Akademici se v posledních dvou desetiletích systematicky zabývali tím, kdo vlastně jsou lidé, kteří se dobrovolně registrují na (ultra)maratony, a co je charakterizuje jako osobnosti. Kromě toho, že zjevně nejsou normální.

Výsledky jsou vcelku překvapivé.

Sledování 734 ultramaratonců odhalilo pět zajímavých osobnostních dimenzí. Vytrvalci vykazují výrazně vyšší svědomitost než kontrolní skupina: průměrně 5,93 oproti 5,40. Co to v praxi znamená? Jsou spolehlivější, organizovanější, odolnější vůči rozptýlení a přirozeně orientovaní na dosažení cíle. Tedy pokud mají ještě nějaké miligramy sacharidů po kapsách…

Druhou výraznou hodnotou je emocionální stabilita: 5,28 oproti 4,83 u kontrolní skupiny. Právě tato dimenze definuje schopnost zůstat klidný, sebevědomý a racionálně reagovat ve chvílích, kdy vás okolnosti melou jako čerstvě upraženou kávu. Každý, kdo někdy doběhl závod ve slotě a s puchýři všude, ví přesně, o čem je řeč.

Zajímavé jsou ale i hodnoty, kde vytrvalci bodují méně. Extrovertní orientace u nich klesá na průměr 3,74 oproti 4,44 u srovnávací skupiny. No ano, běhu o samotě asi budou holdovat spíš introverti, že? Ale tady je skryta možná jejich největší skrytá výhoda. Schopnost zůstat sám se sebou, vydržet v izolaci hodiny, být relativně v pohodě a nespoléhat na vnější pomoc: to jsou kvality, které v moderním světě hyperkonektivity, hyperkorektnosti a neustálé zpětné vazby mají cenu zlata.

Nižší skóre v dimenzi přívětivosti už tak dobře nevypadá. Ale pozor, neznamená to, že jsou tito lidé nepříjemní. Tedy, jak kdy… Znamená to, že jsou tvrdě orientovaní na výkon. A co je klíčové, jejich motivace je vnitřní. Nezajímá je tolik finální pořadí ve výsledkových listinách, jako spíš to, zda oni sami podali výkon na hranici svých možností. To je přece hodně jiný pohon než honba za ego-validací!

Miliardy dolarů a pár párů běžeckých bot

Teď to začne být hodně zajímavé! Analýza společností z indexu S&P ukázala jasnou závislost: firmy řízené generálními řediteli, kteří dokončují maratony, vykazují poměr tržní hodnoty firmy k účetní hodnotě jejích aktiv, standardní měřítko firemní valuace, o čtyři až celých deset procent vyšší než jejich konkurenti v čele s nesportujícími manažery. A to je studie už 15 let stará, to se ultratraily teprve rodily!

Nárůst valuace byl největší tam, kde je tlak na výkonnost exekutivy nejvyšší: u ředitelů starších 55 let, kde statisticky začíná kognitivní i fyzický úpadek; u manažerů s délkou mandátu přesahující devět let, kde se zákonitě akumuluje emocionální vyčerpání; a u těch, kteří současně zasedají ve dvou a více dozorčích radách, tedy čelí násobnému časovému a mentálnímu tlaku. Právě tam fyzická kondice generuje přidanou hodnotu osm až deset procent.

Mimochodem dovolte zde krátkou odbočku ke Stevu Jobsovi, protože jeho jméno se samozřejmě objeví pokaždé, když někdo spojí běžecké boty s korporátním géniem. Ano, nosil New Balance, konkrétně šedé 992, včetně slavné keynote v roce 2007, kde světu poprvé představil iPhone. Pro New Balance to byl asi nejcennější product placement v dějinách. Koluje dokonce (potvrzený) mýtus, že Jobs společnosti zaslal náčrtek a požádal o botu „sportovnější a módnější", čímž se v podstatě podílel na designu modelu, ve kterém pak změnil svět. Jeho vztah k běhu tím však skončil, nepočítáme-li pár oběhnutí řady domů. Prostě Jobs žádné maratony neběhal. Vlastně skoro neběhal vůbec. Co ale dělal, bylo chození. Byl tím proslulý! Nejdůležitější schůzky vedl za chůze a při procházkách po Palo Alto nebo v areálu Applu nachodil asi hodně kilometrů! Stanfordští výzkumníci později prokázali, že chůze výrazně zvyšuje divergentní kreativní myšlení oproti sezení v zasedací místnosti. Jobs to zjevně věděl…

Kdy se fyzická zdatnost mění na peníze

Fúze a akvizice jsou v korporátním světě ekvivalentem běžeckých stomílovek: extrémní délka, silná mediální expozice, nepředvídatelné změny podmínek, obrovská únava z cestování, chronický tlak na rozhodování za nedostatku informací.

