Vienna City Marathon: Mozartova alternativa Pražskému maratonu

Běh s walkmanem na uších s dynamickými rytmy není ničím neobvyklým, ale maratonská zeď za tónů Malé noční hudby? No nezkuste to, zvláště pokud se Vám již trochu okoukal termínově konkurenční PIM.

Úderem deváté hodiny v neděli 7.května se vydalo kolem šesti tisícovek maratonců zdolávat 42tku, společně s větším davem půlmaratonců, kteří měli tu výsadu, že v půlce zamířili za odpočinkem, zatímco na vytrvalce se smálo stále teplejší sluníčko.

Počasí téměř ideální, zčásti pod mrakem (velkou část ničivých slunečních paprsků navíc pohltí rozkvetlé kaštany v nekonečné zelené aleji v Prátru), teplota nad deset na startu a kolem 19 stupňů v cíli. Lépe to už asi nešlo. Postáváme s Milošem Škorpilem na startu a překvapuje nás až zneklidňující klid. Lidi se sami řadí do špalírů, žádná ohlušující hudba, až půl hodiny před startem se ozve amplion. Startovní výstřel není, zní nějaká houkačka či siréna, takže tápeme, zda už to je start. Vybíháme nepříjemně pomalým tempem, spíše se dereme davem kupředu, abychom pak nemuseli dohánět ztrátu a neplýtvali silami. Dali jsme si závazek 3:20 v cíli, tedy držet co možná nejdéle tempo 4:50 na kilometr, ale co běžíme spolu, tak se nám to ani jednou nepovedlo a to jsme se fakt hodně hlídali.

Závod je závod, nohám neporučíte...

Prátr. Po levé ruce máme obří kolo, ale rychle se noříme mezi kvetoucí kaštany. Dlouhá rovina, tisíce běžců, skoro žádní diváci. Zvláštní podívaná, v tichu se sune velký dav lidí. Jakobyste běželi s tisícem rozespalých kolegů v pět ráno v parku.

Přemýšlíme, kde spatříme naše holky. Rozlišovací znamení kravský zvonec a řehtačka fungovat nebude, má to tu každý druhý, kdo se rozhodl přijít dělat atmosféru. Naštěstí se holky ozvou samy, tak jim zamáváme a soustředěně pelášíme dál.

Máme náskok, tak si dovolíme přepych čůrací pauzy. Hlavně Miloš dokazuje nemožné - z jednoho kafe kýbl žluté tekutiny :-)

Na osmém mne ale přechází humor. Na Vídeň jsem se fakt tvrdě připravoval (těch 20 pětistovek ve zběsilém tempu, prostřídávané 250m výklusu, bylo fakt humusovejch...), abych poslední dva týdny neuběhl nic. Tělo si vzalo oddechový čas a mne zbyly oči pro pláč. Říkal jsem si, buďto mi pauza prospěje nebo pro mne bude vídeňských 42km očistcem. A teď najednou cítím, že mi tuhnou stehna, na udržení tempa musím vydávat stále více síly a začne mne tahat pod levým stehnem. Ach jo, tak tedy konec a to hodně rychlej... Nedávám na sobě nic znát a hecuju Miloše, aby tolik neprděl, že se za ním pak nedá běžet.

Probíháme po nábřeží a řešíme poměrně zmatené kilometrovníky po cestě. Na občerstvovačkách bereme jen vodu, na gatorade je moc brzy. Otepluje se a to mi na rozdíl od drtivé většiny běžců vyhovuje. Dokonce sem tam dobrovolně opouštím stín, abych se ohřál...

