Vanda Kadeřábková-Březinová | 27. 10. 2006 | Přečteno: 3368× | Tisk článku
Úvodní díl nového seriálu článků o kouření se nezabývá během s cigaretou, jak by se mohlo z obrázku níže v textu zdát. Zamýšlíme se nad tím, jak se běhání může stát podporou v boji se závislostí, a přinášíme i výpovědi bývalých kuřáků. Čekáme na vaše komentáře a jsme zvědavi na výsledky hlasování v anketě.
Téměř všichni nebo alespoň drtivá většina z nás, kdo si pravidelně provětrává tělo zdravým pohybem, žijeme zdravě také v ostatních ohledech, tedy – nekouříme, nepřeháníme to s pitím a jíme zdravě nebo alespoň tak, aby nám pak při běhu nebylo špatně a vydržely nám síly.
Možná ale máme v rodině či blízkém okolí někoho, kdo na tom až tak dobře není a místo čerstvého luftu prohání plícemi dusivý kouř z cigaret a z nejrůznějších důvodů dosud nedokázal přestat. Někteří z těchto lidí dokonce dříve aktivně sportovali, než se dostali na cigaretové (nebo ještě nějaké jiné) scestí. Dejte jim tyto řádky přečíst.
Máte-li v okolí někoho takového nebo týká-li se to snad přímo vás samotných, může napomoci zdárný příklad z Rakouska: Ewald Tröbinger byl silným kuřákem plných deset let. Když se ale u něj po dvou krabičkách denně objevily zdravotní problémy, zhasl poslední cigaretu, nekouří již 20 let a proti nikotinové závislosti dále bojuje tak, že běhá maratóny a triatlony. Sám říká: „Konec s cigaretami a maratonský běh zlepšil kvalitu mého života. Konečně jsem optimista.“
Ewald se účastnil 25 maratónů po celé Evropě, absolvoval triatlon Železný muž a je organizátorem Dunajského maratonu v Linci. Típnout cigaretu ze dne na den dokázal i Joseph Bartolo z Malty. Prameny neuvádějí, jestli se dal později na sport, ale „dokázal“ proměnit v hromádku popela až neuvěřitelných 7 krabiček denně. Po dobu 42 let to bylo dva miliony sto čtyřicet sedm tisíc šest set „hřebíčků do rakve“, ale téměř 15 let již je „čistý“. Co to stálo peněz, ani nemluvě.
Častou obavou mnoha lidí je přírůstek na váze, přestanou-li s kouřením. Má to hned dva (vcelku oprávněné) důvody: Odvykající kuřák potřebuje nějak zaměstnat své ruce a ústa. K tomu by ale neměly sloužit bonbony či brambůrky, ale kousky ovoce, nejlépe již nakrájeného, aby to bylo bez práce. Nebo žvýkačky, které na váhu nejdou, osvěží dech a jak alespoň jejich výrobci tvrdí, pomohou také zubům.
A druhý důvod? Kuřákům to nějak rychleji „spaluje“, proto by měli už ve fázi odvykání snížit svůj energetický příjem nebo zvýšit výdej o cca 800 – 1000 kJ denně. To je energetický objem, který by se jinak ukládal do tukových polštářků.
Na to navazuje také odpověď na otázku, zda se může z kuřáka stát běžec. Může, dokonce měl by - pokud nemá nějaké závažnější zdravotní problémy, jako výraznou nadváhu, potíže s kardiovaskulárním systémem či klouby. V těch případech by měla následovat návštěva u praktického či ještě lépe sportovního lékaře, který provede zátěžové testy a doporučí vhodné pohybové aktivity, třeba kondiční chůzi jako předstupeň běhu.
Všem budiž příkladem Papaaya ze Zbořeného Kostelce, který přestal kouřit v březnu 2005: „V běžném životě je to v pohodě, ale když občas skočím s kámošema na jedno, vidím, ze to zas tak v pohodě není. K tomu pivu to je těžké ...daří se mi si tu krabku nekoupit - vím, ze jak bych si koupil jednu, bylo by to v háji, ale nervózní jsem jak pes. Tak na pivo nechodím - o to víc času mi zbývá na běhání, a ještě mam radost, ze mi neporoste pivní břicho“, říká v diskusi na internetu na toto téma.