Jenže když komplikované transakce zahájí fyzicky zdatní ředitelé, generují zajímavá čísla: abnormální výnosy pro akcionáře jsou prý o 1,7 až 3,0 procentního bodu vyšší. Fyziologická kapacita pro zvládání dlouhodobého stresu se přímo promítá do schopnosti udržet kognitivní přesnost při nejnákladnějších a nejriskantnějších rozhodnutích.

Institucionální investoři dokonce už tento vzorec poznali a jednají podle něj. Data dokumentují, že statisticky výrazně více inklinují k tomu nakupovat a navyšovat pozice ve firmách vedených řediteli s maratonskými medailemi na stěnách.

Snad nejvýmluvnější je ale tzv. metrika náhlé smrti. Když výzkumníci sledovali tržní reakci na nečekaná úmrtí firemních vedoucích, zjistili, že v případě fyzicky aktivních sportovců akciová hodnota firmy klesá výrazně víc. Trh přesně cení to, co ti z nás v terénu tušili vždy jen intuitivně: kognitivní a psychologické kvality vytrvalostně trénovaného lídra jsou výjimečně těžko nahraditelné.

Mentální houževnatost je pohyblivá veličina

Jeden z nejdůležitějších poznatků, které výzkum přinesl, se týká samotné povahy mentální houževnatosti. Není to věc, se kterou se člověk buď narodí, nebo nenarodí. Je to veličina, která v průběhu jediného měsíce může zásadně kolísat!

To vysvětluje, proč ani vytrvalostní sportovci nejsou roboti (no dobře, maraton pod dvě hodiny už hovoří o opaku) a proč jsou jejich systémy řízení vlastního výkonu tak propracované. Výzkumníci je popsali následovně:

Fáze budování základny se soustředí na udržování fyziologické a emocionální kapacity. Vrcholoví atleti střeží svůj spánek s koeficientem variability devět až dvacet dva procent: ne přehnaně rigidně, ale s vědomím, že psychologické rezervy se budují ve spánku, a ne na startovní čáře.

Fáze přípravy zahrnuje cílené otužování psychiky: záměrné vystavování se nepříjemným tréninkům, abychom si procvičili samotný mechanismus překonávání odporu. A kritický detail, který zkušení závodníci znají velmi dobře: bez konkrétního, smysluplného cíle na obzoru motivace přirozeně klesá. Neurčitá touha nějak se udržet v kondici nevede nikam. Konkrétní závod ano.

Fáze aktivace nastupuje v momentě výkonu. Technika, kterou sportovci popisují jako nejúčinnější v momentech extrémního tlaku, je překvapivě prostá: rozložit nepřekonatelný celek na zvládnutelné mikro-cíle. Přežít příštích patnáct sekund. Pak dalších. Pak pomyslet na euforii, která přijde po překročení cílové pásky. Pomocí vizualizace budoucího já, pro které dnešní utrpení skončilo. Tato technika funguje stejně dobře ve čtyři ráno na osmdesátém kilometru jako v zasedací místnosti před reportingem špatného kvartálu.

Co z toho plyne?

Bylo by jednoduché uzavřít tento text triumfálním prohlášením, že každý běžec je potenciální vizionář v běžeckých botách. Jak vidno z příkladu Steva Jobse, bylo by to střílení vedle.

Co data (asi) skutečně říkají, je pokornější avšak možná cennější: vytrvalostní trénink není jen způsob, jak si udržet kondici nebo vyčistit hlavu po těžkém dni. Je to také trpělivá kultivace některých ceněných vlastností (emocionální stability, svědomitosti, schopnosti fungovat v izolaci a pod tlakem, dlouhodobého zaměření na vnitřně definované cíle), které mají hodnotu nejen v závodě, ale vlastně v každé činnosti vyžadující rozhodování ve stresu.

Prostě ty hodiny na asfaltu či v horách za mlhy nejsou ztraceným časem. Až nastane skutečná krize, pracovní nebo osobní, budete (anebo taky nebudete) mít sílu pokračovat dál. Aneb jak zní jedno otřepané běžecké rčení: “Lidé, kteří se ptají proč, se prostě zatím neptají moc dlouho.”

P.S.: Autor článku o ultra v horách zatím jen sní. Dosud absolvoval jen 14 maratonů, patnáctý nechtěně a tudíž není ani ve výsledcích a jednou si zkusil 48 km během jednoho dne, proložil to dvěma spánkovými pauzami a museli jej odvážet domů autem…