Čím jiným začít než B7 a tvým vítězstvím. Už jsi začal znovu běhat? A jaký jsi měl ten týden po závodě?

“Už to tak utichlo, už se pomalu vracím do reality. Zkouším tak lehce běhat, ale ještě to chce chvilku odpočívat. Takže teď se věnuju ženě a jezdíme po výletech a tak, takže zatím žádný velký trénink ještě není. To až tak za dva týdny.”

Co se ti honilo hlavou těsně po závodě a co si z toho odnášíš s odstupem?

“Byl to super víkend, včetně první půlky týdne poté. Trochu mě mrzelo, co jsem se dočetl – některé ošklivé komentáře, že už prostě B7 upadá, že už tam nejsou dobří běžci, a tak to prostě někteří snižovali. Což mi trošku zkazilo radost. Ale napsalo mi hodně kamarádů i běžců, ať si z toho nic nedělám, takže to mě zase potěšilo.”

Sítě jsou v tomhle úplně zabijácká věc… Zmiňoval jsi bezprostředně po závodě, žes měl v seběhu ze Smrku (zhruba polovina závodu) vážný pád a dal sis do hlavy. Je to už v pořádku?

“Už jsem se úplně zahojil. Měl jsem hlavně sedřenou celou pravou nohu a rameno, loket. Loket nejvíce, na něm mám ještě strup. Bolelo mě to asi týden, ale jinak na hlavě nic. Vlastně mě zachránila čelovka. Ještě že to bylo v noci a měl jsem ji na hlavě, jinak bych šel přímo hlavou do těch kamenů.”

Video: Beskydská sedmička

Co se ti honilo hlavou, když jsi stál na startu a pršelo? Říkáš, že horko rád nemáš.

“Na startu začalo lehce kapat. Jak jsme uběhli dva kilometry, tak se docela dost rozpršelo. To jsem si říkal, že to je dar pro mě. Jsem rád, že začalo pršet. Strašně dobře se mi začalo dýchat a strašně se mi ulevilo, protože když bylo těch 25° ještě pozdě večer, docela mě to strašilo, protože jsem se bál, že budu muset hodně pít a žaludek to nebude zvládat. Naštěstí se ochladilo a začalo pršet, takže super.”

Doběhl jsi letos s hodinovým náskokem. Jak se člověk motivuje, když ví, že má tak gigantický náskok? Nepřijdeš mi jako typ, který by to pak vyklusával. Jakou motivaci si dáváš potom?

“Vůbec jsem nic nevypouštěl. Pořád jsem se snažil, dokonce jsem se snažil zrychlovat. Motivace byla, že jsem pořád koukal na hodinky, kolik je hodin, a chtěl jsem být v cíli co nejdříve a zkusit si ten čas osobně zlepšit. Když jsem podruhé šlapal na Javorník z Veřovic, říkal jsem si, že bych to zkusil pod 11 hodin. Vyšel jsem nahoru, kouknul jsem na hodinky a musel bych běžet dolů ještě tempem 4:10 až do cíle. Říkal jsem si, že to už se mi asi nechce. Raději budu dávat pozor, ať si někde něco nezlomím nebo se něco nestane, a užiju si těch posledních 5,5 km z Javorníku do Frenštátu. Tam je ten seběh docela těžký, hlavně vrchní polovina.”

Když jsem se koukal na tvůj čas letos a loni, je tam strašlivý rozdíl. Vím, že trasa byla mírně upravená, ale 50 minut meziroční rozdíl?!?

“Letos jsem hlavně tu první půlku měl o něco rychlejší. Vůbec jsem se nešetřil. Minulý rok jsem si právě říkal, že bych chtěl tu první půlku běžet trochu vlažněji a spíše se šetřit na druhou polovinu. Také letos byl velký rozdíl v tom, že byla trošku změněna trasa – nešlo se do Malenovic, ale rovnou z Kikulky na Lysou horu. Minulý rok jsem se trápil, protože jsem měl od Krásné až do cíle puchýře zespodu nohou. Pořád jsem oddaloval výměnu promočených ponožek i bot, až se mi ta noha úplně rozmočila. Letos jsem tenhle problém vůbec neměl. Možná tak na posledních dvou kopcích, takže jsem mohl pořád pouštět seběhy. Minulý rok mě to strašně limitovalo právě ve druhé polovině, protože jsem pořád hledal hladký terén, snažil jsem se najít místo, kde nebude žádný špičatý kámen, protože to strašně bolelo. Takže tohle udělalo hodně a také se mi běželo dobře i do kopců v druhé půlce. Loni už jsem spíš přecházel do chůze.”

