Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

O úspěchu rozhoduje motivace

O úspěchu rozhoduje motivace
foto: archiv Marka Schebesty

Marek Schebesta | 18.08.2010 | přečteno: 6361×

Naše fyzické předpoklady ke zdolání maratonu se liší. Ale o tom, zda ho uběhneme, nerozhodují tělesné dispozice. Je jedno, jestli ve svalech máme převahu červených nebo bílých vláken, potřebnou kapacitu plic, správný styl nebo dostatek talentu. Především je to věcí vůle. Vůle nejen na trati, ale hlavně při přípravě na náš rozhodující den.

Když se jednou rozhodneme a za svým rozhodnutím pevně stojíme, podaří se to. A pak nemusí zůstat při jednom.

Jsem ještě pořád běžecký začátečník, intenzivněji jsem začal běhat loni v únoru, před tím jen nárazově, v rámci nějaké přípravy na horský kopec, což znamená v mém pojetí asi tři měsíční intervaly za posledních osm let.

V časech běžecké přípravy – hlavně té psychické – jsem za zimních večerů pročetl kdejaký článek na téma maraton, začátečník, trénink… jde to, nejde to, kdy je ta správná doba, objemy atd. Byl jsem vděčný za každou informaci, i tu, že v tom nejsem sám. Proto berte tento příspěvek pouze jako můj dluh – pár prožitých zkušeností, které mohou někoho povzbudit při rozhodování o vlastních cílech a úvahách, co tělo snese.

Původně jsem začal běhat doplňkově, abych shodil nějaké kilo a dal si lezeckou přestávku poté, co jsem si přes zimní přípravné období (poslední roky spíš celoroční přípravné období) obnovil na umělé stěně stará zranění a nová přidal. Shodit se podařilo, ale stalo se něco, na co jsem původně ani nepomyslel. To nudné a odporné běhání se mi najednou zalíbilo.

Časová osa od fáze „nemám rád – ale chci zhubnout“ po fázi „nepotřebuji zhubnout – ale mám rád“ trvala asi dva měsíce, hlavně běhání v zimě mi dělalo radost. Čím větší chumelenice a slota, tím lepší. Při běhání jsem si prožíval své virtuální horské výstupy. Možná si při běhání zalezu víc, než v těch horách. Nejdříve jsem běhal tak tři až pět kilometrů třikrát týdně. Bylo mi z toho zle, propocený, zmrzlý. Potom jsem zvýšil zhruba na 6 km, po dvou měsících i výjimečně na 12 km.

Zlom nastal, když jsem se rozhodl běžet Velkou cenu Nasavrk a bylo potřeba vyzkoušet, jestli to dám. Nikdy jsem nic tak dlouhého neběžel. Ve večerních hodinách, tři dny před závodem, jsem tedy s čelovkou oběhl několik vesnic kolem té naší, dohromady cca 15 km – a přežil to. Čas netuším, ale Nasavrky byly za 1:23 hodiny. Vím, že někdo byl i za mnou. Že do Českých Lhotic vede tak hnusný kopec, jsem si před tím nikdy nevšiml.

Během jara jsem absolvoval několik dalších závodů v okolí. Závodit se mi zalíbilo, atmosféra vždy skvělá, ze závodů se stala výzva. Ne výzva dosažených časů, ale výzva osobní – dej to, přihlas se, dokaž si, že to uběhneš. Běžecké závody mi daly ještě jedno krásné poznání – i když jde o individualistický sport, závody jsou většinou příjemným programem pro celou rodinu. Výletem, kde mají všichni svůj program a jsou spokojeni.

O maratonu jsem několik let vedl pouze diskuze v podmiňovacím čase: „Někdy bych, jednou bych,“ zasněně a nejlépe u piva. Sám jsem si ani nedovedl představit, kdy jednou, co by se asi muselo stát, co bych pro to musel udělat, obětovat, pouze jsem věděl, že ten hrozný závod někde je a že je to sakra výzva, protože kdo dá maraton, je přece borec.

A najednou to bylo tady, ta myšlenka mě neopouštěla a já se začal postupně vnitřně rozhodovat, že ho uběhnu, že to zkusím. Hodně jsem zvažoval fakt, že když už toho mám tolik naběháno (ano, vím, je to relativní), byla by škoda to nedotáhnout do konce, vždyť stačí už jen něco přidat v porovnání s tím, co mohu opět ztratit a někdy – jednou, začínat opět od nuly. Zjistil jsem sám na sobě, že přijmout odvážnou myšlenku, zvyknout si na ni a přestat se jí bát, je první a zásadní krok. Neplatí jen o maratonu. Každý má své výzvy.

