Zlom, který stále nesu jako nespravedlnost, však není z výše jmenovaných příčin, i když by se možná dal zařadit do kategorie dopingů, skupiny hormonálních energizérů, ale přirozených, jedincem neovlivnitelných endokrinních anomalit. Jedná se o anatomickou akceleraci pubescentů, kdy předčasně hormonálně vyspělý sportující jedinec je určitě pro trenéra dar z nebes, neboť stačí objíždět závody a sbírat medaile, ale pro vrstevníky je to pohroma.

Protože jsem to ale zažil také jako mladý dorostenec, tedy v roli soupeře s těmito „pochlapenými“ borci, zůstal ve mně dodnes pocit křivdy. Několikrát jsem se na krajských, ale zejména republikových soutěžích nevěřícně ptal startéra, jestli jsem si nepopletl den, nebo mi nejdou hodinky a nezamotal jsem se náhodou do startu ne starších, ale přímo dospělých?!

Ti chlapáci byli o jednu i dvě hlavy větší a samozřejmě vousatí! Dobře, to bych unesl. Znal jsem podobné spolužáky ze třídy. Ve škole se jim zalíbilo zvláště opakování, ale věk je jaksi hendikepoval. Ale že tito stejně staří „kluci“ měli i svaly na rukou jako my ostatní na nohou, to bylo těžce deprimující.

To jsme všichni ostatní, tedy normální populace „nedorostů“, dostávali ve všech atletických disciplínách takový nářez, že jsem to nemohl dlouho „překousnout“. Pak jsem také několikrát zvažoval, zda má smysl mé další setrvání v tomto „nespravedlivém“ klání, kterému říkají sport.

I dnes mám stejný názor. V žákovských a zejména v dorosteneckých kategoriích není věk sportovce zrovna nejobjektivnějším kriteriem. Zvláště ne v individuálních soutěžích. Z výše uvedených důvodů bych to dnes přirovnal k soutěžím dospělých, kde by najednou mohli společně startovat i ti, co rádi papají farmakologické produkty.

To je ale zřejmě neřešitelné téma, neboť představa, že se budou do jednotlivých kategorií zařazovat hoši, ale i dívky podle váhy, výšky, nebo obsahu testosteronu či nějakého jiného hormonu, je nereálné!

Ještěže mi to dnes již nevadí. Ale stejně mě ten zvýšený obsah dihydrotestosteronu štve …

Atlet veterán Franta Holý