cesty.

Poslední ohlédnutí za městem Náchod, kde se k nám chovali královsky dobře, bylo z vrcholku kopce, Jiráskovy chaty. Nějak není čas se rozplývat nad tím, co bylo, ještě nám zbývá spousta míst a zážitků. Brzy jsem proběhl Jizbice, opět zmizel v lese, po krátkém poslechu šumění potoku Olešanka a přes rozhlednu a obci Sendráž se objevil na další rozlehlé pampeliškové louce, kde to fičelo, že člověk neslyšel vlastního slova. Chládek lesa mne udržoval v dobré náladě, a tak kilometry mizely pod nohami.

Kolik mi asi zbývá do konce ranní etapy? No jasně, zapomněl jsem si pustit hodinky, no prostě ještě ten systém denního režimu nemám dokonale zmáknutý. Po Novém Hrádku už to byl jen takový ten nicneříkající úsek silnice, který je nutný dokončit, aby se člověk mohl přesunout na zajímavější místa. Doběhl jsem do Olešnice, abych chytil dech před odpolední etapou.

Startem druhé části dne byl klasický stoupák rovnou čarou. Po čtyřech nebo po dvou? To byla otázka, jež se mi honila hlavou. Běžet se to rozhodně nedalo. Po nastoupaných 600 metrech jsem se vyhoupnul na hřeben Orlických hor. Na levé straně Polsko a na pravé Čechy.

Celá červená trasa byla buď překrásná, nebo absolutní nuda. Doteď nevím, co si o Orlických horách myslet. Charakterem jsou hodně podobné Jizerkám, ale něco tomu chybí. A tak jsem míjel spoustu nicneříkajících míst a rozcestníků a cesta mi přišla nekonečná. Od Pěticestí jsem se napojil na naučnou stezku, která byla alespoň trochu atraktivní, a seběh dolů po lyžařské sjezdovce byl taky srandovní, ale jinak jsem byl rád, že bylo po všem. Těžko říci, zda jsem naplánoval špatnou trasu, ale zatím musím říct, že Orlické hory mi chybět nebudou.

Zítra mizím směrem na Čihák dát Orlickým horám ještě jednu šanci a odpoledne do obce Červená Voda. Kilometrově to je obdoba dneška, tak snad to bude psychicky více záživné.


DEN 5:

První desetina oběhu republiky je za námi! Z Heřmánkovic jsme poprvé vyrazili na čas (7.00) a běžel jsem směrem na jih do Broumova. Cesta byla nezáživná pro oči, ale nohy tu jednoduchost silnice ocenily. Pak už jsem se stáčel na Křinice, kde jsem se napojil na stezku jménem „proč chodit daleko“.

Celou dobu jsem měl před sebou ve výšce Broumovské skály a bylo mi jasné, že dolů ke mně neslezou. Když jsem se na vrcholku napojil na červenou vedoucí po hřebeni, myslel jsem, že mám vyhráno. Jenže brzy jsem zjistil, že běžet se to moc nedá a navíc v sandálech z toho byla výzva „neuklouznout“.

Celou cestu bylo teplo a dusno. Pár kapek občas spadlo, ale jinak to byl boj s přehřátím, až ke konci se mraky zatáhly a nohy opět našly svoji sílu. Do Machova jsem dorazil v poledne a hned jsem se zaběhl zchladit pod pumpu a zevnitř jedním z místní hospůdky.

Po dvouhodinové pauze u parkoviště s výhledem na skokanské můstky jsme opět přivítali Oldu a jeho kamaráda Tomáše. Ti se ke mně přidali na 18km trasu přes Závrchy, Zlíčko, Hronov, Rozhledny na Signálu, Pavlišov a z kopce do Náchoda.

Nic moc trasa, a tak jsme alespoň stihli probrat život, běhání, závodění, motivaci atd. Kluci mi byli skvělou společností i zavedli nás až k pavilonu D v Náchodě, kde nám vedení města zajistilo prostor pro postavení stanu i možnost se osprchovat teplou vodou. Luxus! Děkujeme!

Den jsme zakončili gulášovou polévkou a krásným výhledem na město. Další etapa nás už požene do Olešnice v Orlických horách a odpoledne vyrážíme do Říček. Tak snad někde narazíme na elektřinu, ať vám můžeme opět připojit i čerstvé fotky. Běžíme dál…


DEN 4:

Ráno přišlo nečekaně brzo a nám se nechtělo vstávat. Zima venku byla taková, že se nám kouřilo od pusy, ale potřebovali jsme ještě dobít vše elektronické a já chtěl konečně vyzkoušet drona.

Potom jsme bleskově zabalili a již v 7:20 jsme opouštěl Radvanice a mířil na Adršpachské skály. Jak jsme ráno mrzli, tak za běhu byla teplota tak akorát, obzvláště prvních deset kilometrů. Ty mi doslova utekly pod prsty chodidel. a tak když jsem se konečně dostal do Adršpachu, o to více jsem měl času kochat se lávkami, jezery, potůčky a skalními útvary.

Občas se člověk pral o svůj příděl potravy pro oči s turisty, ale stačilo popoběhnout nebo vzít svižněji schody a pár záběrů, co vypadají, jak když tam jsem sám, jsem úspěšně ulovil. Když už jsem si připadal, že víc chodím, než běhám, zkonzultoval jsem mapu a vyrazil k východu směr Teplice na Metují.

