Jako správná hostitelka nám nabídla svůj švestkový koláč, ale nás nejvíce potěšilo, když jsme na stole našli červnové Běhej otevřené u článku o běhu na Kubě. „Byla jsem tam naposledy snad v roce 1971 a jak koukám na ty obrázky, moc se tam nezměnilo…“ Občas reaguje na některé otázky pomaleji, občas se při vzpomínkách na Emila zapomene natolik, že nás přestává registrovat. Vybavuje si přesná jména, místa i roky událostí.

Přinesli jsme si k podpisu jednu ze starých knih o Emilovi, objevenou v jednom z pražských antikvariátů. Daně zasvítily oči: „Kde jste ji vzali? Tu už nemám.“ Dlouho jsme neváhali a knihu jí věnovali. Byl to hodně příjemný pocit, většinou osobnosti věnují knihy o sobě a nám se povedlo situaci obrátit! Dana se nám odvděčila dvěma hodinami krásného povídání, převážně o radosti z běhání. Jeho část vám nyní přinášíme.

Jaké místo mělo běhání ve vašem životě?

Já jsem nikdy žádný běžec nebyla. Hrála jsem házenou a z ní jsem byla zvyklá běhat spíše jen takové ty trháky, hrr sem, hrr tam. To bylo skoro celý můj sportovní život. Takové to běhání pořád v jednom kuse pomalu, to mne nikdy nějak moc nenadchlo. Když jsem vídala atlety, jak při rozcvičování krouží tři čtyři kolečka, nevěděla jsem, k čemu by mi to bylo. (Smích.)

Ale Emil se mne snažil pro běhání získat a nakonec jsem se musela tomu i trochu přizpůsobit, protože jsme často spolu lítali po horách a to jsem mu nemohla stačit. Tak jsem si velice zamilovala fartlekový způsob běhání, takový běžecký výlet. No a časem jsem dovedla tímto způsobem běžet i 10 – 15 kilometrů. Milovali jsme chodit na tyto fartleky ve Staré Boleslavi, do Houšťky. To je také místo, kde Emil vždy naháněl formu pro své světové rekordy, ale chodili jsme tam společně s Emilem, i když už nezávodil. Tam je to ideální pro běhání, vlastně ani nechápu, proč potřebujeme jezdit trénovat do Alžírska nebo Tuniska. Já osobně bych Houšťku za tyto země neměnila…

Co je podle vás na běhání nejhezčí?

Když běháte v přírodě, každý den vám přináší něco jiného. Jiné to je ráno, jiné večer, když spadá listí… To je prostě nádhera, člověk tak získá úzký vztah k přírodě a k běhání. Jen jednou v životě jsem běžela závodně, bylo to před olympiádou v Helsinkách, závod na tři kilometry. Úplně jsem plivala krev. Prostě jsem nebyla schopná tímto způsobem běhat v jednom kuse. (smích.)

Emil se pokoušel mne to naučit, ale nepovedlo se mu to. I když mne jednou vzal na špagát, tahal mne za sebou a říkal: „Uvidíš, že když to překonáš, půjde to.“ Já jsem tu chvilku vždycky překonala, ale nešlo to ani potom. Křičela jsem: „Nemůžu, nech mne umřít!“ a padla jsem na záda do sněhu a jen volala: „Já chci tady zůstat a umřít.“ (smích.)

Ale musím říci, že mi běhání dalo i hodně do života. Když si člověk zaběhá, jakýmkoliv způsobem, když si na to zvykne a běh se mu stane něčím jako vyznáním, organismus si na to rád zvykne. Člověk má po takovém tréninku pocit, jakoby se tak nějak vnitřně umyl. Uvnitř se vše rozproudí a tento pocit je opravdu nepřekonatelný. To je projev, který je typický jen pro běhání.

Chodil si i Emil zaběhat jen tak pro radost? Z televizních záběrů jej známe jen ze závodních finišů.

Jo, to on chodil rád. Když třeba zaměřoval trénink na nějaký závod a stahoval objem, míval období, kdy běhal lehce a s velkou chutí a moc se na to těšil. Hodně jsme taky chodili spolu, na to mám nehynoucí vzpomínky. To jsme byli ve Vrátné dolině na Slovensku. Tam nás pozvali úplně neznámí lidé, kteří nám napsali, že jestli jednou budeme chtít před vším utéci, ať přijedeme k nim.  Bylo to na podzim, byli jsme tam asi 14 dní a lítali po horách, příroda kolem, napadané listí.

Emil běhání využíval i v normálním životě, nejezdil autem ani tramvají. Běhal přes Prahu do zaměstnání i na trénink. To jsme kolikrát chodili společně přes Stromovku na Letnou. Zpátky jsme to třeba vzali přes Hrad, večer už tam nebyli žádní turisté, bylo ticho a do toho ty monumentální stavby…

My jsme tehdy nejezdili moc na dovolenou, na to v sezoně nebyl čas. Ale když jsme výjimečně byli asi dvakrát v Bulharsku u moře, on měl proběhané celé tamní okolí, věděl, kde co je, jak to tam vypadá a měl známosti bůhvíkde kolem, protože se hned s každým dával do řeči.

Proč tedy u nás tak málo lidí běhá?

U nás nikdy moc lidí neběhalo, ani za nás. To není jako v Norsku, Finsku nebo Švédsku, tam se běhá pořád hodně, i když nemají výkonnostní špičku, jako býval třeba Paavo Nurmi. Tam si jde rodina o víkendu samozřejmě zaběhat, jdou si zaběhat rodiče i děti. Možná to má základ v tom, že tam byla stavení daleko od sebe a když lidi chtěli dát kus řeči, museli nasadit běžky. V těchto zemích mne okouzlily i takové detaily, jako že v lesích byly chodníčky posypané kůrou, aby se po nich dobře běhalo i za deště.

Nízká popularita běhání u nás je podle mne výsledkem vyšší životní úrovně a s tím spojené lidské pohodlnosti, lenosti, sezením u počítačů a podobně. Mnoho lidí vyřadilo své nohy z funkce… Přitom tělo je kus přírody a když toho má dost, nutí nás k tomu, abychom se začali hýbat. Tělo si tak vyžaduje, aby se člověk držel i v čerstvé myšlenkové kondici.

Ani neregistrujeme, že uběhly dvě hodiny povídání. Přeruší nás až příchod další návštěvy. Rychle Daně děkujeme a prosíme o její typický malovaný vzkaz čtenářům. Legenda české atletiky neváhá a ještě nás pohladí hřejivými slovy na rozloučenou:

Držím vám palce, aby se vám dařilo, co děláte. Že píšete o běhání. Pomůže to rozčeřit stojaté vody, aby se u nás lidé věnovali více běhání. Nemyslím na rekordy, ale pro zdraví a dobrou kondici.

CELÝ ROZHOVOR NAJDETE ZDE