Je půl sedmé. Mohu si dopřát ten luxus a vstávat později, zatímco většina lidí už před hodinou zamířila do fabrik a kanceláří. České specifikum, nic se nezměnilo. Celá Evropa maká od osmi nebo devíti, jen Češi vstávají v pět ráno.

Pokusil jsem se posadit. Něco bylo špatně. V levé kyčli to chvíli vrzalo a pak noha poslušna příkazu se skřípáním zamířila k pantofli. S hlasitým lupnutím se zlomila v koleni a tupě dopadla na zem.

Jo, filcáky byly hnusný. Vlastně jsem asi ani hnusnější domácí přezůvky neznal. Navíc filc byl odporně drahej, protože udělat boty z plastu je levnější než ostříhat ovci. Ale doktor říkal, že na ty moje nohy to bude nejlepší. Tak chodím doma ve filcákách.

Doktor taky říkal, že si za to můžu sám. Prej kdybych neběhal, nemám zničený nohy. Nejdřív jsem to zkoušel přes paty. Jenže pak psali, že je to lepší přes špičky, tak jsem to otočil. Když výzkumy nakonec potvrdily, že nejlepší je běhat naboso, okopal jsem si ten zbytek nohou, co byl zdravej, o šutry v okolních lesích. Dnes se běhá přes střed. Prej to tak bylo vždycky a je to nejpřirozenější. Fabriky chrlí boty nový konstrukce a všichni běhaj přes střed. Já taky.

No jo, mám možná zničený nohy. Ale mám zdravý srdce, a netrpím obezitou. Obezitou dneska trpí sedmdesát procent Čechů. Ale nikomu to ani nepřijde. Stal se z toho prostě standard. Ne nějaká Heidi Klum nebo Herzigová jako před lety. Když se to nevlní, snad to ani chlapa nedokáže vzrušit.

Pomalu se pokouším rozhejbat ztuhlý nohy a přesvědčit je na ranní výklus. Vlastně bych neměl. Doktor mi naordinoval asi patnáct pilulek na zlepšení mých potíží. Mám udržovat klouby v teple. Ta modrá je na zlepšení tvorby synoviální tekutiny. Ta žlutá na chrupavky. Ty růžový zlepšujou prokrvení tkání a ty zelený jsou na zvýšení množství chondrocytů. Na co jsou ty fialový už jsem zapomněl.

Asi po hodině se mi podařilo se oholit a uvést nohy do použitelného stavu. Výhoda je, že když je člověk v důchodu, nemusí pospíchat. Není kam. Na sociálce nevyplácí podpory ani důchody už někdy od roku 2015, kdy zbankrotovala česká ekonomika, ale nikdo za to nemohl. To je normální. Tady nikdy nikdo za nic nemohl. Dav naštvanejch lidí se tehdy snažil vybít si zlost na těch, kteří v poslední době vládli, ale nebylo to nic platné. U jejich vil narazili na zeď křížové palby. Pár adeptů na Darwinovu cenu ten krok udělalo. Zbytek chvíli skandoval různý hesla a pak se rozešel zasít. Ten rok slibovali meteorologové mizernou úrodu, a tak šlo dost o čas.

Obul jsem si svoje ošlapaný boty. Měl bych si koupit nový. Jenže copak kradu? Životní úroveň většiny obyvatel tohohle státu se vrátila někam na úroveň roku 1974. Lidi na to obecně nadávají, ale vlastně nemají proč. I v sedmdesátejch se dalo žít. Nicméně průměr HDP je stále na úrovni 95 procent Evropské unie. Jo, statistika…

Měl bych si koupit nový boty. Teď mám zrovna Nike, ale ty už moc nefrčí. Ale ono je to stejně jedno. Nike, Adidas, Salomon, Asics… všechno to stejně patří dvěma Číňanům a bota jako bota. Lišej se jenom nálepkou. Všechny disponujou nejnovějšíma technologiema na ochranu nohy při došlapu. Zaručujou nejlepší přenos síly, dobré odpružení a mají nízkou hmotnost.

U baráku se rozklusávaly tři ženské. Vystajlované přesně podle poslední módy. Kde na to jenom berou? Poskakují tady v jakési modifikaci běžecké abecedy. Jejich obrovská prsa i zadky se natřásají jak Tokio při zemětřesení. Pohrdavě po mně hodí okem. Nějaká vychrtlá stará větev. Pak oběhnou parčík za domem, kde bydlí tlupa bezdomovců, a vrátí se k plotně s hřejivým pocitem, že udělaly pro své zdraví, co se dá. „Miláčku, budou k obědu zase ty vynikající syntefrity, co minule?“

Na dvacátém kilometru mě dostihla první vločka sněhu a policajti. Byl to tradiční rituál. Kontrola. Tak daleko se v otevřené krajině mimo města nikdo bez auta nevyskytoval. Občanka, sociální pojištění, zdravotní karta, povolení k pobytu. Kulatý čtyřicátník si otřel pot z čela, stáhl topení v autě a chvíli zíral do obrazovky na palubní desce. Pod fotkou mého obličeje naskakovala celá řada čísel a údajů. „Chlape, že si v tomhle věku nedáte pokoj,“ zavrtěl nechápavě hlavou, vrátil mi doklady a mávl rukou. „Měl byste se vrátit, není to tu bezpečný…“

Osprchoval jsem se a shrnul na hromádku všechny ty barevný tablety. Hlavou mi blesklo, co kdysi psala Gábina Raková, jak budeme běhat v roce 2015. Samovolně jsem se usmál. Skoro jí to vyšlo, napadlo mě. Vzal jsem ze stolu hrst prášků a důkladně je zapil.