A bylo to zlepšení víc v nohou, nebo v hlavě? Nebo za tím je třeba hledat ještě něco jiného?

“Letos jsem byl více odpočatý než minulý rok. Tehdy jsem měl naběháno asi o 1500 km více a měl jsem hodně závodů, tento rok to byl teprve druhý tak dlouhý. Takže myslím, že tělo bylo na to více odpočaté, bylo z čeho brát.”

Pohled do tvé Stravy navíc ukazuje, že letos v červenci jsi spíš jezdil na kole než běhal…

“S manželkou jsme měli 2. srpna svatbu a já jsem v červenci jezdíval akorát na kole do práce. Zajel jsem si třeba na Lysou horu, na Pustevny, prostě jsem jezdil tady po okolí po kopcích. A to mi nezabralo zase tolik času jako běh. Takže jsem vždycky rychle přijel domů a pak byly přípravy na svatbu. Za červenec jsem měl naběháno asi 24 km, ale není to tak, že bych jenom ležel, seděl, nic nedělal. Prostě jsem jezdil na kole skoro každý den, pořád přes kopec, přes Ondřejník. A hodně jsme také turistikovali společně, když na to byl chvilku čas, tak jsme byli spolu na horách.”

Asi ale nebudeš lidem radit, aby v přípravě na B7 neběhali… (smích)

“To ne. Vlastně jsem ani v červenci nevěděl, že B7 půjdu. Řekli jsme si, že asi nebude čas na trénink, takže to vynechám. Ale potom, co se to přehouplo přes svatbu, tak se hodně lidí už na to ptalo, jestli půjdu, že bych měl jít, a i manželka mě do toho tlačila. Tak mi to začalo vrtat hlavou a už jsem tak chodíval běhat. Pak jsem si řekl, že to teda zkusím. Měl jsem dva týdny na návrat do formy, ale řekl jsem si, že se přihlásím. To bylo asi týden před startem… Ale šlo to skvěle.”

Možná pak byla hlava mnohem klidnější, než kdyby ses na ten závod chystal půl roku. Tys to vlastně takto neplánovaně obešel.

“Asi jo. Hlava byla super.”

Moc informací o tobě na netu není. Jak jsi sportovně vyrůstal?

“Rodiče mě k tomu vedli. Vlastně jsem od šesti let jezdil motokros, asi do 13 let, než se naši rozvedli, pak jsem s tím skončil. Mezitím jsem hrával fotbal a florbal. S florbalem jsem skončil někdy v 15 letech a do 18 let jsem hrál jen fotbal za Kozlovice. Pak mě kolektivní sporty nějak přestaly bavit a kamarád mě jednou vzal podívat se na LH24. Začali jsme spolu chodit po horách. Pak jsme se v létě přihlásili na Beskydskou sedmičku. A poté mě to nějak chytlo víc, takže jsem sám začal běhat. Od té doby jsem prostě běhal víc a víc a zkoušel i různé závody a povedlo se mi to dopracovat až k tomuto nedávnému vítězství na B7.”

Střídáš běh a kolo, prohlásil by ses víc za běžce, nebo za bajkera?

(bez váhání) “Za běžce. Kolo mám jako doplněk, když mám třeba období, kdy mě běhání moc nebaví, tak jezdím na kole. Většinou kolo vytáhnu, když jsou tropy. Ty nemám rád, to není pro mě, takže na kole je to lepší. Vyměním běh za kolo.”

