Kisbér (čtěte Kišbér) se nachází asi 60 km od Budapešti a z Brna jsme tam s Renatou a Čipem dojeli asi za dvě a půl hodiny. Bez problémů jsem se prezentoval a získal číslo. Hned potom nám dali ubytování a zavedli do místní hospody na mikro pasta party, která spočívala v mastné těstovině s bramborem. To jsme museli zapít pivem, jinak by to dost tlačilo v žaludku. Potom ještě nakouknout do tělocvičny na fotky z Řecka, kde se běželo 1000 mil. Diskuzi, která v maďarštině následovala, už jsem sledovat nemohl, takže jsme šli spát do malého domku, který byl jen asi 100 m od startu.

Ráno budíček v 6:00. První pohled z okna bohužel naznačil, že bude větrno. Ocenil jsem vzdálenost ubytování od startu, protože jsem veškerou přípravu provedl v pokoji a šel se rozklusat kousek na trať. Rozklus byl jen asi osm minut – nač se taky vyčerpávat před závodem, který bude trvat asi sedm hodin. Sedmá hodina se kvapem blížila, takže jsem honem vyrazil ke startu, abych Renatě předal instrukce, taštičku s energií zabalenou do tub a nakonec i bundu. Na startu jsem se stihl pozdravit jen s několika známými běžci a už se běželo.

Po vyběhnutí od sportovní haly se ke mně na silnici připojilo auto místní policie. Bohužel už nikdo další. Trochu jsem doufal, že vynikající maďarský ultramaratonec Janos Bogár se ke mně přidá, ale bohužel jeho forma v posledních letech není, co dříve bývala. Při průběhu Kisbérem jsme ještě běželi po místní silnici, která byla jednou z hlavních ulic a kde jezdilo docela dost aut. Hned po výběhu z městečka jsme odbočili do postranních silnic mezi poli, kde sice doprava nebyla příliš hustá, ale zato kvalita povrchu poklesla a na silnici se objevovaly díry a vypouklost směrem ke středu silnice.

Počátečních 50 km bývá v pohodě, ale potom mám tendence běhat uprostřed takové silnice. Celá trať vedla z Kisbéru do Bákonysárkány (čti Bákoňšarkáň) a byla dlouhá 8,33 km jedním směrem. Pro 100 km bylo nutné uběhnout šest koleček s celkovým převýšením 670m.  První občerstvení bylo zhruba v polovině trati, tedy na 4. km ve směru od Kisbéru. Občerstvení bylo velice dobře vybaveno, ostatně jako na obou dalších občerstvovačkách, které byly na otočkách. Ovšem já nejsem zákazník, co využívá naplno jejich nabídky, chtěl jsem jen trochu vody, protože mi vyschlo.

Mezi poli a jarní bující vegetací cesta uběhla gyorsan (čili sofort) a už jsem se otáčel na návsi v Bákonysárkány. Trochu iso nápoje a hurá (vlastně hajrá) zpět. Vzápětí jsem pochopil, že dneska to nebude procházka růžovým sadem, ale docela slušná dřina. Důvodem dosavadního příjemného běhu byl totiž vítr v zádech, který se pochopitelně za otočkou změnil v silný a studený protivítr. Mohl jsem jen závidět ostatním, že se trochu více oblékli. Na otočce v Kisbéru jsem vzal první carbosnack a rychle sdělil Renatě požadavek na tričko s dlouhým rukávem do dalšího kola. Mezitím se sluníčko vyšplhalo výše a při cestě po větru mi začalo být příjemně teplo. Moje zánovní hračka 310×t ukazovala tempo na úrovni 4 min/km a tep se pohyboval asi na 138 za minutu, což jsem mohl považovat za optimum.

Po otočce opět následovalo ztuhnutí, ale už to nebylo, tak hrozné jako v prvním kole. Takto jsem Renatu poctivě držící triko musel odmítnout, rychle se napít, vzít si další gel a pokračovat do třetího kola. V tomto kole jsem proběhl mezičas na maraton – přibližně 2:49 a na konci kola také na 50 km – 3:21. I nadále se mi dařilo držet solidní tempo na úrovni 4 min/km a jeho pokles se průměrně počítal pouze na vteřiny. Pravda, tyhle vteřiny už mě vzdalovaly od času 6:40, ale naděje na čas pod 7 hodin byla stále vysoká.

V průběhu mého pobíhání mezi oběma otočkami mi zůstávalo dost času na sledování okolí. Tak jako na českých ultra závodech i tady panuje mezi závodníky velká solidarita. Velká část běžců, které jsem potkával, mě povzbuzovala nebo alespoň zamávala. Již zmíněné „hajrá“ je pokřik, kterým se navzájem povzbuzují k lepšímu výkonu. Dokud jsem měl dost sil, tak jsem odpovídal alespoň máváním a po závodě jsem je všechny šel vyfotit a ještě povzbudit.

