Které tréninkové postupy jsou už "out"?

Běhání každý den je „out“.

Pravověrní běžci kdysi trénovali každý den a vynechávali jen v případě, že byli nemocní nebo zranění. Pak přišlo do módy zařazování jednoho volného dne v týdnu. A dnes? Jak s úspěchem zjistili starší běžci nebo triatlonisté, výborně mohou prospět i 2–3 dny volna! Nejen, že neklesá jejich výkonnost, ale navíc nejsou zranění tak často jako dříve. „Když týdně zařadíte jeden dlouhý běh a jeden rychlostní trénink, stále se můžete udržovat ve slušné formě,“ cituje Runner´s World známého trenéra Steva Scotta. Zařazováním dne volna v pohodě splníte princip střídání těžkého a lehkého tréninku, neboť tělo si během nečinnosti dokonale odpočine. Ale zároveň to nemusí znamenat snižování objemů. Prostě jen místo dvou dnů po 8 km zařadíte do tréninku běh na 16 km a pak den volna. 

Běhání po silnici je „out“.

Vytrvalci dříve trénovali převážně jen na silnicích (nohy si tak snáze zvykaly na tvrdé dopady při maratonech, které se většinou běhají po asfaltu), ale v poslední době se stále více uchylují do terénu – na lesní či polní cesty. Hlavní příčina je logická: na měkkém povrchu není tělo vystaveno tak tvrdým dopadům a dochází tedy k menšímu počtu zranění než na silnicích. Druhým důvodem je skutečnost, že na měkčích terénech se noha neodráží tak dokonale, takže tělo musí k ideálnímu odrazu vynaložit více energie než na silnici – a tedy se zvyšuje tréninkový efekt takového běhu. 

Měření časů při trénincích je „out“.

Více než století běžci trénovali tak, že si měřili časy při tréninku na předem známých vzdálenostech. Nyní ale stopky ustupují ve prospěch měřičů tepové frekvence. Proč? Protože pouhé měření času nezohledňuje některé faktory, jež výsledný čas ovlivňují: vítr, teplotu, kopce. Naopak měřičem tepové frekvence přesně zjistíte, kolik úsilí vaše tělo věnovalo tréninku. Samozřejmě si jej nemusíte navlékat pokaždé, když vyrážíte z domu ven. Ale bylo by dobré jej používat na lehké tréninky (regenerační výklus) a rychlostní tréninky (úseky, tempo), kde je kriticky důležité pohybovat se v přesně vymezeném tepovém pásmu. 

Běhání fartleku je „out“.

Fartlek (hra s rychlostí, kdy využíváte nerovnosti terénu a při běhu libovolně střídáte tempo) je u nás celkem populární tréninková metoda, ale Runner´s World už ji považuje za přežitou. Místo ní dává přednost tempovému běhu, tedy takovému, kdy po zhruba 3 km rozklusání běžíte 20–40 minut rychlostí blížící se plánovanému tempu závodu na 15 km až půlmaratonu. „Potřebujete opakovaně běhat blízko vašeho anaerobního prahu, aby se posunoval a vy jste byli postupem času schopni běhat co nejrychleji ještě před tím, než se dostaví únava,“ cituje magazín trenérku Shannon Senovou z New Jersey. 

Tolik tedy američtí experti.