Dojíždíš do práce do Frýdlantu, v tamní lisovně to asi nebude ulejvárna. Navíc ses nedávno oženil, možná přijde rodina. Jak to vše skládáš časově? Nenarážíš občas s plánováním běžeckého tréninku?

“Už narážím. Vlastně tohle dělám od ledna, kdy jsem změnil práci. Tento rok mám o hodně méně naběháno a celkově mám v tréninku o dost méně času i závodů. Už to nejde dělat tak, že bych se jenom koukal sám na sebe, po práci šel běhat a večer se nevěnoval rodině. Takže už trochu ubírám na tréninku.”

Každopádně podle záběrů z tvého doběhu B7 bylo patrné, že tě paní v běhání podporuje. To objetí v cíli bylo hodně vřelé.

“Mám velkou podporu jak od manželky, tak od rodičů, kamarádů i prarodičů. Je to super. Ale teď už trošku méně běhám. Hlavně tento rok toho bylo strašně moc mimo běh, takže jsem si teď dal takový volnější rok.”

A to jsem se tě chtěl zrovna zeptat, jak to budeš mít s běháním dál. Předpokládám, že vítězství na B7 není konečná – i když jsi o vítězství snil a sen se naplnil, nakoplo tě to? A pokud budeš dál závodit, které distance jsou ty pravé pro tebe?

“Zatím mě nelákají žádné stomílovky. Mně těch 100 km akorát sedí. Řekl bych, že je to pro mě ta ideální vzdálenost. Takže na příští rok plánujeme nějaký 100km závod někde v zahraničí. Loňský rok jsem běžel 110 km v Polsku a ve Slovinsku a také se mi to tam povedlo. Takže něco podobného příští rok. Asi se rozhodneme, jestli Rakousko, nebo Slovinsko.”

B7 bude? Nebude? Nebo to budeš zase řešit měsíc předem? (úsměv)

“To budu řešit asi někdy v červnu, červenci. Myslím si, že se tam beztak zase ukážu. Je to domácí závod. Je to strašné lákadlo mít tady závod, dá se říct, za barákem. Ještě bych řekl, že je to asi největší závod u nás, takže si myslím, že tam zase budu.”

Tvé Kozlovice jsou od cíle B7 pouhých sedm kilometrů. Takže jsi běžel po výhře domů po svých?

“Ne, jel jsem domů na kole. (smích) Ale až po vyhlášení v neděli, to jsem si fakt na kole odjel domů. V sobotu hned po závodě ne, poseděli jsme si tam, počkali jsme na asi prvních 10 závodníků, v klidu jsme si to tam všichni užili na náměstí asi dvě, tři hodinky a pak jsem jel domů.”

Ve stejný termín jako B7 se tradičně běží UTMB. Stíhal jsi to trošku sledovat? Přípravy kluků a pak jak se jim dařilo v závodech? S řadou z nich se potkáváš doma na závodech.

“Sledovali jsme to s manželkou od pondělí, kdy startoval ten nejdelší, 300km, závod. A pak tu hlavní trasu, jak běželi Mára Causidis, Tomáš Štverák a Aleš Sedlák. Měl jsem přehled, měli jsme to puštěné živě na YouTube, než jsme odjeli po osmé hodině do Třince.”

Některým z nich bohužel ten závod úplně nesedl, přitom ambice byly velké.

“To ano, ale je to strašně dlouhý závod, a když se ještě něco před startem pokazí, třeba přijde nějaká nemoc, tak se to celé sesype. Mě osobně by to úplně položilo a asi bych ani nevystartoval.”

Snad je to nakopne, ostatně vítěz také loni a předloni registroval DNF. Mimochodem, když se řekne UTMB, co to s tebou dělá?

“Abych pravdu řekl, i když hodně lidí říká, že je to jejich sen běžet tu hlavní trasu nebo zaběhnout si jakoukoliv trasu ve Francii, tak mě to zase nějak moc neláká. Je to strašně daleko. Musí to stát i hodně peněz a všeho. Takže spíše se dívám na něco tady poblíž. Nevím, možná se tam někdy ukážu.”

