Oáza

Tvrdší povahy ještě odolávají, ale většina z nás pomalu nahrazuje běhání venku fitcentry, běhátky a rotopedy, zvlášť nemáme-li v týdnu šanci běhat za světla. Termínovka závodů je kvůli náledí vyškrtaná jako jídelní lístek ve čtvrté cenové těsně před zavřením.

Ještě že si můžeme udržovat fyzickou kondici odhazováním a hrabáním sněhu. Vyhlídky na víkend, to je potom směs nadějí a obav. Nadějí, že si snad konečně protáhneme tělo pohybem, který nebyl vynucen okolnostmi při vyprošťování uvízlého auta nebo hledáním rovnováhy na uklouzaných schodech. A obavami? Že nenajdeme místo, které nám spraví běžeckou náladu. Nebude jistější zapomenout na běžecké choutky, neriskovat a vsadit na lyže?

S obavami se vydáme na průzkum… A pak možná narazíme na podobné místo, jaké jsem objevil já v Chuchelském háji. Vzorně umetené cesty, na kterých zůstala jen tenká vrstvička sněhu, příjemně tlumící dopad, navíc ještě doplněná jemným posypem. Vedle většiny hlavních cest jako prémie prošlápnuté běžkařské stopy, takže si na své přijde každý, ať už dorazil s prkýnky nebo bez, snad s výjimkou bruslařů, kterým by ale většina lesních cest byla tak jako tak těsná. Ať už se o zdejší cesty stará kdokoli, díky.

Hustota lyžařů i běžců přiměřená, zasněžený les příjemný ke koukání i k pohybu. Kilometry v takových podmínkách naskakují samy a člověk pomalu zapomíná na běžecké útrapy uplynulého týdne. Mám radši léto, ale i ta zima má občas něco do sebe. Vím, že v pracovních dnech se sem nedostanu, a tak se marně pokouším vyrobit běžecké endorfiny na týden do zásoby.

Tak ať se i vám při dnešním běhu podaří najít svůj vlastní Chuchelský háj, ať už jste kdekoli.