No, fajn by to třeba i bylo, kdyby mozkové buňky nebyly totálně off. Stále věřím, že je to jen dočasný stav a většina se jich dokáže vzpamatovat a nahodit do provozuschopného stavu. Zatím to totiž moc nevypadá a spousta úplně obyčejných věcí jednoduše dře. Celkem se v tomhle období dokážu vžít do chlapské kůže, kdy fakt nejde dělat víc věcí najednou a všechno tak nějak déle trvá…

Moje cesta do Kladna začala někdy před rokem. „Leni, pojď, ty to dáš, bude se ti to líbit. Je to skvělá akce. Nemusíš pořád běhat, můžeš se vyspat, spousta jídla. Prostě skvělá běžecká párty.“ Mám jeden velký problém – nechám se VŽDYCKY přemluvit a protivníka to nestojí ani moc sil. Vlastně skoro žádné. 

No, a tak se já, holka z lesních cest necest, přihlásila s nejasnou vidinou toho, že to nějak odběhnu. Jsem zvyklá na kopce a tohle je rovina. Brnkačka, to dám i bez přípravy. Ještě před tím zkusit v březnu pro jistotu stovku v Plzni, jestli nohy dají tvrdý povrch a hlava monotónní kroužení.  

Mám ale (naštěstí) ještě jeden problém – jsem celkem ke svému tělu zodpovědná, mám ho ráda a nechci ho ničit víc, než je nutné. Uznávám, že tenhle argument v kontextu ultramaratonu zní podivně. Asi ty mozkové buňky mají při obnově určité rezervy a některé to prostě úplně nedají.

„Radku, prosím, koukneš mi na moje dosavadní tréninky a poradíš tempo do Plzně, které bych tam mohla zvládnout?“

Oč mohly být mé následující měsíce jednodušší, kdybych tuhle zprávu neposlala. 

Oč mohly být jednodušší, kdyby Radek neodpověděl. 

Odpověděl. "Jasný, kouknu. Zkus zaběhnout tohle a tamto. A ještě zkus tohle.“ A už to jelo.  Pak přišlo nařízené rušení závodů. Plzeň padla. Co teď? Zahodit předešlé tréninky a vrátit se do lesů? 

Celkem brzy mi totiž došlo, že není možné trénovat obojí. Ne bez pocitu, že něco zanedbávám. A tenhle pocit vážně nemám ráda. I tak jsem ale prostor pro nějaké to trailové pobíhání měla. Proběhla jsem si skvělou výzvu Prominentních vrcholů Lužických hor a Libouchecký ultramaraton v unofficial verzi.

Pak zasunout trailovky hluboko do skříně a jelo se dál směrem ke Kladnu. Tréninky začaly přituhovat. Některé dny bolely víc než jiné. Někdy se úplně tak nechtělo. Ale najít nějakou obstojnou výmluvu není vůbec lehké. Celkem rychle jsem si vyčerpala výmluvový repertoár o počasí a únavě a na ztrátu nohy bych to neuhrála.

„Jak to chceš rozběhnout? Kolik chceš dát? Myslíš, že dáš tolik a tolik?“

Tyhle otázky mě ničily. Já to fakt nevěděla. Věděla jsem, že jdu na závod, který jsem ještě nikdy neběžela. Že z něj mám ohromný respekt. Také mi došlo, že to nebude jen ta skvělá akce s odpočinkem, spánkem a gurmánským zážitkem. Že to bude úplně jiné než ultra v terénu, kde si cestou do kopce odpočinu a v poklidu zaplním žaludek. A právě na jídle jsem se dost vysekala a musím ho do budoucna víc pořešit.

Tím máme asi vyřešenou otázku, jestli ještě někdy čtyřiadvácu poběžím…

Návštěvy určitého místa tak byly v druhé polovině častější, než je milé. Těchto míst bylo ale na kilometrové trati dostatek, a tak i přebíháním od jednoho k druhému nebyl problém a (kilo)metry přibývaly na konečných 217 a nějaké drobné. Mohlo to být více (natrénováno bylo), mohlo to být i méně.

Pro mě byla jak příprava na Kladno, tak i samotný závod obrovskou zkušeností. Náročnou, ale moc hezkou. Moc děkuju Lenče, Jiřince a Jarmile za skvělý support při závodě, kdy na sebe vzaly veškerou starost o mé gurmánské zažitky v závodě. Všemožně podporovaly, pomáhaly, plnily možné i nemožné a byly prostě úplně super.

Self-Transcendence Race – v tomhle názvu je všechno!