Na začátku léta se mi zadařilo ještě dobrovolně polo-uběhnout 27 kilometrů po Železných horách. Ten den nezapomenu, protože bylo asi 35 stupňů, vymetená obloha a po prvních sedmi kilometrech asfaltu jsem zastavil s tím, že na to kašlu, na maraton nemám. Tetelící se vzduch, šumění vyschlých klasů a cvrčci v kombinaci s lepícím se asfaltem mi nedělají dobře. Šel jsem si koupit ionťák na místní pumpu a zapil jím gel. Ve vývoji mé zastydlé běžecké kariéry zlomový okamžik – pochopil jsem, že gely a ionťáky fungují a s tělem se dá pracovat.

Po deseti minutách jsem pokračoval, vedro přestalo vadit, měl jsem radost. Ne všechny letní tréninky dopadly stejně a rodina mě často sbírala autem po okolí, protože to prostě nešlo. Mnohdy jsem běžel tam a zpátky jen šel. Začal jsem postupně nenávidět všechny ty trasy a okruhy, které jsem znal nazpaměť, něco bylo špatně, začal jsem se výkonově propadat. Jednou jsem se nechal manželkou vysadit z auta záměrně 12 kilometrů od domova, abych neměl na vybranou a běžet musel.  Po několika chodeckých zážitcích bylo jasno – chybí motivace, není cíl.

Opět termínovka a rovnou přihláška, činu je potřeba. Vybral jsem Jesenický maraton, jiný není a čekat nechci. Dva týdny před maratonem jsem se rozhodl prověřit svou schopnost neexistence v kopcích a proběhl rodinný výlet na Benecko, odtud jedno nedělní ráno výběh z hotelu Žalý směrem na Mísečky, Vodovodní cestou do Špindlu, starou Bucharovou cestou na Luční a nakonec i na Sněžku. Úsek Špindl – Kozí hřbety ze dvou třetin chůze (převýšení 700 metrů), Luční bouda – v restauraci energetický nápoj, minerálka, psychika na bodu mrazu. Slezský dům – pivo a rozhodnutí o tom, že Sněžka je nezajímavý kopec.

Leč pivo za sto zlotých udělalo své, ke zvážení zbyla jen úvaha, jestli pojede ještě dolů lanovka, až se tam doplazím, nebo ne. Jistojisté bylo, že sám se dolů vzhledem k vyčerpání nemám šanci do večera dostat, čímž bych znatelně naboural rodinný itinerář dne. Zakoupil jsem polský energy drink a po silnici začal indiánským během stoupat. Nakonec to tak hrozné nebylo a lanovka jela. Také jsem byl poprvé v nové poštovně a líbila se mi. Dcerka s manželkou na mě čekaly obětavě v Peci a já měl obrovskou radost, že jsem s nimi a dole. To byl můj běžecko-chodecký vrchol.

Den D – sobota 22. srpna – Ramzová, již několik dní před tím žaludeční nevolnosti, respekt, pokora, otázky. Start 10:00 hod, beru pás s pitím, energy gely, mikinu kolem pasu, čepici, náhradní triko sbalené do mikiny a nové digitální hodinky od Vietnamce, na jedno použití, co mají stopky. Mrholí, brzy přijde mlha. Za deset deset jen nerad odkládám své žluté sluneční brýle a nechávám je v tašce na startu. Po prvních třech km převýšení 500 metrů, potom hned dalších 100 m. Do kopce jdu, i tak je těžké začátek nepřepálit, když i chodecké tempo průvodu je na vrcholu mých sil a překážet se mi nechce.

Prvních deset kilometrů snad za 1:20, na hřebeni běh, přísný seběh, výběh … přistihuji se, že začínám plánovitě přemýšlet nad kamuflovaným zdůvodněním svého odstoupení – koleno, kotník? Ne, odpornou myšlenku nechávám v kopci, já běžím dál. Psychickou metu jsem si dal na polovinu tratě – Švýcárnu. Zde se zastavuji, protahuji, myslím, že se poběží potom lépe, lepší trochu nabrat energii. Bylo to jinak, neběželo se mi lépe, akorát jsem ztratil čas.

