Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Dean Karnazes: Kde končí rozum, začíná výzva

Dean Karnazes: Kde končí rozum, začíná výzva

Radek Narovec | 23.06.2008 | přečteno: 13720×

Dostala se mi do ruky kniha, o které jsme již před velkým časem psali. Říká se, že věci, jevy a lidé se vám postaví do cesty až v momentě, kdy jste připraveni je pochopit nebo alespoň přijmout. Ultramaratonu jsem sice (zatím?) díky knize Ultramaratonec aneb Zpověď nočního běžce nepodlehl, ale jedna pasáž mne „dostala“. 

Americký vytrvalec popisuje svůj stav během jednoho z nejtěžších ultramaratonů na světě: Vytrvalostního běhu na 100 mil západními státy. Když měl v nohou 99 mil v extrémním terénu, dobelhal se v mrákotách na poslední kontrolní stanoviště…


"Závěrečné stoupání k Robie Pointu bylo příšerné. Zbytek vody jsem již spotřeboval na předchozím svahu a teď jsem měl sucho v krku. Znavený jsem šlapal vzhůru a často klopýtal. Ruce jsem měl rozedřené a paže a nohy samou modřinu a škrábance.

Rval jsem se s tím hnusným krpálem tak dlouho, jak jen to tělo vydrželo, a záhy se konečně objevila světla Robie Pointu. Dovlekl jsem se tam celý špinavý a navíc poslintaný. Oči jsem měl přivřené; úzkými štěrbinami jsem viděl jenom na pár krůčků před sebe.

Stál tam nějaký chlap a něco zapisoval. Sotva mne uviděl, upustil psací desku s klipsem a přiběhl mi na pomoc. Natáhl ruce a já se mu zhroutil do náruče. Pomalu mne spustil k zemi. Mluvil na mě, div nehulákal, ale já se ztrácel. Nerozuměl jsem mu ani slovo.

Potom se přede mnou vynořil další obličej. Kupodivu mi byl povědomý.

„Tati?“

„Můj ty bože, chlapče,“ odpověděl vážně. „Co se ti stalo?“

Klekl si vedle mě a vzal mi hlavu do dlaní. Po tvářích mu stékaly slzy. Něžně mne houpal, jakoby se snažil uchránit poslední zbytky života, co ve mně ještě zůstaly.

„Kde je máma?“ zašeptal jsem. „Nechci, aby mě takhle viděla.“

Otec potlačoval slzy. „Žádný strach, synku. Čeká u cílové čáry.“

„Tati,“ řekl jsem slabě, „já nevím, co mám v tuhle chvíli dělat. Stěží se hýbu.“

„Chlapče,“ poradil mi rázně, „jestli nedokážeš běžet, tak jdi. A jestli nedokážeš jít, tak se plaz. Dělej, jak myslíš. Hlavně pokračuj pořád vpřed a nevzdávej to.“

Zavřel oči a pevně mě stiskl. Natáhl jsem ruku a položil mu ji na rameno. „Ano, tati,“ zamumlal jsem. „Nevzdám to.“

Uvolnil sevření a já se svalil na břicho. Vzepřel jsem se na rukou a nohou a jednoduše se řídil jeho pokynem: začal jsem se po cestě plazit. Zatímco jsem se sunul pryč, slyšel jsem, jak v sobě táta dusí pláč." 

úryvek z knihy Deana Karnazese: Ultramaratonec, zpověď nočního běžce (česky vydalo nakladatelství Triton v roce 2006) 


Další ročník Běhu na 100 mil bude odstartován již 28. června.