Když se ho zeptáte, co ho po všech těch letech, čtyřech titulech mistra republiky v maratonu a osobních rekordech stále přivádí na startovní čáru, odpověď je až odzbrojujícím způsobem prostá. „Běhám pro radost,“ říká s úsměvem. Jenže jeho pojetí radosti je na hony vzdálené víkendovému proběhnutí se v parku. Jeho radost pramení z hluboké, celoživotní vášně pro pohyb a soutěžení. Sám přiznává, že takový výkon, jaký předvedl v květnu na půlmaratonu, „nejde úplně z gauče“.

Honza pamatuje závodění v dresu AK Kroměříž, který před 20 lety oblékala domácí elita a na domácích závodech moc neměla soupeře. Jenže na rozdíl od většiny svých tehdejších parťáků ze závodů nikdy neodešel. Sice už netrénuje drtivé objemy a intervaly jako dřív. Dnes si jde třikrát, čtyřikrát týdně zaběhat a hlavně, jak sám říká, „těží z té podstaty, že to má odběhané“. Jeho tělo si ale vše pamatuje. A jeho hlava ví, že největším vítězstvím není umístění, ale schopnost postavit se na start s úsměvem a pocitem, že to všechno má i po padesátce smysl.

Přitom jeho (skoro) každodenní realita je logistickým rébusem, který by většinu lidí odradil od jakékoliv systematické sportovní přípravy. Jeho život je rozdělen mezi dva naprosto odlišné světy. Tím prvním je služba u policie v pražských Řepích. Tím druhým je klidný domov na Borku, jen pár kilometrů od centra Českých Budějovic, kde žije s rodinou. Tyto dva póly spojuje pravidelné dojíždění vlakem, cesta, která se pro něj stala nejen nutností, ale i prostorem pro regeneraci a časem pro sebe.

„Využívám České dráhy. Já bych to prostě řídit nechtěl,“ vysvětluje svůj pragmatický přístup. Místo stresu za volantem tak vnímá cestu vlakem jako příležitost. „Ve vlaku si něco přečtu, poslechnu, takže ten čas využiju.“ I díky tomu má velký přehled o tom, co se v domácím běhu děje. Seká poklonu Radku Brunnerovi za nedávný Spartathlon, ví ze sítí, jak trénuje Martin Zajíc, jak se daří českým maratonkyním, zalichotí poděkováním za dvě desetiletí správy webu behej.com.

Systém směn mu navíc občas umožňuje zůstat v Praze a jít si zaběhat, v okolí Řep, ve Hvězdě či na Ladronce. Anebo na nějaký menší závod. Když se podíváte na jeho dvě dekády běhání, najdete tam všehochuť všeho, ale nejtypičtěji to bude buď v Praze nebo na jihu Čech.

Pojďme se ale nyní vrátit v čase na přelom tisíciletí. Byla to doba, kdy pro český maraton končila dvě dekády trvající zlatá éra. V roce 2001 proběhl Jan Bláha cílem Pražského mezinárodního maratonu jako nejlepší Čech v čase 2:15:54. Zajímavostí toho ročníku, kdy součástí víkendu byla i desítka, později přesunutá na září, byl start ikony světové maratonské historie – Etiopana Haileho Gebrselassieho. Ten tehdy zvítězil na zmíněné desítce v čase jen pár sekund přes 28 minut.

Mimochodem 2:15:54. Dnes by takový výkon znamenal suverénní domácí titul a pozici absolutní jedničky. Vždyť jen dva borci – Vít Pavlišta a Jirka Homoláč od té doby běželi rychleji!!! Tehdy to však bylo jinak. Byl to sice čas na mistrovský titul, ale zároveň jen vstupenka do neuvěřitelně nabité společnosti špičkových českých vytrvalců.

„Nás bylo tehdy třeba deset, patnáct podobné výkonnosti na tratích 10–15 km. V maratonu mohl vyhrát kdokoliv třeba ze šesti lidí,“ vzpomíná Bláha na dobu, kdy se věnoval maratonům nejvíc – zhruba mezi roky 1997 až 2007. Dnešní situace, kdy na startu mistrovského maratonu stojí jen hrstka běžců schopných atakovat hranici 2:20, je pro něj odrazem zásadní změny ve sportovní krajině. „To je důsledkem toho, že přibyly jiné sporty, pro mladé asi atraktivnější,“ nabízí své vysvětlení. Florbal, nesčetné odnože cyklistiky, triatlon a jiné sporty a ty odčerpávají talentované jedince, kteří by se dříve přirozeně věnovali atletice. Česká republika je malá země a maraton zde není národním sportem, dodává.

