Devětadvacetiletá absolventka managementu sportu na pražské FTVS začínala v agentuře Raul jako projektová asistentka — původně hledala praxi v digitálním týmu. Dnes drží v rukou jeden z nejúspěšnějších českých běžeckých seriálů: osm závodů ročně, kapacity od 1 850 do 3 300 startujících, lokality od Šumavy přes Karlštejn až po jihomoravskou Lednici. To, co závodníci vnímají jako organicky fungující mašinu, je ve skutečnosti výsledek měsíců vyjednávání, dlouhých manuálů, itinerářů a přesných spreadsheetů a samozřejmě i rozhodnutí přijímaných v krizích a pod tlakem.

Šestnáct tun na zelené louce

Kamion přijede první. Na menší závody stačí dvanáctitunový náklaďák, u větších akcí objem materiálu stoupá na šestnáct tun. K tomu přijede legendární „Raulík“ — Volkswagen Caddy, který tým napěchuje až po strop a ze kterého se pro přepravu vyndávají zadní sedačky. A to se bavíme jen o materiálu samotné agentury; mobilní toalety, pódium a velkokapacitní stany si přivážejí subdodavatelé po vlastní ose.

Jedna ze zajímavostí: obří startovní brána z dřevěných trámů se nikdy zcela nerozmontuje. Kdybychom ji rozložili na kusy, dřevěné spoje by rychle degradovaly, popisuje mladá manažerka. Brána se proto veze kamionem polosmontovaná — a aby tenhle kolos nezabíral zbytečně příliš cenného prostoru, organizátoři do volných prostor uvnitř brány vkládají barely s vodou. Zázemí na místě pak roste od pátečního odpoledne. Pokud přijde bouřka — jako jednou na Karlštejně, kde nečekaná noční vichřice strhla čerstvě postavené stany — tým zase vše rozebere, jde si na chvíli lehnout a ve čtyři ráno začíná budovat zázemí znovu od nuly. Standardní budíček v závodní sobotu je kolem šesté hodiny ráno.

Lokality, které se musí dobýt

Za každou lokalitou stojí vyjednávání, která závodníci z trasy nevidí. Seriál nemůže na dálku zařizovat zábory, povolení a dohody s Lesy ČR, dříve s Vojenskými lesy a statky nebo Biskupskými lesy na Bílé — proto spolupracuje s místními pořadateli, kteří prostředí znají a mají v něm důvěru. „Nemůžeme z Prahy řešit vše. V tom nám pomáhají místní, kteří znají prostředí,“ vysvětluje Šustrová.

Šumavské závody kolem ledovcových jezer Černé a Čertovo se odehrávají v přísném ochranném pásmu národního parku. Zásobovací vozidla smějí být výhradně elektrická. Pokud tam z logistických důvodů musí vjet klasické vozidlo, musí pod něj organizátoři při každém zastavení podložit speciální vanu — aby do chráněné přírody neukápla ani kapka provozních kapalin. Každá lokalita má ovšem i svou odměnu. Karlštejnský závod vede přes Velkou Ameriku — lom, kam se běžně veřejnost nedostane. „To je něco, kam se člověk bez startovního čísla nepodívá. I doprovod má v tu chvíli smůlu,“ usmívá se Šustrová.

Opačný příklad představuje Klínovec: tamní skiareál o závod extrémně stojí, takže vychází organizátorům maximálně vstříc. Na druhém pólu stojí zkušenost z bývalé brdské lokality ve Skořicích, kde místní nechtěli nechat závodníky parkovat na loukách za přijatelnou cenu. Organizátoři pak byli odkázáni na kyvadlovou dopravu z letiště v Rokycanech — 15 kilometrů každý směr, desítky jízd autobusů sem a tam, finanční a logistický nápor. Závod se nakonec přestěhoval jinam. Sice to pořád obnášelo shuttle busy, ale vzdálenost klesla na třetinu.

„Lidé zvyklí z městských běhů si třeba neuvědomují úskalí parkování. Jsme na zelené louce v lese, kam samozřejmě nejezdí metro, tramvaj a často ani autobus,“ říká Šustrová. Pohodlí na parkovišti je výsledkem tvrdých politicko-ochranářských bitev, o nichž závodník u svého auta zpravidla vůbec netuší.

