Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

První maraton aneb Jak jsem nepolíbila Duška

Jitka Jakešová | 11.03.2006 | přečteno: 7845×

Když se nad tím tak zamyslím, běh mi byl blízký asi vždycky. Narodila jsem se v rodině, která neměla vůbec žádné sportovní ani turistické tradice, ale mě vždycky lákalo jít na dlouhý výlet, projet se na kole, zaběhat si. Dlouho předlouho jsem se žádné z těch aktivit nevěnovala nijak systematicky, nenapadlo mě to, takový životní styl jsem neznala.

Moje touhy se skrývaly hluboko v nevědomosti, byly zaplácané výchovou k vedení domácnosti, okopávání zahrádky a ke sledování televizních seriálů.

Sama jsem netušila, proč mě to všechno tak štve a proč mám neustále tendenci rodičům ve všem odporovat. Věděla jsem asi, co nechci, ale co chci, to mi bylo dlouho záhadou, takže mé dospívání se stalo jednou velkou, ale naprosto nekonstruktivní revoltou. 

Přesto jsem nějak přežila a dotloukla se pubertou k maturitě. Když jsem se na ni učila, kompenzovala jsem studium běháním po rozkvetlém parku a bylo to krásné, ale nevím, asi jsem tehdy měla jiné starosti a priority, takže se mi to ještě úplně v duši neusadilo. Zato na medicíně jsem se pak poznala s lidmi, kteří podnikali přechody nejrůznějších pohoří s batohy na zádech.

To mě naprosto dostalo, úžasný objev, hned jsem věděla, že to je to pravé, můj svět, můj život, konečně jsem se našla a cítila se naprosto šťastná. Prvního přechodu hor, bulharských, jsem se bála, neznala jsem své fyzické možnosti, tak jsem pro jistotu trénovala, jak jinak než běháním. A v těch horách jsem pak zažívala nejbáječnější pocity, opravdový ráj. 

Takže životní styl byl nalinkován jednoznačně. Když jsem založila vlastní rodinu, samozřejmě to bylo úplně o něčem jiném než kdysi u nás doma. A myslím a doufám, že děti bývaly na společných výletech náramně spokojené. Ne že by vždycky všechno klapalo ideálně, to netvrdím, ale revolta takových rozměrů, jako byla kdysi ta moje, se u našich dětí nedostavila, teď už to můžu říct.

Po maratonu jsem začala pokukovat až po čtyřicítce, kdy už jsem pobíhala neustále, ale nesystematicky a maximálně do 100 kilometrů měsíčně, stále hlavně kvůli fyzičce do hor. Tehdy jsem občas plácla, že bych chtěla zkusit maraton, ale vlastně jsem to ani nemyslela vážně. Až jsem poznala 64letého běžce. 

Díky mé profesi jsem se s ním setkala bohužel v době, kdy musel pro nemoc se svou vášní skončit. V ordinaci jsme spolu kromě choroby rozebírali běh a oba byli spokojení, že máme pěkné společné téma. Předloni v zimě si pán povzdechl, že bude chybět na půlmaratonu v Praze a vyprávěl mi o něm. Okamžitě jsem se rozhodla, že tedy poběžím „místo něj“. 

Což se stalo a atmosféra v Praze mě nadchla tak, že jsem se ještě týž den přihlásila na maraton. Prozradila jsem to ale jenom svým dětem, jinak nikomu na světě! Pečlivě jsem to tajila! Však to byl hodně bláznivý nápad, chtít se připravit na maraton během 7 týdnů. Dokonalý úlet, dneska už to vidím jasně. Ani tehdy jsem vlastně nevěřila, že ho zvládnu, i proto jsem tak zatvrzele mlčela. Dokonce svému milému pacientovi jsem své plány neprozradila, chtěla jsem ho překvapit.

No a stal se ze mě šílenec samotář, všechno šlo stranou, nastoupil běh, běh, běh. Kroužila jsem denně kolem Tábora, zuby nehty se držela plánů, poctivě zařazovala víkendové dvacítky, na Hluboké si s chrty zaběhla pětadvacítku, pak si naměřila třicítku a sama v dešti si ji dala měsíc před maratonem. A na začátku května jsem odpadla. Dokonale. Prostě jsem se sesypala, nohy mě bolely ve dne i v noci, braly mě křeče, nemohla jsem spát, přišla depka, běs. Dcera Klárka, která má zkušenosti z triatlonu, prohlásila, že jsem cvok, že se zničím a žádný maraton neuběhnu. A naordinovala mi intenzivní odpočinek. 

Nejdřív jsem ji vůbec nechtěla poslechnout, ale nakonec mi nic jiného nezbylo. Byl problém i ujít 300 metrů do práce. Čtyři dny jsem se válela a pak vyběhla, pomalounku, polehounku. Nevím, jak mě vůbec mohlo napadnout, že maraton zvládnu pod 4 hodiny. Vypočítala jsem si to z nějakých podivných tabulek podle času na půlmaratonu. Klárku to hodně pobavilo, ale já jsem trvala na svém. 