Nicméně uvádí i jeden možný motivační faktor, na který se trochu zapomíná. „Pro mě bylo velkou motivací vyhnout se klasické vojně, strávit někde dva roky v tanku, nechat se šikanovat. To jsem si uvědomil, už když mi bylo patnáct.“ Pro neznalé – systém státních středisek vrcholového sportu si vtahoval ty nejnadanější a nejpracovitější sportovce a roky vojny tak trávili v tréninkovém zápřahu, nikoliv v kasárnách.

Honzova slova mají váhu nejen díky čtyřem titulům mistra republiky v maratonu, což je stejné číslo, jaké svítí u Víta Pavlišty. Nejvíc ze všech, pět, má jen Petr Pechek. Jenže Honza nebyl jen skvělým maratoncem, on hlavně vynikal svou všestranností. Jak vzpomíná další vynikající běžec té doby, Robert Krupička, Bláha dokázal excelovat na všech frontách od dráhového steeplu, přes dráhové a silniční desítky a (půl)maratony, až po extrémně náročné horské běhy. Jeho osobní rekordy jsou toho nejlepším důkazem: trojka na dráze za 8:11, pětka 14:25, desítka za 29:24, půlmaraton 1:04:59 a maraton 2:15:54.

Existují závody, které se vryjí do paměti nejen časem a umístěním ve výsledkové listině, ale především příběhem, který se během nich odehrál. Pro Jana Bláhu je takovým bezpochyby Jungfrau Marathon v roce 2004. Tento legendární běh do vrchu ve švýcarských Alpách se pro něj stal jevištěm kuriozního dramatu. Po většinu závodu se pohyboval na fantastickém druhém místě. Blížil se cíl a s ním i záludná pasáž – stoupání po ledovcové moréně, respektive moment, kdy se poté trasa láme do cíle a zbývá už jen několik set metrů klesání. „Člověk běžel hodinu a půl do kopce, mně úplně odešly nohy… A teď jsem se rozběhl z kopce a ony ty nohy, jako kdybych měl přeležený, jo, prostě vůbec nereagovaly,“ líčí šokující okamžik, kdy ztratil kontrolu nad svým pohybem.

Následoval pád. V jediné vteřině se mu hlavou prohnaly tisíce myšlenek. „Já byl na druhém místě, tři hodiny dřu a teď se tady válím v trávě?!?“. Vstal, ohlédl se, za sebou nikoho neviděl a soustředil se na to, aby v klidu doběhl do cíle. Ale ono drama mělo teprve přijít. Sto metrů před cílem na něj začal jeden z pořadatelů zběsile gestikulovat, ať zrychlí. I diváci ve špalíru podél trati zpozorněli. Bláha se otočil a uviděl, jak se k němu zezadu řítí soupeř, který běžel snad dvojnásobnou rychlostí. „To byl sprint,“ vzpomíná na adrenalinový finiš. Z posledních sil se vybičoval k maximálnímu výkonu a cílovou pásku protnul nakonec jako druhý. Doběhl v čase 3:01:52, třetí Fekadu Bekele za ním zaostal o pouhé dvě vteřiny…

Zásadní období pro něj představovalo působení v barvách AK Kroměříž. Jak sám vysvětluje, nejednalo se o klasický atletický oddíl s každodenními společnými tréninky. „To není fotbalovej klub… my jsme prostě jenom za ten klub startovali na závodech,“ popisuje model, který se spíše podobal profesionální stáji. Běžci trénovali individuálně ve svých domovských podmínkách a klub jim zajišťoval servis, soustředění a starty na klíčových závodech, jako byl Pohár mistrů evropských zemí.

Právě v této době se zrodilo partnerství, které Bláha považuje za klíčové pro prodloužení své vrcholové kariéry. Začal trénovat s dalším jihočeským běžcem a pozdějším olympionikem, o generaci mladším Janem Kreisingerem. „Trénování s Honzou mi prodloužilo mé běhání, protože vlastně od roku 2002 jsme myslím tak do 2008 běhali hlavní tréninky na dráze a tempové běhy společně, když jsem Honzovi vůbec stačil,“ přiznává skromně Bláha.