Koukal jsem, že běháš i kratší distance a měl jsi tam desítku, tuším patnáctku. Podobně jako na B7, i na desítce ses meziročně výrazně zlepšil. Letošní rok ti fakt sedí. Je za tím ještě něco kromě odpočinku, který jsi naznačoval? Něco dalšího jsi změnil v přípravě?

“Na jaře jsem trochu více trénoval rychlost. Zaběhl jsem si v Polance desítku, tam jsem se právě asi o minutu a něco zlepšil. To jsem ani sám nečekal. Vždycky na jaře a na podzim běhám krátké rychlé závody. A myslím si, že mi to pomáhá i na dlouhých závodech, v sebězích, že tam můžu také běžet strašně rychle a nejsem hned z toho nějak vyšťavený.”

Co konkrétně si má člověk představit, jak ultra horský vytrvalec trénuje rychlost? To mě docela zajímá.

“To mám takové podle sebe, co mám načtené. Protože tu nemáme nikde žádný ovál, tak trénuji tak, že se snažím tady v Kozlovicích a v sousední vesnici najít co nejrovnější místo, kde není žádné převýšení. Tak běhám z Kozlovic do Lhotky (Lhotka pod Ondřejníkem) a zpátky, kde mám asi nějakých 60 metrů převýšení, což je pořád dost. Tam běhám kilometrové úseky, nebo si zkusím tréninkově dát desítku naplno nebo stupňovaně. Takhle jsem trénoval zjara. Výsledek pak byl, že jsem se na té desítce na závodě zlepšil o více než minutu.”

Na Facebooku jsem našel tvé staré fotky, jak tam jsi s motorkou. Lidé, co jezdí terénní motorky, asi mají posunutý práh rizika, že? Právě u seběhů to řada běžců neumí pustit.

“To je určitě výhoda. Jezdil jsem motokros, ale i enduro, takže znám ty kameny a kořeny a všechno. Vůbec se nebojím to pouštět. Před čtyřmi lety jsem si docela hnusně vymknul kotník a hodně lidí mi řeklo: ‘No, tak teď už se ti to bude pořád vracet, budeš se bát to pouštět.’ Ale myslím si, že naopak, že se mi ta noha nějak ještě více zpevnila a vůbec se nebojím to pustit. I na B7 v noci jsem tam běžel mnohem rychleji než minulý rok. Prostě to pustím a věřím kotníkům, že jsou dost pevné.”

A dobrá čelovka na hlavě k tomu… (smích) Trénink si sestavuješ sám. Z čeho čerpáš, na co koukáš?

“Nasávám informace, kde se dá. Zeptám se kamarádů, lepších, zkušenějších běžců, nebo něco pochytím z podcastů, někde si něco přečtu. Snažím se také řídit podle sebe, jak se zrovna cítím, podle pocitu, a tak trénuju. Přijdu z práce, jak se mi chce. Spíše o víkendech se snažím tomu dát nějaký systém než přes pracovní týden.”

Když bychom se měli přenést v čase o třeba pět let, poběžíš olympijský maraton, Spartathlon, nebo UTMB?

(usměje se a chvilku přemýšlí) “Asi to UTMB. Určitě hory. To mě pořád baví, ty kopce. Cítím se tam dobře.”

A přitom nemáš úplně figuru horského kamzíka. Musí to být odvaha pustit z kopce tvých 185 cm a 75 kg.

“Já mám zase výhodu do kopce, protože mám docela dlouhé nohy (smích) Takže to je taky fajn. Někdy na závodě vedle mě někdo kluše a já vedle něho jdu rychle, takže tam také hodně ušetřím sil.”

Kouč vítěze UTMB Scott Johnston zmínil v podcastu TrainingPeaks, že Tom Evans trénoval ve Skotsku hodně na páse, se sklonem. Umíš si to představit ty, který máš za okny Beskydy?

“To je psycho. To si nedokážu představit. Na běhacím pásu jsem běžel tak možná na střední škole v rámci tělocviku, jinak vůbec. To by mě asi nebavilo. Raději půjdu v zimě do nějakého šíleného mrazu nebo šíleného deště, než abych běhal někde zavřený na pásu.”