Pokud jde o jednotlivé běžce, tak osobně jsem už dříve poznal již zmíněného Janose Bogára a také Attilu Kovácse. Ten druhý určitě zaslouží titul „ultra hero“, který mu udělila Edit Berces. Poprvé jsem ho potkal na MUMu v roce 2007, kde uběhl sedm maratonů se dvěma holemi, které někteří používají pro nordic walking. Důvod byla jeho zle pošramocená noha, kterou téměř neohýbal v koleni a chyběla mu na ní dobrá polovina svalů. Když jsem s ním potom mluvil, zjistil jsem, že jde o nesmírně aktivního člověka, který leze po horách, jezdí na kole a běhá, a to všechno navzdory svému handicapu. Celý jeho příběh jsem se ve zkratce dozvěděl od Edit. Attila patřil k nejlepším maďarským běžcům na 100 km (výkon kolem 6:45). Před deseti roky při lezení v Tatrách spadl a tak těžce si poranil nohu, že dokonce hrozila amputace. Po cca 40 operacích mu noha alespoň trochu fungovala, ale bylo to tak na berle. Tentokrát jsem ho už viděl dokonce bez holí a říkal, že loni uběhl skoro 80 km a letos se chystá tu stovku pokořit. Jeho vůle je opravdu ultravůle, protože těch 100 km uběhl v čase kousek nad 13 hodin bez holí.

Těsně před náběhem do pátého kola závodu přišla mírná krize v podobě poklesu hladiny cukru. Naštěstí další gel zapitý vodou a trochou ionťáku ji stihl zažehnat před plným rozvinutím. Při běhu po větru jsem uviděl vozík s koníkem, což byla alespoň nějaká výzva. Při jeho dohánění se mi hned povedlo zdvihnout tempo ke 4 minutám. Bodejť by ne, když chudák vezl tři chlapy a ještě nějaký náklad. Boj proti větru byl o poznání horší, jednak vítr byl silnější a jednak sil na jeho překonávání už zdaleka nebylo tolik. Prostě v průběhu času se kopce stávají strmější, vítr silnější, vzdálenosti delší a navíc všechno bolí.

Při náběhu do 6. kola mi zbývalo uběhnout 16,66 km za 1:17 na čas pod sedm hodin a to se dalo zvládnout za předpokladu, že nenastane žádný velký problém. Cesta po větru byla samozřejmě lehčí a po cestě mě předjelo auto s Renatou a Čipem, kteří mě oba povzbuzovali. Čip štěkal a Renata se ptala, co chci na otočce. To bylo jednoduché, posledních osm kilometrů poběžím na vodu a colu. Na otočce se to potom změnilo v zajímavou scénku, kdy Čip rozradostněný, že mě konečně může pozdravit, se mi rozběhl s hlasitým štěkáním naproti. Místní pořadatel, neznající mého oblíbeného trenéra, reagoval snahou ho nakopnout, aby neobtěžoval. Čip je ovšem dosti rychlý na to, aby se takovým pokusům vyhnul a pokračoval ve snaze se přiblížit. Dalším zmatkům jsem stihl předejít voláním: „It's my dog!“, které pořadatel pochopil a začal se omlouvat.

Vzal jsem kelímky s colou a vodou a doufal, že se to v mírně rozkymáceném žaludku udrží. Dle dalšího vyprávění si Čip na odchodu stoupl před občerstvení a celému osazenstvu stanice řekl hlasitě svůj názor, aby mohl odjet přivítat mně do cíle. Za občerstvením na půlce už jsem měl téměř jistotu, že to stihnu – do cíle 20 minut na 4 km. Zhruba 2,5 km před cílem se příroda rozhodla, že mi to nebude zjednodušovat a z černého mraku začal padat déšť a posléze i kroupy. Svaly začaly okamžitě tuhnout, ale tento poslední úder matičky přírody mě spíše probudil k mírnému zrychlení.

Poslední metry jsem potom dobíhal v euforii ze zaběhnutí výkonu, na který jsem čekal dva roky. Dle oficiálních výsledků jsem zaběhl čas 6:58:07. Hned po mém doběhu potom odstartovaly závody na 50 km a maraton. Po doběhu jsem skutečně ocenil blízkost ubytování. Hned jsem dal horkou sprchu a převlékl se do suchých věcí. Konstatoval jsem, že se cítím více než dobře a vyrazil spolu s Edit fotit běžce na trati.

Závod v Maďarsku je pro našince relativně blízko a vyjde včetně ubytování docela lacino. Pořadatelé výborně zabezpečili občerstvení, trať a všechny doprovodné události typu přihlášky, jídla po závodě a vyhlášení vítězů. Jediným problém bylo počasí a pro někoho možná mírně zvlněná trať. Samotný výkon mi potom dodává jistoty, že v trochu lepších podmínkách nebo v souboji s jiným běžcem můžu zlepšit výkon nejméně o 10 minut.