Týden s Milarepou… aneb všechno je v hlavě

Milarepa byl tibetský rošťák, který bořil mýtus, že veškeré poznání lze vyčíst jen z posvátných knih. Někteří ho měli za světce a jiní jej nenáviděli. Byl to člověk, který hlásal, že to, co lidé celý život hledají, je ukryto v nich samotných. A nejen hlásal, on tak i žil. Jeho život nebyl rozhodně jednoduchý, tak jako nikoho z nás, ale na jeho příběhu, jsem našel obraz mnoha okamžiků svého života. Těch okamžiků, kdy si člověk řekne: „Ano, tuto chybu jsem také udělal“. Jde jen o to svou chybu poznat a pochopit.

Příčinou utrpení a většiny problémů našeho života jsme my sami. Stále něco chceme a kolikrát to chceme i za cenu, že ostatním upíráme jejich svobodu. Vytváříme si domněnky místo toho abychom spolu komunikovali. 

Když jsem začal běhat, honily se mi hlavou různé myšlenky a problémy, které jsem si sám vytvářel. Podepsalo se to na kvalitě běhu. Desetikilometrový běh mě vyčerpal na dva dny a kolikrát jsem si hledal výmluvy proč nejít. Toto období jsem ani nevím jak překonal. Najednou jsem si uvědomil, že nejlepší běh takový, kdy je hlava prázdná a nechávám se unášen jen šuměním stromů.

Dívám se dozadu na mé závody. Tam, kde jsem nastupoval s myšlenkou „uvidíme“, běželo se mi výborně a byl jsem se svým výkonem spokojen. Jakmile jsem ale do závodu vstoupil s myšlenkou „musí to být pod …“, nestál závod za nic.

A jak tohle všechno souvisí s Milarepou ? Na letošní dovolenou jsem si vzal jeho více jak 600stránkový příběh a přibalil svůj běhací plán. Ještě než jsem se nechal strhnout dějem, zúčastnil jsem se závodu okolo sv.Anny mezi Táborem a Pelhřimovem. Už pokolikáté jsem si v hlavě vytvořil falešnou domněnku, tentokrát o snadnosti a okrajovosti závodu. Jaké bylo mé překvapení, když se na startu objevilo přes 60 běžců a čísla vydával sám Ivo Domanský. I když jsem neměl pocit, že bych závod proflákal, byl jsem na jeho konci zklamaný. A jen díky sobě a falešné domněnce ve své hlavě.

S přibývajícími stránkami příběhu jsem začínal poznávat a chápat své chyby, ale zároveň jsem cítil jakési osvobození mysli. Následující dva běhy (12 a 14 km) řadím do kategorie nezapomenutelných. V hlavě nebyly myšlenky, jen pocit lásky a souznění s přírodou a všemi bytostmi. Tělo jako by se vznášelo. Nejednalo se o kochání okolím, byl jsem jeho součástí. Šel jsem si sice zaběhat podle plánu, ale běh to byl pro radost. Žádné musím, ale dám si kolečko lesem. Součástí druhého běhu bylo i tempo 5×1 km. Těžko měřit v lese přesnou vzdálenost, proto jsem si stanovil čas, po který budu tempo držet. Běžel jsem v takovém stavu mysli, že když jsem se podíval na hodinky, běžel jsem již téměř dvakrát tak dlouho.

Na závěr týdne mě čekal dlouhý běh a byl jsem velmi zvědav, jak hluboký prožitek z dočteného příběhu na mě zapůsobí. Zpočátku se běh nelišil od dvou předchozích. Vesele a bezmyšlenkovitě jsem si ťapkal. Na mysl mi vyskakovaly jen nesmysly, jako například když noha, která po kotník skončila v louži a opláchla tu druhou, vyvolala slogan „A máš to zadarmo!“ S přibývajícími kilometry se mi již nepodařilo tento stav udržet a nastoupily obyčejné myšlenky: „Kolik už mám za sebou, kolik před sebou, jaký čas, ap.“ Zbytečné rozptylování. Tělo ztuhlo, krok se zkrátil a vytrvalý liják už mě nerozesmával. I čas byl horší než v první polovině. Přesto jsem se po doběhu cítil výborně a vzpomínal na liduprázdnou krajinu.

A jaké si beru z týdne s Milarepou ponaučení? Věřím si, že cíl, který si vytyčím zvládnu, ale netrápí mě kdy a kde a nechávám svou mysl volně plynout. Neznamená to však flákání tréninku. Právě naopak. Jen tvrdou práci. Uvědomuji si, že cesta ke změně sebe samotného je velmi těžká. Těžší než cokoliv jiného. Cítím ale, že udělat si pořádek doma je dobrou cestou.

Petr Syblík

Marcel Vanek
MILAREPA:Tibetský rošťák
Nakladatelství Miroslav Hyťha
první vydání 2005
637 stran, 395 Kč