Střepiny z běžeckého života: Tomáš

Usadil se u nás doma v křesle a s takovým trochu povýšeným nadhledem spustil: „Tady po stadionu pobíhá šikovný kluk. Je to můj skoro soused. Něco tam dělá s trenérem sprintů a dálky, ale to nikam nevede. Chtěl bych, abys jeho přípravu převzal ty. Budu ti za to platit." Ukončil monolog a chtěl se pást na mém překvapení. Trénoval jsem celý život zadarmo a trochu mě to, pravda, překvapilo, ale vzhledem k tomu, v čem podnikal, jsem si myslel své. Ale nedal jsem to na sobě znát a kývl na to. Nešlo mi o nějaké peníze, ale spíš o toho běžce. Zrovna jsem připravoval jen svého staršího syna, a proto by se hodilo mít někoho do party.

Tak jsem se seznámil s Tomášem. Právě končil obchodní akademii a nastupoval na vysokou školu. Naštěstí do Vyškova. Talent měl opravdu obrovský, ale dost všestranně nerozvinutý. Vlastnil už i medaili z republiky – ze čtyřstovky juniorů v hale. Bronzovou. A byl flegmatik. Přesto jsme se do toho pustili. Zájem měl a když viděl, že mu to jde, lepšil se postupně i jeho přístup. I když nad tím vším pořád vál jeho úsměv, který mě vyváděl kolikrát z konceptu. „A tak dobře a uděláme to tedy tak a co když a na co…", komentoval všechny naše snahy o jeho zlepšení a posun ve výkonnosti. Mnohdy jsem v duchu běsnil. Ale nenechal jsem se vyprovokovat, spíš to odnesl chudák můj kluk.

Když jsem ho viděl poprvé na závodech a on zrovna v blocích při startu běhu na 400 metrů předvedl něco neuvěřitelného, málem jsem dostal infarkt a vzteky jsem zařval z tribuny: „Sakra, Tome, co to děláš? To snad není pravda," a po tichu jsem si ještě bručel pro sebe. „Ten na to nemá. To se hned tak nevidí."

Zmýlil jsem se. V Tomášovi určitě. Ty peníze za trénování jsem také chvíli dostával. Bylo to pár korun, ale proč ne. S postupem krize v těch letech ovšem skončil onen sponzor, stejně jako jeho firma, v konkurzu, ale my s Tomem jsme šlapali dál. Bez peněz. Jako vždycky dřív.

Jeho největší slabinou byla špatně rozvinutá technika běhu a hlavně absolutní nedostatek jakékoliv vytrvalosti. Měl k ní zásadní odpor. Připravoval jsem ho tedy jen na půlku. Šlo to s ním pomalu. Zlepšoval se sice pravidelně, ale ani ne po vteřinkách za rok.

V průběhu těch let jsem ovšem kolem sebe opět stmelil výbornou partu špičkových lidí a rozhodli jsme se do toho pořádně opřít. Tenkrát na jaře byla hnusná zima, nedalo se pořádně rozběhnout. „Jedeme do tepla," napadlo někoho tehdy. „Pořádají se soustředění v Itálii, moc to nestojí, pojďme to zkusit." „Nakonec proč ne," říkal jsem si. „Bude to zase jiný impuls a možná to něco přinese."

Tak jsme přes velikonoční svátky vyrazili na deset dní do Cesenatica. No, zima tam byla větší než u nás. Ještě že se dalo zatopit plynem v apartmánech. Jenže jídlo nám vařili ze zásob, které dovezli s sebou od nás, a pro to množství lidí, co tam bylo, ho připravovali v kuchyňce jednoho pokoje. Co vám budu povídat. Podle toho strava taky vypadala. Ale makali jsme. Ovšem na Toma a jeho flegmatický přístup jsem začal dostávat ponorkovou nemoc.

Vyvrcholilo to, když jsme přinesli, myslím na večeři, čerstvě uvařené špagety a on, možná i neumytýma rukama, do toho hrábl a nadzvedl je do vzduchu se slovy: „To snad ani není pravda," a nevěřícně nad nimi zakroutil hlavou. To už jsem se neudržel a vybuchl jako hodně přetlakovaný papiňák. Slova, která jsem použil, nejdou publikovat. Překvapeně na mě hleděl stejně jako ostatní. Raději jsem se sbalil a šel se projít na pláž, abych vychladl.

Po návratu ze soustředění najednou začali všichni lítat. Neskutečně. Byl jsem jak v nějakém neuvěřitelném snu. I Tomáš. Běhal extraligu a v létě se zastavil na čase 1:51. Posun o tři vteřiny. Maloval jsem si podzim růžovými barvami. Jenže on onemocněl. Nic zvláštního, ale po antibiotikách se už nerozběhl, a když zjistil, co by to zase stálo za dřinu, klidně to zabalil. Ztratil motivaci a taky se zamiloval. Třeba si řekl, že dosáhl svého vrcholu a že je lepší na něm skončit. Nevím. Naše společná tréninková cesta se tehdy v klidu rozdělila a každý si šel po svých.

Dokončil vysokou a zmizel v zaměstnání. Pár let jsem ho neviděl. Narodila se mu dvojčata a měl hodně práce.
Jenže pak se objevil zase na závodech. A postavil se na start dlouhých běhů. Kroutil jsem nad tím hlavou. „Co to děláš, vždyť běžet něco delšího, to byl pro tebe vždycky obrovský problém. Nikdy sis to neuměl představit." A hned jsem ještě k tomu dodal: „No, já ostatně taky a ty najednou stojíš mezi námi." Na tváři se mu objevil jeho pověstný úsměv a jen tak prohodil: „Víš, to je pro mě nová výzva. Chci zkusit, co dokážu zvládnout."

A pustil se do toho opravdu s velkou vervou. Nebál se ničeho a já jen s úžasem hleděl: „To snad není ani on. Jemu se muselo něco hrozného stát, že se tak změnil." Nestalo. Jen asi najednou pochopil, že život je i o něčem trochu jiném. Pak se mi přiznal: „Musel jsem začít něco dělat se svou velkou nadváhou. Taky jsem si potřeboval vyčistit hlavu od stresových situací kolem sebe a zvolil si již v mládí vyzkoušenou cestu. Sport mi pokaždé pomohl, a proto jsem zase mezi vámi."

Tak zvládl maratony i dlouhý triatlon. Už nemá obavy vrhnout do čehokoliv. Plánuje starty i na velkých běžeckých akcích v evropských městech. Jen ten jeho přístup k tréninku je pořád stejně flegmatický. O systematické přípravě to moc není. Zkoušel jsem to s ním opět trochu rozjet, ale to už není nic pro něho. Musí se na to cítit sám a musí chtít. A když chce, tak mu to jde. A hodně dobře. Lehce poráží mě i mnoho dalších. Žádný špičkový vytrvalec z něj určitě nebude. To on ostatně ani nechce. Ale je pořád sám sebou. Na rozdíl od zástupů jiných, co mi prošli rukama, s nimiž jsem strávil řadu let jejich vedením a obětoval jim neskutečné množství času, zůstal i po těch letech kamarádem, na kterého se můžu spolehnout. A to je dobře. Jen je jich, bohužel, čím dál míň.