Tak jsme se vsadily. Dlouho se nám nedařilo vymyslet, o co. Pak na to přišla Klárka. Kdo prohraje, musí políbit našeho oblíbeného herce Jaroslava Duška. Což by asi těžko šlo jen tak někde na ulici, a tak jsme si koupily lístky na jeho představení. Dobrá sázka. Dokonce jsem si říkala, že by bylo výhodnější ji prohrát. Nemusela bych tak hnát a ještě bych se líbala s Jaroslavem Duškem. Ale stejně vítězila touha to té holce ukázat, když mě tak podceňuje. 

Sen o čtyřech hodinách se naplnil… 23. května 2004 před devátou hodinou jsem byla tak nervózní a zmatená, že jsem málem zmeškala start. Nakonec jsem musela chtě nechtě ladným skokem překonat maratonské hrazení, jinak bych to vážně nestihla, a přistála jsem přímo do davu přichystaných běžců, mým výkonem docela pobavených. Krátce po startu jsem zažívala jakousi extázi, nádherný pocit, podobný tomu v bulharských horách. Že by další životní objev? 

Běžela jsem a běžela, podle plánu v tílku a kraťasech, přestože byly asi 4°C. Zima mi ale byla jenom trošku. Běželo se hezky, očekávaná krize se ne a ne dostavit, od třicátého kilometru už sice těžkly nohy, ale pořád nic hrozného. S překvapením jsem zjistila, že se snad do těch 4 hodin vejdu. A tehdy to do mě vjelo. Musím, musím, ta každou cenu! 

To už bylo na konci Karlova mostu, tedy 6 kilometrů před cílem. Od té chvíle jsem věděla, že když zpomalím nebo nedej Bože zastavím, nestihnu to. A tak jsem makala, překonávala se, ale kilometry najednou utíkaly mnohem pomaleji než doposud, nohy příšerně bolely. Vzpomínala jsem na Malou mořskou vílu, jak tančila a do nohou jako by jí vráželi nože, takové pocity jsem měla i já. 

Na davy fanoušků už jsem se vůbec neusmívala. Je tedy vážně utrpení kroužit kolem Starého města s více než 36 kilometry v nohách, když moc dobře víte, že na Staromák je to jen kousek. Tu trať musel vymyslet sadistický psychopat. Ale nakonec přece, byla jsem v Pařížské, kousíček od cíle, vyhecovala jsem se k něčemu jako sprint, lépe řečeno k mírnému a asi jen subjektivnímu zrychlení, pak už jsem dohlédla na časomíru a věřte nebo ne, ještě na ní nebyly 4 hodiny!

Fixovala jsem ji pohledem a stalo se neuvěřitelné, stihla jsem to! V čase 3:59:21! Začala jsem skákat radostí a mávat na Klárku, jenže ta tam nebyla. Ležérně se dostavila o půl hodiny později a náramně se divila, kde se beru v cíli, a ještě ležérněji mi konečně podala něco na sebe. Ale já jsem tu zimu přes samé štěstí ani moc nevnímala.

Po nejbližším představení divadla Vizita pak Klárka vyskočila na pódium, dala Jaroslavu Duškovi a i Martinu Zbrožkovi k jejich údivu po jednom žlutém tulipánu a oba je hezky políbila. Za jejich báječný humor a za můj první maraton.

S odstupem musím říct, že první maraton coby další životní mezník nebyl ještě tak jednoznačný jako kdysi ten první horský přechod. Protože jsem pochybovala. Myslela jsem si, že to mohla být jen náhoda. Věděla jsem, že jeden maraton sem tam někdo uběhne a ještě to nic moc neznamená. Viděla jsem za sebou tu dřinu a nebyla si jistá, jestli ji zvládnu i příště. A hlavně jsem se z toho svého neuvěřitelného výkonu vzpamatovávala fyzicky a dokonce i psychicky déle než měsíc, což se mi zdálo nějak moc. 

Tehdy jsem tušila a dnes to vím jistě, že jsem na tenhle závod vlastně vůbec neměla. O rok později už byla situace jiná, podařilo se mi potvrdit čas a únava trvala sotva týden. Zkusila jsem tedy loni ještě jeden maraton, na podzim v Istanbulu, uběhla ho opět za necelé 4 hodiny a už mě ani nebolely nohy. A teprve po něm, po tom třetím, mi běh přináší dlouhodobě úžasnou radost a pocity svobody, a to s každým kilometrem víc a intenzivněji. 

Můj pacient běžec se to všechno bohužel nikdy nedověděl. I když, kdo ví, třeba ano. Vždyť mu v duchu o každém svém běžeckém zážitku vždy dopodrobna vyprávím.

Jitka