Cesta je mírně zasněžená. Pochvaluji si, že není bláto. Musím ovšem dávat pozor na každý krok, protože v úseku okolo Komárova cesta není rovná. Zato skýtá pohledy do zahrádek a polí. Příroda se chystá k odpočinku, přesto je ještě někde možno spatřit kvetoucí chryzantémy či droboučké astry. Pohled do vody zase nabízí možnost pozorovat kačeny.

Po chvíli běhu musím přeběhnout Kaštanovou, za ní pak se přesunout na dalším mostku na druhý břeh Svitavy, aby má cesta u soutoku neskončila na poloostrůvku mezi oběma řekami. Zde vede nová cyklostezka až k soutoku a k areálu za Olympií. Ještě jsem ho v této podobě neviděl – je tu dráha pro in-linisty, dráha pro malý vláček, rybníčky a další atrakce.

Na otočce u řeky pohlédnu do vody a tu spatřuji dvojici labutí. Tito živočichové ve mně vyvolávají spoustu asociací, ať už některé bájné či pohádkové, tak i ty všední a zcela realistické. Uvědomuji si, že labutě žijí v párech. A jsou si zcela věrné. Neubráním se myšlence, že je škoda, že dnes tolik lidí onu věrnost nectí a že vytvářejí jiné, experimentální rodinné vztahy. Především takové, ve kterých nepřijímají žádné závazky. Poukazují na to, že mezi zvířaty se někdy také vytvářejí jakési příležitostné vztahy. Někteří z těch, kdo preferují partnerské vztahy bez závazků, argumentují názory předních odborníků, psychologů, nebo dokonce větičkou: „Mně to takto vyhovuje.“

Ale právě tato větička vyjadřuje podstatu problému a možná podstatu většiny problémů dnešní společnosti. Zajímáme se o to, co vyhovuje nám, a ne o to, co vyhovuje druhým. Ptá se někdo dětí, které se rodí do neúplných rodin, jestli jim to takto vyhovuje? Stejně by nedovedly odpovědět. Odpoví až se zpožděním, třeba tím, že podle současných statistik silně přibylo dětí s vývojovými vadami, s nutností psychiatrické léčby a s asociálními rysy, což odráží výsledek onoho experimentování s rodinnými vztahy.

Zatímco o tom přemítám, nechávám labutě daleko za sebou. Potkávám se s pejskařem, pěkně se pozdravíme, běžím dál a vychutnávám si svěží vzduch. Potkávám volně pobíhajícího vlčáka bez obojku a košíku. Trochu zvolňuji a bedlivě sleduji jeho chování, abych mohl reagovat na nečekanou situaci. Vlčák mě evidentně ignoruje, potřebuje si vykonat potřebu. Po chvíli vidím jeho majitele, vyměníme si pár pěkných slov a běžím dál.

Jen mě tak po setkání s těmito čtyřnohými živočichy napadá, že zrovna z nich by si lidé vůbec nemuseli brát příklad, co se týče vytváření rodinných vztahů. Že přece jen ty labutě jsou jaksi vznešenější. Když už si člověk chce brát příklad z přírody, je toto příklad lepší. Věrnost, ochota dostát svému slovu, dostát svým závazkům, nabídnout jistoty, které sami potřebujeme.

Běh ukončuji opět okolo zahrádek, míjím lidi na procházce, zdravím běžce na druhém břehu řeky a říkám si, jak je to pěkné, nechat na sebe působit přírodu. Největší dojem na mě udělaly ty dvě labutě.