Jak vzpomínáš na 90. léta, kdy se u nás triatlon naplno rozjížděl? Dalo by se říci, že to byla rovnou do jisté míry zlatá éra tohoto sportu v Česku, že?

“Ano. Bylo tady hodně nadšení. Po pádu železné opony to bylo takové otevřené, fungovaly i profi stáje. No a my mladí kluci jsme hned měli možnost to brát jako plnohodnotnou práci a šli jsme do toho naplno. To mi dneska u závodníků trochu chybí. Špička to dělá, ale je tam hodně spekulování a není tam takové odhodlání.”

Není to trochu způsobeno i tím, že se v roce 2000 triatlon dostal na OH a ten sport se tak musel rozdělit na olympijskou, tedy státem řízenou část, a zbytek? Neuškodilo to triatlonu komerčně?

“Máš pravdu. Já jsem klukům vyprávěl, jak jsme jezdívali závodit do Francie na etapový závod Iron Tour. I zájem sponzorů byl větší. Člověk měl své partnery, objížděl závody. Když byl dobrý, dostával někde i startovné. A je pravda, že s olympiádou se to dost přesměrovalo.”

Takže u tebe bylo vlastně od samotného počátku jasné, že se triatlonem budeš živit, nad tím jsi asi dlouho nepřemýšlel.

“Dalo by se to tak říct. Všechno se to ještě umocnilo, když jsem na přelomu let 1997 a 1998 přešel do australské tréninkové skupiny k Brettu Suttonovi. Kvůli němu a konkurenci v jeho skupině jsem pak dosáhl svého výkonnostního maxima.”

Jak tohle spojení vzniklo?

“Přes Grega Bennetta (dvojnásobného vítěze SP, pozn.red.). Šel jsem v roce 1995 studovat do Sydney. Byl jsem tam tři čtvrtě roku a poznal tam právě Grega, se kterým jsem chodíval plavat. Tehdy jsem jej pozval, aby hostoval v našem týmu České spořitelny a jel za nás pár závodů. To bylo tenkrát i mistrovství republiky v Liberci, tři závodní dny, kde byly tehdy opravdu dobré prize money. Tak jsme se sblížili. Já pak začal jezdit světové poháry a poprosil jej, jestli bych se nemohl stát součástí téhle skupiny. A dostal jsem takové ultimátum, že pokud s nimi vydržím trénovat dva měsíce, můžu být trvalou součástí. No a já vydržel.”

Takže s nimi jsi trénoval až do roku 2000, kdy byla olympiáda v Sydney.

“Ano, i potom.”

Mimochodem. Zmíněný Brett Sutton je dnes již opravdu legendárním trenérem. Stál za úspěchy Chrissie Wellington, Daniely Ryf a dalších. Co je tajemstvím jeho úspěchu?

“Já bych řekl, že originalita. Nebojí se experimentovat a přichází s originálními postupy, které většinou fungují. A výborně umí číst lidi. Tehdy v naší skupině měl každý člověk jiný trénink. Sutto uměl dokonale číst, jak člověku upravit trénink na míru, jak podle dat, tak fyzického vzezření. Nás bylo na tréninku třeba deset, ale jelo se klidně pět různých programů. Má spoustu zkušeností z různých sportů. Zároveň se nebojí komunikovat s lidmi, klidně zvedne telefon a zavolá Eddymu Merckxovi, aby se ho zeptal, jaký by tak mohl být nejlepší cyklistický trénink pro olympijský triatlon. Nebojí se, zanalyzuje si všechny možné přístupy. I já jsem si od něj později při trenérské kariéře půjčoval soubory o tréninku.”

Zhruba od půlky 90. let už bylo jasné, že bude triatlon součástí právě Her v Sydney. Jak tenhle fakt měnil triatlonové prostředí? Vnímalo se to jako zásadní věc?

“Zásadní přeměna byla z bezdraftového triatlonu na draftový. Tady byla výhoda, že jsem byl zrovna ve světě a mohl si na tuhle změnu zvykat, protože u nás se ještě dlouhou jezdily bezdraftové závody. Díky tomu jsem měl lepší výkony a přehled při cyklistice.”

Austrálie byla určitě zásadní i z hlediska konkurence. Zatímco dlouhé triatlony byly v té době pořád doménou především závodníků z USA, Australané začínali mít přetlak špičkových závodníků pro kratší distance.