Postupně se mi dostává poznání, že přechod do chůze může znamenat víc problémů, než pomalu běžet v tempu.  Druhou metu jsem si dal na Praděd, nejvyšší vrchol stoupání cca na 27. kilometru. Doma jsem věděl, že když doběhnu sem, tak dolů z kopce už musím. Nemusím, vše je zase jinak. Během následujících dvou hodin je mi odhaleno další poznání -  doběhnout nemusím poslední kilometr, ani sto metrů když na to přijde.

Na Pradědu je mlha, organizátoři volají odkudsi zprava „maraton zatočit tady.“ Vysílač není vidět, dokud nestojím deset metrů od něj, poměrně fouká. Navlékám mikinu a čepici, zima mě stojí energii a bourá psychiku. Cesta z Pradědu po asfaltu je strašná, přichází bolest kolen, křeč se mi pokouší zakousnout do lýtka, ale chvílemi také přece jen běžím.

Třicátý kilometr – poslední občerstvovačka Ovčárna a za ní poslední výstup na Vysokou holi (asi 100 metrů převýšení). To již přestávám věřit, že se tam mohu jakkoliv seriozně a bez ostudy dostat. Jediné co mě drží, je myšlenka následující roviny a závěrečný seběh dolů. V této části tratě mě míjí mnoho závodníků, začíná asi ta maratonská krize, chce se mi zvracet. Tady je jednoznačně můj nejslabší článek celého závodu, baterie slábnou.

Na hřebeni jsem často sám, údaje na rozcestnících mě drtí, 7,5 kilometru na Skřítek do cíle je za hranicí mé fantazie. Jsem ve fázi „nechte mě tady, já vás dojdu…“ Tělo nechce, ale hlava pracuje, alespoň tak aby zvážila nevýhody prodloužení pobytu na hřebeni v dešti a větru, s výhodami tepla a polopenze v cíli.

Nacházím si svůj primitivní, leč účinný způsob posunu vpřed – vyberu si strom, kámen nebo jakýkoliv bod vzdálený do 100 metrů a řeknu si nahlas ano. Pak tam musím doběhnout a není výmluvy, ani bolesti, kvůli které bych to nezvládl. Takhle překonávám asi pět kilometrů. Zá­věrečný pochod dolů -  jen kvůli turistům a pořadatelům s foťákem se chvílemi pokouším o běh. Čas 5:51. Přežil jsem, zkouším volat domů ženě, ale vyčerpání a emoce mi nedovolují říct souvislou větu.  Můj neskonalý obdiv mají všichni závodníci, čas 3:30 prvního závodníka navždy zůstane nad mé rozlišovací schopnosti.

S maratonem nemělo toto zápolení ovšem v mém podání mnoho společného. I když jsem měl radost ze zážitku, nevěděl jsem pořád, co to maraton vlastně je.  Cestou autem domů mě kamarád Honza vysvětlil, jak se věci mají a že nejlepší formu je potřeba využít – příští neděli se běží Rychnov Classic Marathon. Úcta k tomuto běžci mi nedovolila okamžitého slovního ataku.

Během týdne jsem prodělal regenerační psychosomatický přerod, našel jsem pozitiva v článku o superkompenzaci a v neděli dorazil na start do Rychnova. Honza nevěřil. Start tentokrát na lehko, občerstvovaček je spousta. Ani vodu, pouze dva gely do ruky, šátek na vlasy a hlavně – mé žluté brýle! Slunce pere. Asi na patnáctém kilometru jsem v euforii, věřím na čas kolem 3:40 a zúročení dřiny z minulého týdne.

Na osmnáctém se nemohu dočkat poloviny, od 25. kilometru se mé myšlenky upínají ke třicítce. Je zle, vím to. Takhle se nesmí přemýšlet, to potom každý metr vydá za deset. Od 30. kilometru se jedná opět o morálně-volní běh s cílem zaběhnout pod čtyři hodiny. Bolí kolena, chvíli mě v kopci honí křeč, ale utíkám jí. Čtyři sta metrů před cílem chápu, že pod čtyři hodiny to nebude a s Honzou, který na mě počkal, vbíháme společně do cíle. Čas 4:02.