Johnston také říká, že kdo umí pracovat s holemi, má ohromné plus.

“Asi bych na tom měl zapracovat. Já třeba trénuju úplně bez hůlek. Ty si vezmu jen na dva, tři tréninky, když se blíží závod a vím, že je tam budu používat. Je pravda, že po Beskydské mě nohy bolely jen tři dny, ale zato brutálně ruce a paže. Šíleně! Přestaly bolet snad až teď v neděli, takže na tom určitě něco je.”

Je ti 27 let, dřív platilo, že lidi pod třicet úplně vytrvalostní běh nemuseli, pro ně to byla spíš nudná záležitost. Jsi v tomhle výjimkou, nebo se něco mění?

“Asi výjimkou. Mě vždycky bavila vytrvalost. Třeba při fotbale mě to nebavilo běhat, ale když jsem běžel nějaký závod v rámci školy, nebo přespolní běh sám za sebe, tak mě to vždycky bavilo a už tehdy se mi dařilo, i když jsem to vůbec netrénoval. Potom, co jsem začal chodit po horách, tak jsem chtěl běhat dlouhé trasy, protože se mi to líbilo. Jak člověk všechno vypustí v lese, to je prostě super.”

A běháš vysloveně sám?

“Ano, pořád. Výjimečně si jdu zaběhat s někým. To se stane tak třikrát za rok. Mě víc baví, když chodím běhat sám. Takže ne, určitě nepíšu někomu: ‘Ahoj, jdeš si zaběhat?’. Raději si jdu zaběhat sám. Běžím si, kdy chci, kde chci, a nikdo mi do toho nekecá a nemusím se ničemu přizpůsobovat.”

Jsi ambasadorem Sportovny, stejně jako Tomáš Štverák. Jste někdy v kontaktu, znáte se víc?

“Známe se ze závodů. Loni jsme byli spolu v Polsku na DFBG (červencový Dolnośląski Festiwal Biegów Górskich). On tam běžel dlouhou trasu. Jsme kamarádi. Hned po B7 mi gratuloval, psal mi, tak to mě potěšilo. Tak jsme si popřáli. Já jsem mu popřál k UTMB a občas si napíšeme a vidíme se na závodech.”

Máš mimochodem nějaký vzor, nebo zaujal tě někdo ze zahraničních osobností?

“Ze zahraničních znám sotva šest běžců, ty, co zná každý – Jornet, Walmsley a další. Mám spíš tady z Česka vzory – Marek Causidis a Standa Najvert jsou mými vzory.”

Čeho si na nich nejvíc vážíš, co je pro tebe nejvíc top?

“Líbí se mi, že jsou oba takoví sví, že řeknou, co si myslí, a jsou to skvělí běžci. A jsou hlavně odsud z Beskyd. Marek bydlí přes kopec z druhé strany Ondřejníku. Párkrát jsme si spolu byli zaběhat a je to super kluk. Se Standou jsme šli spolu LH24 na Lysé hoře před třemi lety. Tenkrát se mi ozval, jestli s ním nechci jít do dvojice. Skončili jsme celkově druzí o 6 minut. To je hezké.”

Jsi pořád hodně mladý na vytrvalostní běh. To znamená, že i když sis letos udělal menší pauzu, resp. nemáš nyní úplně seskládaný kariérní růst, cítíš sám, že tam máš fyzické rezervy? Dá se i po tomhle velikánském zlepšení na B7 zlepšovat?

“Myslím, že jo. Hodně lidí mi říká, že v tomhle sportu je nejlepší věk asi 30 až 33 let. Takže uvidíme, jestli se ještě dokážu více zlepšovat. Bylo by to fajn.”

Francouz Ludovic Pommeret byl šestý na UTMB a to je mu rovných padesát. Takže si myslím, že ten věkový horizont můžeš klidně ještě posunout…

(smích) “Nevím, jestli mě to bude bavit ještě tolik let a jestli bude mít rodina ještě trpělivost, abych tohle dělal třeba dalších 20 let.”