Ranní úsek byla opravdu parádní a měl jsem chuť hned začít druhý, odpolední, avšak oběd vypadal moc lákavě, proto jsme opět regenerovali na dece s kusem žvance.

Odpolední etapa byla úplným kontrastem k té ranní. Sluníčko pražilo jak ve Středomoří, a já cítil, jak se mi pálí krk. Teplo stoupalo i od vozovky. Asfaltu jsem si užil až až a brzy se tělo přehřálo tak, že nohy začaly dávat výpověď. Musel jsem zpomalit a vyčkat, než se trasa stočila do lesa, kde bylo alespoň trochu stínu.

Dále pokračovala skrze Meziměstí na Ruprechtice a pak kolmo nahoru do kopce na rozhlednu Špičák. Cesta byla hrozná a já si celou dobu říkal, který vtipálek tohle plánoval. No jasně, že ten výhled stál za to, ale taky mne to dnešní odpoledne stálo spoustu sil a ještě teď do sebe nalévám vodu, jak kdyby jídlo vyšlo z módy. Na 23 kilometrů to byl opravdu nářez, ale seběh do Heřmánkovic skrze pampeliškovou louku mi vrátil úsměv na tvář. Dneska budu spát jak zabitý.


DEN 3:

Ráno začalo novým rekordem v balení našeho vybavení. A tak již v 7:20 jsem byl na trati a směřoval z Malé Úpy směrem do obce Křenov u Bernartice. Počasí bylo opět fantastické, ale nohy se nechaly dlouho přemlouvat, než opět našly to mašinkové tempo.

Zároveň jsem si užil od každého trochu. Nejdříve asfaltka skrz les, potom kolem luk a plání s nezaměnitelnou vůní dobytka a lučního kvítí, lehce kamenité cesty a pak stezky pro pěší, co mám tak rád, kde nebezpečí uklouznutí na kořenech je rovnoměrně vyváženo radostí z kličkování mezi borůvčím a jehličnany.

Měl jsem čas i chuť více zastavovat, a tak jsem navštívil starou vápenku, celní lom a prolézal pohraniční betonové bunkry, než jsem zjistil, že je jich tady přespříliš, a tak jsem je nakonec obdivoval za běhu z dálky. Těsně před cílem jsem ještě vylezl na rozhlednu, abych si okouknul naposled Sněžku z dálky a mohl si říct: „tam daleko vzadu, tam jsem včera byl“ a zároveň jsem si prohlédl, co mne čeká odpoledne. Poslední kilometr na rozpálené asfaltce ze mne vymáčknul poslední kapky potu a pak už jsem mohl vydechnout.

Mezi dvanáctou a druhou odpoledne jsme lenošili u místního potůčku, kde nás překvapili Jirka a Olda, kvůli kterým jako by se zastavil vlak, jen aby si mohli vystoupit na místě naší odpolední siesty. Světe div se, přišli si se mnou protáhnout nohy na odpolední etapu, proto jsme se ve 13:45 rozhodli, že je na čase prásknout do koní a frčet. Směr byl jasný a nešel přehlédnout – kolem větrných elektráren, přes kopec a dolů do vesnice Radvanice.

Trasa byla krásná, i když jsme občas bloudili. Naštěstí jsme měli před sebou jen 16 km, tak byl čas na povídání a pozvolné tempo. Také bylo milé, že v cíli jsme byli už v 16:30. Bude dnes snad i čas se protáhnout, jelikož nohy ještě nesou známky opotřebení z předchozího boje s horami a skalnatými cestami.

Ve středu vyrážíme do Adršpachu, Teplic nad Metují a odpoledne přes Meziměstí vrchem do Heřmánkovic. Počasí máme zatím fantastické a powerbanky zažívají třísměnný provoz, jako filmujeme a navigujeme o sto šest. Užíváme si nekonečných výhledů do české krajiny.


DEN 2:

Na dnešek se nám nespalo moc dobře. Ani jeden z nás není zvyklý spát venku pod s

Komentáře (Celkem 3)

Nalezené položky: 4 První Předchozí | 1 | Další Poslední

Legend muž 29.04.2018 22:17:17

Ultravytrvalec Jiří Kadeřábek se v neděli ráno vydal na svou pouť kolem republiky. Během 50 dnů chce každý den uběhnout vzdálenost cca maratonu. Jak to vypadalo první den, kdy startoval z Liberce?
Odkaz na článek

avatar

Celkem 5779,3 km
Minulý měsíc 200 km
maraton: 3:51:09 (2018)

Alena77 žena 01.05.2018 23:19:05

Držím ti palce ☺☺☺

Motto: „Co sám nechceš, nečiň druhým.“
avatar

Prievidza, Slovensko

Celkem 11594,4 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:39:35 (2015)
půlmaraton: 1:27:42 (2016)
maraton: 2:57:58 (2017)

ttomino1980 muž 02.05.2018 08:53:12

pekny projekt a prijemne citanie! prajem vela sil do dalsich dni!

Motto: "Keď prechádzate peklom, nezastavujte sa." - W. Churchill
avatar

Lemris0 muž 14.05.2018 08:57:59

Tak 3 klíšťata z Nízkého Jeseníku = 99% encefalitida :-( Snad je Jirka očkovaný.

Nalezené položky: 4 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.