Tato éra intenzivního tréninku, kterou skvělý běžec a Bláhův tehdejší parťák na cestách Robert Krupička popsal jako kombinaci tempových běhů, intervalů a obrovského množství závodů (desítky za rok!), je v příkrém kontrastu s jeho současnou filozofií. Po zranění v roce 2008 a nástupu do zaměstnání pochopil, že honba za osobními rekordy už pro něj není hlavní motivací. Dnešní trénink je o pestrosti a naslouchání tělu, říká. Měsíční objem se pohybuje kolem 160–170 kilometrů a je doplněn plaváním, ping-pongem a v zimě běžkami. A také hodně o regeneraci: „Tou nejlepší je spánek! A pak také protahování, to jsem dělal během kariéry a to dělám i nyní. Když mě něco bolí, uberu z tréninku a snažím se to cvičením napravit. Ale musím to zaklepat, nic mě nyní nebolí.“

Možná vás ale překvapí, že ač má za sebou tvrdé tréninky na dráze v tretrách, vůbec na dráhu nezanevřel. „Trénink na dráze, to je za odměnu,“ říká s nadšením. Dráha pro něj představuje bezpečné a kontrolované prostředí, kde se nemusí starat o auta a může se plně soustředit na čistotu běžeckého projevu. „Chodíme na ni s kamarádem, když máme čas. A fakt si ji užijeme. Udělám si běžeckou abecedu, pár rovinek, nějaké ty úseky.“

Pokud chcete porozumět duši běžce, podívejte se do jeho botníku. U Jana Bláhy doma byste našli přibližně patnáct párů bot. Není to ale sbírka nejnovějších karbonových modelů za horentní sumy, ale promyšlený arzenál nástrojů, kde má každý pár svůj specifický účel. „Podle toho si vezmu ty boty, abych si to vychutnal,“ vysvětluje. Jedny má na sníh, jiné do terénu, další na silnici. Jeho přístup k vybavení odráží hluboké, až řemeslné porozumění běhu.

V posledních letech si zamiloval model Asics Novablast, který pro něj představuje ideální kombinaci tlumení a dynamiky. Ty si hýčká, to jsou sváteční. Na závody. Má je i na titulní fotce pořízené během Mattoni 1/2Maratonu v Českých Budějovicích před dvěma lety. Honza má averzi k botám s vysokým dropem (rozdílem výšky mezi patou a špičkou), které mu při jeho tempu nevyhovují a nutí ho k nepřirozenému došlapu přes patu. Jeho volba je řízena pocitem a léty prověřenou zkušeností, nikoliv marketingovými trendy. Moderní technologie, zejména tlumení, oceňuje především pro jejich ochrannou funkci. „Myslím si, že v tomhle jsou teď boty lepší než dřív, nohy se tolik neomlátí,“ konstatuje a vzpomíná, jak po závodech v mládí druhý den sotva chodil, zatímco dnes po půlmaratonu o nohách téměř neví.

Tento pragmatický a na pocit zaměřený přístup se promítá i do jeho pohledu na sporttestery a přemíru dat, která dnes dominují tréninku mnoha běžců. Přestože jeho generace zažila nástup měření laktátu a tepové frekvence, on sám nikdy nebyl otrokem čísel. „Když jsme potřebovali běžet 10 km za půl hoďky, tak jsem prostě musel odběhat 10× kilometr po třech minutách, mezitím dvě minuty pauza… a pak jsem věděl, že to uběhnu celé vcelku,“ popisuje jednoduchou, ale funkční logiku tréninku založeného na úsilí a zkušenosti. Neodmítá moderní technologie, ale zpochybňuje jejich nadměrné používání.

Také s rostoucím počtem let na kontě musel změnit postoj k běhání. Tuto proměnu vystihuje jedna z jeho vzpomínek. Vypráví o Běhu kolem Hluboké, závodě, který absolvoval nesčetněkrát. V dobách své největší slávy vnímal jen asfalt pod nohama, dech soupeřů a vteřiny na stopkách. Před pár lety, když běžel stejnou trať, si najednou všiml něčeho nového. „Běžím a ve Zlivi… Ježíš, tady je kostel. Ježíš, kdy to postavili?“ směje se. Patnáct let běhal kolem kostela a nikdy si ho nevšiml. Stejně tak až po letech zjistil, že z jednoho místa na trati je vidět silueta zámku Hluboká. Dříve na to nebyl za běhu čas, oči byly díky zběsilému tempu plné slz. Dnes už si závody vychutnává i takto.

V březnu by jej pořadatelé českobudějovického Mizuno T2 půlmaratonu přesvědčili ke startu na tamním velerychlém okruhovém závodě. Odloží Honza oblíbené lyže a vyhoví jim?