Každý kilometr Miloš sleduje hodinky a mračí se. Modlím se, aby neřekl, že to je pomalé. Naopak, zase jdeme moc rychle. Blížíme se Schoenbrunu, kde ostře zatáčíme vpravo. Tak ostře, že soustředěný Miloš symbol Vídně po levici vůbec nezaregistruje. Cítíme, že se blíží klíčový bod trati. Mezi 16.a 19.km je dlouhé stoupání, ale najednou zjišťujeme, že nám to jede. Pak přijde zlom profilu, na horizontu je občerstvovačka, kde se zdržím pro banán a chvíli jdu, abych se nepokecal. Houknu na Miloše "dobrý" a je to, jako bych do něj střelil. Snad kilometr běžíme zběsilým tempem z kopce, ale máme radost a nijak nebrzdíme. Přichází další záludnost. Půlmaraton. Drtivá většina kolemběžících zatáčí do cíle, my si ale máme šanci vychutnat další architektonické skvosty Vídně, tak kdo by odolal, že? Pětikilometrový úsek mezi 20. a 25.km je náš nejrychlejší. Paradox, strašně jsem se toho bál. Cítím se skvěle a ani Miloš mne nepoznává. Žádné zpomalování, žádné výmluvy, proč to dneska není ono, chvílema táhnu já jeho. Jako vždy mne povzbuzuje: "těch 3:20 dneska dáš", ale já to dnes nepotřebuju slyšet, já to vím.

Obracíme se na 24.kilometru zpět do centra, předbíháme stále více lidí a já se cítím jako nikdy. Opět občerstvovačka, to už do vody přicmrndávám ionty, cítím potřebu se na blížící se zeď po 30 kilometrech řádně připravit. Tak pojď holka, těším se na tebe! Budeš jako vždy hnusná, ale já dnes mám v hlavě srovnáno, že jsem si přijel pro osobák, dnes mne nezastavíš!

Miloš zvolňuje a mne bleskne hlavou, že se asi začíná šetřit na Prahu, kde bude už za týden dělat vodiče na slušných 3:30. To vše pár týdnů po skvělém Bostonu, kde nám mladým znovu ukázal, že rychlost neztratil. Otáčím se na něj stále častěji, až to nevydrží a houkne: "Jestli ti to přijde pomalý, jdi!". To byla jeho jediná trenérská chyba, kterou ten den udělal. Měl mi spíš dát pár facek a nakázat, ať zvolním a nehoním si triko. Pozdě. Vyrazil jsem za svým snem. Už jsem se viděl, jak Luboš B. bude kroutit hlavou nad SMSkami s mezičasy a dumat, proč Miloš ztrácí na takovýho loosera, jako jsem já. Ještě mne napadne se na to divadlo posilnit a vytáhnu z ledvinky importovaný dětský sen: Jesenku. Na startu do mne Miloš hučel, že ji musím pořádně zapít. Nezapil. Po půlkilometru mi někdo svázal nohy. Zpomalení jsem zaregistroval jednoduše - Miloš proletěl jako blesk, ani náhodou se ho nešlo chytit do háku a zkusit to urvat.

Proti nám už běží ženská špice závodu, mají jen 8 kilometrů náskok. To je fajn, říkám si, za chvíli bude otáčka a pak hybaj do posledních čtyř kilometrů a do cíle!

Stále více tuhnu, ale říkám si, že tentokrát nepřejdu do chůze. Nemám to zapotřebí. Předbíhá mne nepříjemné množství lidí, někteří jsou úplně čerství!!! Sakra, jak to ti Vídeňáci dělají? Takhle si rozvrhnout tempo, fakt paráda. Až pár dní poté se mi rozsvítilo: běželi štafetu...

Počítám každý kilometr, mám pocit, že jsem někde blbě uhnul a bloudím. Potkávám proti sobě běžícího Rosťu. Má náskok, ale vypadá nedobře, opět přepálil úvod, to je naše společná specialita. Říkám si, jestli opět plánuje pěší vložku, mohl bych ztrátu dohnat, ale nemám na to přidat. Rosťa nakonec láme skvělých 3:15. Bravo!

Konečně jsme zpátky na nábřeží, 38.km. Nemám ponětí o čase a ani to neřeším. Poprvé se ozve tlumené "Komm, Radek, komm!". Po vzoru NY jsem se opět oblepil nápisy se jménem a CzechRep, ale tady to nezabírá. Rakousko není tak daleko mentalitou od nás, mihne se mi hlavou.

