Zdeněk Tůma: Proč v horách i v byznysu rozhoduje pravidlo otočky

Deset let v čele České národní banky hlídal ceny na uzdě a prováděl zemi globální finanční krizí. Přesto ho v pražských parcích potkáte ve starších botách, bez telefonu a bez sluchátek. Zdeněk Tůma mluví o vytrvalostním sportu bez frází. Otevřeně přiznává, že maraton pod čtyři hodiny nikdy nezaběhl, a vysvětluje, jakou životní lekci si odnesl ze Severního sedla Mount Everestu.

Pod nohama nám křupe jehličí a drobná suť. Prudký výběh na travnatý hřbet nad údolím dává stehnům zabrat, ale vytáhlý muž v lehkých botách drží strojové, úsporné tempo. Na svůj věk si pořád drží výtečnou fyzičku a rovněž jeho výraz pokrového hráče, který jsme mohli vídat na tiskových konferencích centrální banky, úplně nezmizel ani po letech.

Ale společník je to překvapivě milý, o běhu a sportu toho ví fakt hodně a dokonce nás zve k sobě domů, abychom si mohli povídat dál. Uvaří pro všechny kávu a bez spěchu začne povídat. Z původně plánované půlhodiny jsou rázem dvě.

Zdeněk Tůma, který v očích veřejnosti léta ztělesňoval odměřeného, přísného strážce české koruny, má k typickému obrazu uhlazeného manažera daleko. Na otázku po maratonských časech mává rukou a bez váhání boří častý mýtus, který o něm média šířila: „Pod čtyři hodiny jsem to ve skutečnosti nikdy nedal. Pohyboval jsem se kolem 4:05 až 4:15, jen jednou jsem rupnul a skončilo to hůř…”

Na závodech už ho skoro nevídáme, naposledy v roce 2022 dal pražský půlmaraton za pěkných 1:54:50. “Obvykle jsem to míval za 1:45 až 1:50, nejlépe jsem zaběhl ve Varech, to bylo sekundu pod 1:41,” vzpomíná.

Tak či tak, jeho sbírka je úctyhodná a kromě maratonů a horských ultra zahrnuje i slavné laufy. A samozřejmě má rád i kola. Na dlouhé tratě vstoupil dřív, než se z tohoto sportu stal společenský fenomén.

Když byl běžec ještě divný

Na přelomu tisíciletí vypadala česká běžecká scéna úplně jinak než dnes. V parcích jste nepotkávali skupinky hobíků ve funkčním oblečení a v byznysových kruzích se na propocené triko (mimo fitness nebo squash) hledělo spíš skrz prsty.

„Když jste na konci devadesátých let někomu řekli, že běháte, dívali se na vás jako na podivína,“ vzpomíná Tůma na dobu, kdy z investičního bankovnictví nastoupil do bankovní rady ČNB. Běhával tehdy hlavně ve Hvězdě, buď před večeří, nebo naopak po ní. “Klidně v devět večer, ale rozhodně ne ráno, nejsem ranní ptáče,” směje se.

Změnu atmosféry vnímá Tůma pragmaticky. Masový zájem o běhání v Česku podle něj nastartoval až Carlo Capalbo se svým týmem Pražského mezinárodního maratonu, dnes známějšího pod značkou RunCzech. Z vytrvalosti se stal fenomén, který propojil všechny společenské vrstvy. Tůma byl jedním z mála vysokých představitelů státu, kteří se na start postavili s čipem na noze nikoli kvůli politickému marketingu, ale z čisté potřeby pohybu.

Začal zkoušet i půlmaratony a hlavně si oblíbil legendární Běchovice. Později se dokonce odhodlal k prvním systematickým tréninkům pod vedením triatlonisty Jana Strangmüllera.

Sedm tisíc metrů a pravidlo otočky

Zatímco většina běžců hledá své limity na asfaltu, Tůmův pohled na riziko a vlastní možnosti formoval docela jiný zážitek. V květnu 1998, těsně před vstupem do centrální banky, odjel jako jeden z účastníků na expedici na Mount Everest. Výpravu ze severní, tibetské strany tehdy vedla legenda tuzemského horolezectví Zdeněk Hrubý a na vrchol bez kyslíku úspěšně vystoupili Radek Jaroš s Vladimírem Noskem.

Tůma se s mačkami a jümarem po fixních lanech dostal až do Severního sedla do výšky 7 020 metrů. Zatímco zbylí dva trekaři bojovali s výškovou nemocí a museli zůstat níže, Tůmův organismus extrémní prostředí snášel překvapivě hladce. Mnohem víc než sportovní výkon mu však v paměti utkvěla zásada, kterou mu Zdeněk Hrubý před výstupem vštěpoval.

