ZÁPISKY HOBÍKA: PIM a spartakiáda

Příliš monstrózní akce s cílem být jeden z davu, ale vlastně nikdo. Jediné, co šlo říct, bylo – byl jsem na spartakiádě. Proč se tak moc snažíme schovat? Odvést podobný, ne-li úplně stejný, výkon jako někdo jiný. V čem je PIM tak moc rozdílný od jakéhokoliv jiného maratonu? Pokusím se to pochopit a když ne, tak mne opravte.

Jedním z výjimečných kladů PIMu je zřejmě společný cíl a pozitivní nadšení, které je všudypřítomné. Touto akcí žije i totálně neběžecká veřejnost. Skoro by se dalo říct, že tím žije ten den celá Praha, přesně jako při spartakiádě.

Nevím, jak moc takové kolektivní nadšení může pomoci, ale já bych stejně dal přednost menší akci. Prostředí a lidi kolem můžou být jen lepší. Anonymita se ztrácí a i následné akce a hodnocení bude více přátelské.

Možná jen hledám více lidskosti někde, kde jde jen a jen o ten sportovní výkon a nic jiného. Ale je to vážně škoda. Poslední dobou dělám věci více srdcem než podle hodinek, stopek a sporttesteru. Je to proto, že jsem se už naučil svému tělu více naslouchat. Co mi povídá při běhu, co se mi snaží naznačit, když jsem na vážkách mezi několika možnostmi.

Neexistuje nějaké správné řešení, jen jde o to si to užít. A tak možná vzniká ta základní otázka, jdete si to do Prahy užít a nebo oddřít? Stojí Vám taková cesta i cena za to, že těch 42195 m dáte zrovna na monstr akci v Praze?

A tak se dostávám asi k tomu jedinému, co mi přijde na PIMu výjimečné. Vodiči. Lidé, kteří se chtějí rozdat pro druhé, své ambice vložili do toho, rozdat radost druhým a třeba v cíli slyšet nějaké to děkuji nebo vidět přešťastný výraz. Jestli jednou poběžím PIM, tak bych chtěl být vodičem.

Já vám všem přesto přeji, abyste si neděli v Praze užili. Co kdybyste to běželi „trošičku“ pomaleji a aspoň se podívali kudy běžíte po Praze? Podívejte se na lidi kolem sebe, řekl bych, že v druhé půli to budou hodně podobní lidé. No nic, to jsou jen úvahy hobíka, co nikdy neuběhl ani půlmaraton.

Tomáš Rokos