Vraťme se o několik měsíců zpátky a současné mrazy aspoň na chvilku nahraďme letním sluníčkem. Při balení na narychlo-dohodnutou dovolenou jsem se podíval na své maratonky: jsem z povahy líný člověk a od posledního maratonu neuběhlo ještě tolik času. Mám nebo nemám? Šup, už byly v kufru!

Pohled ženy nevěstil nic dobrého. „Už zase půjdu běhat, místo abych se jí věnoval,“ čtu její výraz v tváři. Omyl. Na rozdíl ode mne si nastudovala průvodce Madeirou.

Až na místě totiž zjišťuji, že nejdelší rovina na ostrově je přistávací plocha pro letadla a ta ještě z poloviny trčí na betonových pilířích do moře… Závodní guru Ivo Domanský si určitě pomyslí: „Kdyby se mne zeptal, řekl bych mu, že na Madeiře se běželo před pár lety mistrovství v běhu do vrchu“.

Madeira by se dala nazvat zmenšeninou zeměkoule, na tomto pidiostrůvku projdete nebo projedete snad všechna podnebná pásma. Ale běžce zde vzhledem k „členitějšímu“ povrchu příliš nenajdete. Během mé dovolené to byl jeden – já. Marně vzpomínám, jestli jsem někdy zahlédl alespoň cyklistu…

Popravdě, důvody jsou jasné – z oceánu trčí skaliska téměř svisle vzhůru (častým omylem je, že na Madeiře jsou krásné pláže). Dostat se kamkoliv vyžaduje auto, nejlépe co nejmenší, některé silnice nemají ani dva pruhy, což oceníte zejména uprostřed dvoukilometrového tunelu.

Stejně mi to nedalo a boty po pár dnech (kdy byly kopnuté pod postel) nazul a potají, aby si žena nevyťukala do hlavy důlek, se vydal zdolávat tři kilometry fakt nechutného stoupání. Po ránu, kdy útes ještě ležel ve stínu. Bez přikrývky hlavy, pochopitelně. Madeira je překrásná a v květnu se díky větru rozhodně netopíte v potu, přestože sluníčko málokdy zajde za mráček.

Jsem postavou spíše vrchař, ale toto je fakt husté. Stále mám před očima úděs v tváři řidičů aut, které se sem tam proti mě vynoří. Cvok! Auta místy podřazují na jedničku, aby dané místo zdolala. Cesta mi trvá hodně dlouho na to, aby místa ve stínu dostala plný zásah slunečními paprsky. Mám na sobě aspoň triko, takže se brzy měním na cyklistu, alespoň podle způsobu opálení.

Zkrátím to, na Madeiře jsem za necelé dva týdny naběhal sotva dvacítku. Ale kdyby bylo více času, míst pro exotické běhání by se našlo mnoho. Třeba běh na místě proti brutálnímu větru na východě ostrova, který tolik připomíná Island.

Nebo v mlze na náhorní plošině, která pro změnu připomíná odlesněné plochy Krušných hor. Teda kromě krav, (ne)pohybujících se uprostřed silnice…

Anebo po levádách – důmyslných vodních koryt, kterými je ostrov protkán a kterými ostrované svádějí vodu z vrcholků přenádherných hor do svých útulků. Takový výklus nekonečnou botanickou zahradou vedle koryta se pstruhy, to se našinci jen tak nepřihodí.

Anebo po silničce na severu ostrova, která ve skalách kopíruje oceán a kde si autem dojedete pod vodopád jako do myčky.

Anebo (pro přátele městských běhů) si zkuste jeden z desítek dlouhých tunelů ve skalách. Obdobnou šanci budete mít snad jen na Gibraltaru.

Anebo sprint na již zmiňovaném letišti, jehož plocha je tak krátká, že musíte při přistávání pomáhat pilotovi brzdit, protože se vám nechce se rozplácnout o protější skalisko. A co takhle slalom mezi dozrávajícími citrusy na severovýchodě? Rozpálenou cestu rychle vystřídá příjemný chládek s omamnou vůní eukalyptů.

Jiná leváda (v podstatě to jsou cesty kolem betonových vodních koryt) zase připomíná šerem, divokou vegetací a maxipavučinami domy hrůzy z českých poutí a zábavních center.

Madeira je neprávem opomíjené místo na zemi. Bohudík pro ni, bohužel pro nás, co o ní nevíme. Vyzkoušejte.