Jsem vyřízený víc než po Jeseníkách, je mi zle, berou mě křeče, nevím jestli pít, jíst, nebo nic. Volám domů rodině a mám i přes ten vyčerpaný stav radost. Štve mě, že jsem se víc nevyhecoval a nedal to pod čtyři hodiny, ale ono to opravdu nešlo, možná kdybych znal trať a věděl, kolik mi zbývá. Cílem jsem se promotal včera a vážně uvažoval, že už tohohle zvěrstva nechám, protože takovou dřinu nemám zapotřebí. Umím přeci poslouchat své tělo a to volá o pomoc. Začnu zase lézt. Jenomže v termínovce je jeden zajímavý závod. Po rovině. To bych mohl dát pod čtyři hodiny…

Komentáře (Celkem 16)

Nalezené položky: 17 První Předchozí | 1 | Další Poslední

mschebesta muž 18.08.2010 00:06:21

Naše fyzické předpoklady ke zdolání maratonu se liší. Ale o tom, zda ho uběhneme, nerozhodují tělesné dispozice. Je jedno, jestli ve svalech máme převahu červených nebo bílých vláken, potřebnou kapacitu plic, správný styl nebo dostatek talentu. Především je to věcí vůle. Vůle nejen na trati, ale hlavně při přípravě na náš rozhodující den.
Odkaz na článek

avatar

Jilemnice

10 km: 0:43:13 (2012)
půlmaraton: 1:43:13 (2012)
maraton: 5:22:26 (2013)

JacoB* muž 18.08.2010 07:08:54

Velice nádherně napsaný článek, jen co je pravda. Myslím, že se tvůj článek bude hodit spoustě běžcům, mně nevyjímaje. Dostat takové dvě velké lekce ve dvou závodech následujících nedlouho po sobě a ustát to hlavně psychicky, to byly opravdu bravurní výkony. Spousta lidí by to na tvém místě vzdala. Gratuluji k úspěchům a přeji Ti, ať se ti v příštím závodě podaří překonat čtyř hodinovou hranici. ;-)

Motto: "Anyone can run downhill, not many people can run up."
avatar

Brno

Celkem 22207 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:38:30 (2011)
půlmaraton: 1:23:40 (2007)
maraton: 2:55:30 (2011)

milan muž 18.08.2010 07:33:43

Oceňuji autorův smysl pro recesi a jistě i potřebu opravdu silných zážitků. Začít pobíhat v únoru a v srpnu jít na Yesenický maraton a další týden Rychnov…

avatar

Celkem 0 km
Minulý měsíc 0 km

LuckaB žena 18.08.2010 07:50:20

moc hezky napsané ;-)

avatar

Pardubice

Celkem 7361 km
Minulý měsíc 0 km
půlmaraton: 1:41:53 (2010)
maraton: 3:41:03 (2012)

radekl muž 18.08.2010 08:45:00

Ahoj Marku,

gratuluji k výkonům. Hezky se to četlo. Jestli hledáš další maratón, tak Ti mohu doporučit Kladno 18.9.2010. Už jsem to běžel 2-krát a super. Běží se 8 okruhů rychla to ubývá. Mají tam bezva závody pro děti, hezké dětské hřiště, bazén, takže i doprovod má o zábavu postaráno. Letos zase jedu.

Měj se a ať Ti to běhá. Radek L.

avatar

Čelákovice

Celkem 22125,06 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:39:50 (2011)
půlmaraton: 1:32:39 (2011)
maraton: 3:23:50 (2011)

Láďa S. muž 18.08.2010 10:19:57

>> radekl, 18. 08. 2010 08:45:00

nevím nevím, článek je poněkud archivní a podle tabulek Marek neběžel žádnou ze sledovaných distancí už od podzima, třeba nám tu do diskuse napíše, jak je na tom teď

nebo se pletu a půjde/poběží zase teď o víkendu přes Jeseníky??

Motto: Teprve se zabíhám...
avatar

Praha 5

10 km: 0:39:46 (2002)
půlmaraton: 1:31:00 (2004)
maraton: 3:16:59 (2004)

mirekk muž 18.08.2010 10:24:49

>> Láďa S., 18. 08. 2010 10:19:57

Markův text jsme nějakou dobu pozdrželi, právě proto, že je v něm zmínka o Jesenickém maratonu, který je za dveřmi. Nebo vlastně přede dveřmi?

avatar

Celkem 0 km
Minulý měsíc 0 km

LuckaB žena 18.08.2010 10:36:17

já myslím, že je úplně jedno, že se jedná o archivní článek! Podstatné je v jeho obsahu přeci ;-)

avatar

Praha 4

Celkem 28230,23 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:46:14 (2013)
půlmaraton: 1:49:29 (2009)
maraton: 3:57:28 (2014)

Dav muž 18.08.2010 11:07:22

Jo, jo, při hledání vlastních limitů si člověk užije spoustu legrace:-))
A je to pěkně s ironií a nadsázkou napsané, tenhle pohled na sebe sama naznačuje možnost výkonostního vzestupu, ať se dál daří!