„Pravidlo otočky,“ říká Tůma. „Zdeněk mi tehdy kladl na srdce: Čas, kdy to otočíš a jdeš dolů, si musíš nekompromisně určit ještě dole v táboře. Jakmile jsi nahoře, mozek ti kvůli nedostatku kyslíku nefunguje normálně. Snadno podlehneš dojmu, že těch sto metrů na hřeben přece ještě zvládneš. A přesně to tě zabije.“ V tom samém roce na svazích Everestu zůstalo několik zahraničních lezců, kteří stanovený čas přetáhli o dvě hodiny a dolů už se nevrátili.

Tahle horská zkušenost se mu stala nečekaně užitečnou pro jeho pozdější působení v nejvyšších patrech české i evropské finanční politiky. „Platí to v horách stejně jako v korporátu nebo institucích,“ vysvětluje. „Čím výš stoupáte, tím víc fouká. A na vrcholu hrozí, že člověk ztratí kontakt s realitou a začne věřit vlastní neomylnosti. S trochou nadsázky se můžete opřít o Parkinsonovy zákony: každý má tendenci vystoupat až na pozici, na kterou už nestačí. Pokud nemáte předem v hlavě nastaveno, jak se budete chovat a kdy je nutné zatáhnout za brzdu, dopadne to špatně.“

Proč tělo v terénu tolik netrpí

Když po deseti letech opustil křeslo guvernéra, začal se jeho běžecký svět postupně proměňovat. Silniční městské maratony vyměnil za přírodu, Šumavu a strmé terény. Zjistil, že asfalt sice nabízí rychlé časy, ale tělu vystavuje tvrdý účet.

„Z asfaltu je člověk zbitý daleko víc,“ konstatuje po zkušenostech z extrémního beskydského závodu Perun SkyMarathon, kde běžci zdolávali na čtyřiceti kilometrech převýšení přes tři tisíce metrů a místy lezli po čtyřech. „Na Perunu jsem byl samozřejmě fyzicky hotový, ale druhý den mě klouby a šlachy bolely podstatně méně než po maratonu ve městě. V terénu je každý krok jiný, sklon se pořád mění, tělo nedostává ty monotónní rány jako na silnici.“

Tomu přizpůsobil i vybavení. Místo mohutně tlumených moderních silničních bot dává přednost lehkým krosovým modelům značky Icebug, které má doma v botníku patnáct let. Technologie vnímá spíše jako tichého sluhu. Hodinky Garmin nosí, ale tepové zóny ani data z tréninků neanalyzuje. Běhání je pro něj příliš cenný privátní prostor na to, aby ho svazoval tabulkami.

Tichý Vasák za covidu

Kdo se pohybuje v terénu a na dlouhých tratích, dříve či později narazí na situace, které v tréninkovém deníku vypadají absurdně, ale ve vzpomínkách zůstanou napořád. Pro Tůmu to byl běh kolem Lipna v roce 2016. Pořadatelé tehdy vypsali trať něco kolem maratonu přesně v čase startu olympijského maratonu v Riu.

„Předpověď slibovala bouřku a ta opravdu přišla,“ líčí Tůma. „Limit byl pět hodin a já až na startu zjistil, že celou trasu běží jen asi pětadvacet lidí, zbytek byly štafety. Posledních patnáct kilometrů za mnou jela záchranná čtyřkolka, protože za mnou mohli být dva až tři lidi a ti to vzdali a nasedli do sběrného vozu. Stihl jsem to asi dvě a půl minuty před limitem.“

Podobně nevšední zážitek mu nabídl slavný švédský Vasův běh, na který se vydal v době covidových omezení. Devadesátikilo­metrovou trasu na běžkách neabsolvoval v tradiční patnáctitisícové mase, kde se na prvním stoupání stojí v nekonečném špuntu, ale v komorní “vlnce” startujících. „Mělo to své kouzlo. Přišli jste na stadion, nasadili lyže a v naprostém klidu vyjeli do prvního kopce.“

Místo, kde protekce neexistuje

Když se po dvou hodinách loučíme, stočí se řeč k tomu, co vlastně vytrvalostní sport pro člověka zvyklého na rozhodování o miliardách znamená. Mezi světem měnové politiky a horským terénem vidí jeden zásadní rozdíl.

„Abyste se stali guvernérem, musíte mít obrovskou porci štěstí, být ve správný čas na správném místě a musí se sejít spousta vnějších okolností, které sami neovlivníte,“ říká klidně. „Ve sportu je to přesně naopak. Na kole si sice můžete koupit dražší rám, ale v běhu nic neokecáte. Žádná porota nerozhoduje o uměleckém dojmu. Co nemáte naběháno, to se vám po třicátém kilometru neúprosně sečte.“

Zanedlouho oslaví krásných 66 let, ale nijak se neohlíží za starými časy ani neplánuje honbu za veteránskými rekordy. Vytrvalost pro něj dávno není způsobem, jak něco dokazovat okolí.

s přispěním Miloslava Reitermana