“Ano, ale i v ironmanských závodech byli Australani výborní. Greg Welch v té době proháněl Allena, dokonce jednou na Havaji vyhrál. Ten uměl běhat výborně nejen maratony, ale měl i desítku za 29 minut. Greg byl unikátní, protože se specializoval na všechno a vyhrál MS v triatlonu, duatlonu i Ironmanu. V té době měli už výborné borce i na dlouhých tratích. A na kratších měli třeba Milese Stewarta, který vyhrál, tuším, hned druhé mistrovství světa, kde porazil Mikea Pigga. Naprostá špička byli v ženách, ale postupně i v chlapech, kdy se stalo, že na světovém poháru obsadili i kompletní stupně vítězů.”

Právě na přelomu století měli nabitý tým a domácí olympijský debut před sebou. Do nominace se tak nevešel Chris McCormack, již velká hvězda krátkého triatlonu. No a Simon Whitfield si kvůli tomu, že by se nedostal do reprezentace, změnil občanství. Jak pak vnímali, že zůstali bez medaile a zlato získal pro kanadské barvy právě Whitfield?

“Já myslím, že to bylo z velké části způsobeno i datem olympiády. Z hlediska biorytmu to bylo v nevhodný okamžik. Australani měli vždycky špičku někdy v dubnu, protože pak už tam začínalo ochlazování. Kdežto v září byli naopak Evropani z hlediska biorytmu na vrcholu. Ti kluci tam tehdy, až na Milese Stewarta, nejeli dvousezonní program v rámci jednoho roku. Takže z hlediska vyladění formy byli v době olympiády poloviční. Proto třeba Walton nebo Robertson byli vyčichlí. Ale můžou tam být i určité psychologické faktory, že nezvládli domácí tlak.”

Vzpomeneš si, o kom se na začátku roku 2000 mluvilo jako o největších favoritech na olympijské zlato? Ty jsi, tuším, v tom mixu úplně nefiguroval. Určitě se mluvilo o Lessingovi, Carterovi…

“Andrew Jones jezdil dobře, Dmitriy Gaag, mistrovství světa v tom roce vyhrál Olivier Marceau, který byl zrovna na OH v úniku při cyklistice. Možná i o Craigovi Waltonovi nebo o Maccovi se mluvilo.”

Se Simone Whitfieldem se asi úplně nepočítalo…

“Myslím, že úplně ne. Ale Simonovi hodně pomohlo, že z naší skupiny odešel Greg Bennett a přidal se do Simonovy skupiny. Ten určitě přinesl hodně znalostí a zkušeností od Bretta Suttona. Myslím, že si hodně pomohli. Ale Simon byl excelentní běžec. Vždyť před OH v tréninku běhával například motiv 10× 400 metrů za 55–56 sekund s dvouminutovou pauzou!”

To ukázal i famózním zrychlením v závěru…

“On byl absolutně nejrychlejší běžec ze všech lidí na startu. Věděl, že když bude kilometr před cílem v relativním dosahu čela závodu, že na to má.”

Jak probíhal ten závod? Tradičně vyplavala velká skupina, Carter s Lessingem se to snažili nadělit na kole, ale nakonec rozhodl závěr běhu. Pamatuješ si to ještě?

“Docela si na to vzpomínám, nedávno jsem to dokonce zase viděl. Mně se hodně líbilo, že bylo vidět, jak Simon Whitfield už v té době závodil profesorsky. Měl přesně načasované útoky na chytřejší místa okruhu. Zkoušel to do kopečka, před zatáčkou… Když jsem si to teď prohlížel, říkal jsem si, že to je fakt lišák mazaný. To my jsme třeba s mým trenérem nerozebírali. Ani se Suttonem, ani s českým repretrenérem. To si myslím, že byla trochu chyba. Když člověk jde na takový závod, měl by mít tohle dobře promyšlené. Když teď trénuju děti, tak se je na ta dobrá místa snažím dopředu upozornit.”

Bylo zajímavé, že se vaše trojka, která potom obsadila pódium, probila na čelo až nějaké tři kilometry před cílem. Jinak jste se pořád pohybovali zhruba kolem 15. místa. Obrázek byl úplně jiný než při posledních dvou olympiádách v Londýně a Riu.

“My jsme s Whitfieldem doběhli čelo, tedy Marceaua, možná někdy na šestém kilometru. Tam už bylo jasné, že nebude mít nohy, aby s námi běžel. Pokračoval s námi ještě Němec Vuckovič, který byl sice mohutný, ale používal EPO, takže to pořád udýchával.”

Pozn.red.: Celý rozhovor najdete v triatlonovém speciálu, který je volně ke stažení.