Motto: ...kam až?
avatar

Rakovník

lassie žena 18.08.2010 12:56:18

>> milan, 18. 08. 2010 07:33:43

Takovej veselej masochista.

avatar

Čelákovice

Celkem 22125,06 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:39:50 (2011)
půlmaraton: 1:32:39 (2011)
maraton: 3:23:50 (2011)

Láďa S. muž 18.08.2010 21:29:18

>> LuckaB, 18. 08. 2010 10:36:17

pokud to je reakce na mne, tak jenom upozorňuji, že jsem odpovídal radkovil na jeho příspěvek, k obsahu článku jsem se nevyjadřoval vůbec

>> mirekk, 18. 08. 2010 10:24:49 jo, to se povedlo, já jsem z toho svéráznou reklamu cítil :-D , i když se přiznám, že mne by to možná spíš odradilo

moc rád bych takový závod absolvoval, ale ještě se na to necítím (a rozhodně to není věc motivace, té je dost)

Motto: Teprve se zabíhám...
avatar

Olomouc

Celkem 146579 km
Minulý měsíc 132 km
10 km: 0:39:54 (2001)
půlmaraton: 1:34:43 (2002)
maraton: 3:21:17 (2002)

321919 muž 18.08.2010 21:58:13

Opravdu moc pěkně vylíčené zážitky a pocity z Jesenického maratonu. Svědčí o silné vůli autora. S těmito předpoklady, které jsou při maratonu opravdu nepostradatelné určitě hranici 4 hodin zdoláš. Přeji ještě mnoho maratonských zážitků.

Motto: Nepřestaneš běhat proto, že jsi zestárl. Zestárneš proto, že jsi přestal běhat.
avatar

Praha 5

půlmaraton: 1:51:59
maraton: 4:01:38

Sluníčko žena 19.08.2010 07:19:41

Moc pěkné :-) ale takto těžký maraton dát jako první…a hned druhý zatím, to je obdivuhodné. Tak ať se dál dobře běhá :-) Maraton s malým převýšením dáš pod 4 hodiny rozhodně.

avatar

Chebsko

Celkem 6455 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:47:00 (2012)
půlmaraton: 1:40:00 (2010)
maraton: 4:01:00 (2010)

R V M muž 19.08.2010 14:21:02

Hezky napsaný.
A další důkaz o tom, že maraton se běhá hlavou.

Motto: http://RunningVillageMetrosexual.blogspot.com
avatar

10 km: 0:37:29 (2011)
půlmaraton: 1:30:22 (2011)
maraton: 2:59:04 (2010)

smiley muž 19.08.2010 16:51:38

Důležité je se nevzdat a nebát se dávat si velké cíle, protože to je úžasná motivace! Já si odběhl první maraton v rámci Ironmana a byl to tak nepopsatelně úžasnej pocit, že na něj nikdy nezapomenu a už se těším, až si to zase zopakuju :-)

Motto: You can quit and they don't care... But you will always know!
avatar

Praha

Celkem 14125,26 km
Minulý měsíc 113 km
10 km: 0:48:56 (2017)
půlmaraton: 1:49:10 (2017)
maraton: 3:57:39 (2017)

MartiNo žena 22.08.2010 21:32:06

>> Dav, 18. 08. 2010 11:07:22

Připadá mi, že legrace je to jen do určitého věku. Kdybych do toho šla popisovaným způsobem, můžu se fyzicky zlikvidovat i na několik týdnů (drobná zranění již dosti opotřebovaných kloubů apod.), a psychicky v důsledku toho taktéž ;-)

Motto: Žít a nechat žít.
avatar

mschebesta muž 06.04.2011 00:35:40

Ahoj, i když s odstupem, děkuji všem za krásné komentáře. Dlouhou dobu jsem neběhal – přestěhovali jsme se s rodinou ze vsi do města a to mě běžecky zabilo. Zhruba po roce jsem se aklimatizoval a dal se do toho znovu. Od zimy běhám a chystám se na Pardubický půlmaraton a jestli se budu cítit, tak zkusím i Prahu, třeba to vyjde pod ty vytoužené 4 hodiny :-).

Mara

Motto: Snadný bych to ani nechtěl!
Nalezené položky: 17 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.