Míjím transparent Ježíš ti pomůže, ale nevěřím, že by měl dnes na starosti maratonce... Na pouličních hodinách zahlédnu 14 minut po dvanácté. Ještě mi to nedojde, s chutí poslouchám rozhlasovou reportáž o doběhu a rekordu vítěze a teprve pak mi dojde, že když pohnu zadkem, bude z toho osobák. Klidně jen minutu nebo dvě od 3:29 z NY, ale proč to nezkusit. Těch kopců jsem letos na jaře po Prokopáku naběhal moře a taky si vybavím 30 kilometrů tréninkového běhu za Jitkou na kole. Sakra, teď nebo nikdy. Riskuju, že mi tělo vypoví poslušnost pár set metrů do cíle a namísto finiše dojdu do cíle pěšky, ignorujíc povzbuzování davů a ztrapním se tak na videu, se kterým Jíťa určitě v cíli číhá.

Není na mne hezký pohled. Já již od prvních kilometrů mám v tváří výraz postřeleného štvaného zvířete a na 40.kilometru to je zpravidla ještě horší.

Jitka stojí překvapivě kilometr před cílem a huláká, seč jí síly stačí. Dojde mi, že se asi nedostala do cílového finiše a přidám do kroku. Poslední stovka metrů, žasnu, kde se to ve mne bere, ale fakt běžím velmi rychle.

Beru snad dvacet lidí, ale na snížení ztráty z posledních 10 kilometrů to nestačí. Cíl se blíží. Brzdím, abych se nedostal do chumlu a zvedám ruce, abych měl hezkou cílovou fotku. Konečně konec. Otočím se a nevěřím svým očím. 3:24:30. A k tomu ještě cca minuta k dobru, chvíli nám na startu trvalo, než jsme protli fotobuňku. Necítím štěstí ani radost. Chce se mi zhroutit. Zastavuji a chci si sednout. Okamžitě mi dojde, že takovou blbost nesmím udělat. "Odkráčím" si pro medaili, vyberu si nejhezčí slečnu a chci ji obejmout. Je z toho ein bisschen překvapená, ale výraz v mé tváři jí zabrání v odporu. Vyfasuju goodie bag z Plusu, je to na nás v cíli ale legrační pohled. Jako když tým vyhladovělých vězňů pošlou na nákupy :-) Tak je to tedy za mnou. 3:20 nepadlo, ale vůbec mne to netrápí. Na světě jsou jiné priority...

Hodnocení:

Zde je několik subjektivních náhledů na vídeňský maraton:

+ bezchybná organizace, byť party v centru na radnici byla hodně vzdálená od expa

+ nevelká vzdálenost od Prahy

+ park v Prátru je sice hluché místo z hlediska divácké podpory, ale i tak překrásný přírodní kout

+ skvělý nápad s SMSkami (neocenitelná služba pro doprovod, který má přehled o vývoji závodu svého svěřence a předpokládaný doběh do cíle)

- chabé expo v kapitalistické cizině nepříjemně překvapilo

- diváci spíše pasívní, výjimkou byl skvělý špalír na posledních kilometrech - na občerstvovačkách v kádích s vodou chyběly houbičky

- kamiony s bágly byly v cíli neuvěřitelně daleko a spousta lidí včetně místních tak místo vyprávění si s rodinnými příslušníky bloudila po prostoru cíle

Celkové hodnocení:

Vídeň za to určitě stojí, ale člověk by si neměl slibovat příliš. Je to úrovní někde mezi PIMem a New Yorkem :-) Vídeň ničím nepřekvapí, neodnášíte si nepříjemný zážitek, ale ani nejste ničím nadšeni.

Nápad s vážnou hudbou je skvělý, strašně krásně se do toho běží a nutí Vás to si melodii broukat i v momentech, kdy byste si nejraději sedli někam ke kraji silnice a znovuzvážili argumenty pro běhání maratonů...

Vídeň kromě osobáku pro mne znamenala i ponaučení, že maratony se běhají nikoliv nohama, ale hlavou. Milošovi moc děkuji za ochotu dělat mi osobního vodiče, navzájem jsme se drželi na uzdě až do cca 28.km, kdy jsem v euforii vyrazil za snem a na 29.km narazil do zdi. Miloš mne sotva stačil pozdravit, jak rychle mne míjel a tam mi došlo, že běhat na dobrý čas se nedá sám, ale nejméně ve dvou.

Radek N.