NÁZOR: Kdo je vlastně tragéd (Tragéd)?

Je to ten, který pochopil, že tento text je psaný pro něj, protože s běháním začíná, nebo ten, který si pořádně nepřečetl, komu je článek určen, a snaží se tu mermomocí prosadit svůj pohled na věc? Pohled, který je dozajista správný, ale který patří do článků, jež se týkají lidí, kteří již povýšili běh čistě na závodní činnost.

Když mě při Brdské 50 představil Ivo Domanský jako trenéra tragédů, zprvu mne to zarazilo a říkal jsem si, jak by to přijali ti, kterým s tréninkem pomáhám a přitom se za tragédy nepovažují. Nakonec ale musím říct, že měl vlastně pravdu. Tedy pravdu v tom, že celá má činnost je zaměřena k propagaci běhu a že moje ambice nesměřují k tomu vychovat jednoho špičkového běžce, protože pak bych neměl čas se věnovat těm stovkám či tisícům, kteří zatouží běhat a shánějí informace jak začít.

Ono je totiž otázkou, zda touto činností nakonec nepodnítím k běhání někoho, kdo se nakonec za dvacet let nestane světovým běžcem. Ale abych k tomu upínal své trenérské ambice, to opravdu ne.

Nakonec to jasně vidíme už dnes na závodech, „tragédi“, kteří začali běhat před třemi roky bez jakýchkoliv časových ambicí a stačilo jim k radosti „jen uběhnout maraton“, dneska dokáží soupeřit s běžci, kteří nad nimi v začátcích ohrnovali nos a divili se, že někdo takový vůbec má odvahu nastoupit na start běžeckého závodu. Dneska jsou možná rádi, když jim nejeden takovýto tragéd pomůže na maratonu zaběhnout jeho vysněný čas. Jiný tragéd, respektive tragédka, se stane mistryní republiky veteránů v ultramaratonu. To jsou, páni resp. paní, Tragédi, co?

Jak vidíte, vše je velmi relativní. Co bylo včera tragédem, je dnes borcem, a tragédem je borec, který nedokáže rozlišovat, co je co. 

Jsem rád za tohle tragédí hnutí, protože právě to představuje trend, kterým se běh ve světě ubírá. Tedy ve starém světě. V našem světě, to znamená státech, které žily v totalitě, dodnes koluje jeden pokroucený názor, že svět uznává jen vítěze. Ano vítěze uznává, protože každý z nás potřebuje mít alespoň v začátku nějaký vzor, k němuž se upínáme a jehož příkladem se snažíme řídit. I když každý máme svůj život, své schopnosti, své touhy a přání. Své cíle své cesty, po nichž jdeme. 

A o to jde. Běh nám dává možnost jít, joggovat či běžet po cestě za svým zdravím, pěknou postavou, svými sny. Každý, kdo se na cestu běhání vydá a vytrvá na ni, stoprocentně svého cíle dosáhne. To je to, co se cení. Co ocení nejen každý z nás, ale i ostatní. Proto když se běží v Central parku v New Yorku podobný běh jako třeba naše desítka v Pečkách, na jeho startu stane 15 000 startu­jících, z nichž převážná většina je obdobou našich tragédů. Vítězové jsou oslaveni v jednom krátkém okamžiku po doběhu závodu a ostatní jsou oslavováni ještě dlouho potom, co závod dokončili. 

Protože každý se s nimi může ztotožnit, každý si totiž může říci, když tenhle člověk to dokázal absolvovat, proč bych to zítra nedokázal já. A tak se z tragéda stává vzor pro jiné. To je ta sněhová koule, která je s každou obrátkou větší a řítí se po strmém kopci stále rychleji. No a mně prostě hrozně baví být součástí této koule.

Miloš Škorpil