Krize, které závodníci nezaznamenali

Krizový management v zákulisí závodů funguje na jednoduchém principu: problém vyřeš dřív, než ho někdo zaregistruje. Nejvýmluvnějším příkladem je příhoda z Lednice, kde si produkce ráno před závodem uvědomila, že paleta se znovupoužitelnými kelímky zůstala v pražském skladu. Vrátit se pro ně nestíhali, a tak tým v tichosti operativně skoupil plastové kelímky a začal lidem vracet peníze za ty předplacené, ekologické. „Dusno jsem si dělala asi nejvíc já sama sobě, byla jsem na sebe naštvaná,“ říká Šustrová o situaci, které si drtivá většina závodníků vůbec nevšimla.

Mnohem vážnější jsou situace, kdy jde o zdraví. Tereza otevřeně mluví o prvním ročníku na Klínovci, kde tým počítal s přibližně 25 stupni, ale přišla vlna veder a na kopci naměřili dost netypické 35tky. Z Prahy přivezli obří kubíkovou nádrž s vodou — ale vyčerpaní běžci se jí začali polévat a zásoby rychle docházely. Záchranáři ošetřovali dehydratované závodníky. „Člověk se pak cítí hrozně, ale v takovém počasí by nestačil ani dvojnásobek vody,“ říká Šustrová. Kritiku na sociálních sítích přesto schytali a bolela.

Ve své první sezóně jako produkční zažila i horší moment: v cílové rovince zkolaboval běžec a soukromým záchranářům trvalo dvanáct minut, než k němu dorazili. Běžec strávil týden v nemocnici. „Měli jsme tehdy obrovské štěstí, že mu první pomoc začala poskytovat doktorka, která zrovna běžela kolem. Mohlo to dopadnout katastrofálně,“ říká Šustrová. Spolupráce s danou záchrannou službou skončila okamžitě, ale hořký pocit bezmoci zůstal.

Medaile z oceánu a konec kelímků

V cíli si závodník pověsí na krk medaili, která váží dvacet gramů a měří osm centimetrů v průměru. Není kovová — loni se vyráběly z PET lahví vylovených z Indického oceánu. „Materiál byl dovezen do Švýcarska, kde se z něj udělal filament, a samotná výroba na 3D tiskárnách probíhala v Česku,“ popisuje Šustrová. Výsledkem je certifikát o nižší uhlíkové stopě, než kdyby si organizátoři nechali medaile posílat klasicky z Asie.

Udržitelnost přitom v seriálu není nová módní vlna. Plastové jednorázové kelímky zmizely z občerstvovacích stanic před zhruba šesti lety — nahradily je tzv. speed cupy, které v té době na českém trhu prakticky neexistovaly a organizátoři je museli závodníkům ukazovat. Rovněž startovní balíčky, ty nejdou do papírových obálek, ale do znovupoužitelných gymsacků.

Závod nekončí v cíli

Pokud závodník v polovině trasy vzdá a odjede domů, aniž by to komukoli řekl, produkce přichází o nervy. Na trati za posledním závodníkem vždy jede tzv. „zájezdec“, který eviduje čísla těch, kteří vzdali. Pokud pak v systému někdo chybí a nikdo neví proč, organizátoři obvolávají “ztracené” běžce telefonem. Dělají to z jediného důvodu: mít stoprocentní jistotu, že dotyčný neleží zraněný někde v rokli. S tímto servisem se na velkých městských závodech nesetkáte!

Sama Šustrová v závodní sobotě nachodí podle chytrých hodinek 20 až 25 kilometrů — v relativně ohraničeném prostoru startu a cíle. V sobotu večer se vše naloží do kamionu a ten odjede. Neděle je logicky hlavně dnem totálního vypnutí. „Neděláme nic, to už jen dospávám a snažím se vzpamatovat,“ říká. Únava je směsicí fyzického vyčerpání a emočního vydání z celého předchozího dne. Ale pozor, pokud říkáme totální vypnutí, může to klidně představovat šestihodinovou jízdu autem domů…

Přes všechny komplikace, krizové plány a ranní budíčky ve čtyři Šustrová mluví o svém oboru bez příkras, ale s patrnou náklonností. „Pohled na dobíhající hobíky do cíle mě nabíjí neuvěřitelným množstvím pozitivní energie a láskou k tomuto sportu,“ říká. Nejde přitom jen o emoce: charitativní běhy seriálu loni vynesly přes 1,17 milionu korun na pomoc bývalým fotbalovým reprezentantům.

Až si příště vyzvednete před startem gymsack místo papírové obálky, projdete pod dřevěnou bránou a potkáte se s usmívajícími se brigádníky v reflexních vestách — zkuste si na chvíli představit, co se odehrávalo den a noc před tím.