Přestat kouřit totiž nutně znamená také změnit dosavadní životní styl a najít si zkrátka jinou, zdravější, drogu. Kouření totiž není zlozvyk, ale nemoc, spadající do skupiny závislostí. Lékaři pro ni stejně jako pro ostatní diagnózy mají také škatulku s číslem – F 17, tedy stejně jako závislosti na alkoholu či heroinu. Proto je přestat těžké a bývalý kuřák může pociťovat nervozitu v situacích, jako je třeba „zajít na jedno“. O tom, jak z bludného kruhu ven, si povíme zase příště.
Vanda Kadeřábková-Březinová
(pokračování za týden)
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Kouřil jsem od svých 15 let cca 2 krabičky denně do 28 let, kdy jsem začal běhat. Myslím že to byla dobrá příprava na maraton, dnes ho dám po čtyřech letech běhání za 2:53 a na cigára už při tom nemám chuť :)
Luboši, tak teď je mi jasné, proč Tě nemohu nikdy doběhnout! Já kouřil jen krabičku denně, sice o hodně dýl než Ty, ale asi to na pořádný čas na maratonu bylo málo:-) Taky jsem přestal ze dne na den, ale až ve 42 letech.
No, já myslím, že příští rok už mě v klidu doženeš, už se totiž na rozdíl od tebe nezlepšuju
A co bych potom musel o tom zlepšování říkat já, Luboši? Jak tak to tady čtu, čím větší kuřák v minulosti, tím lepší běžec v současnosti. Já měl poslední cigaretu v puse někdy v roce 1979, ale to jsem byl svátečná kuřák, kterému krabička cigaret stačila i na týden. Ale závislost je to opravdu záludná, neboť jsem na ten nikotin měl chuť ještě asi po roce. Nyní si připádám ještě silněji závislý na běhání, ale to je úplně jiná kapitola ...
Lubosi, jsme na tom velmi podobne (i kdyz s rozdilem 2 vykonostnich trid :).
Kouril jsem od 14 let do 28. Poslednich 5 let take skoro 2 krabicky denne...Nejrychlejší maraton mám zatím za 3:38, ale co je hlavní: na cigáro si ani nevzpomenu, kouřit jsem přestal ze dne na den (2.pokus) a cítím se mnohem lépe než předtím.
Kouřil jsem přibližně krabičku denně, ale zároveň jsem propad běhání. A to obojí dohromady nejde, tak zvítězilo běhání. Seknul jsem s cigaretami ze dne na den, myslím, že je to vše jen o vůli. Dnes už mám na kontě 8 maratonů a kouření je v nenávratnu.
Ahoj Vando.
Nebudu až tak komentovat článek, ve kterém se těžko dá najít něco, s čím nelze než souhlasit. Jen když už jsme u tématu kouření tak malá příhoda.
Když jsem cestoval z maratonu ve Stromovce vlakem domů, seděl jsem v kupé, kam chtěl přistoupit jakýsi mladík. Slušně se zeptal, zda je toto kuřácké kupé. Po odpovědi jiného spolucestujícího, že neví, ale že asi ano, když tam není nálepka zákazu jsem já konstatoval, že v tom případě se tedy stěhuju, protože jsem nekuřák a že mě vůbec nenapadlo, že by se ve veřejném prostředku vůbec mohlo kouřit, ale že tedy budiž. On to byl kuřák "slušňák", neřešil, jestli se smí, nebo nesmí, šel prostě jinam. Budiž mu to ke cti. Možná také viděl, že jsem po maratonu vypadal tak zničeně, že bych hledání nekuřáckého kupé nepřežil :-)
Závěrem konstatování - přístup k problému z pohledu "normální je nekouřit" ještě u nás není obvyklý. Tentokrát to ale vyšlo.
Tady to vypadá jako kdyby všichni maratonci byli bývalí kuřáci :)
Zacinam mit pocit, ze vetsina bezcu jsou zavislaci, jen vymenili treba tu cigaretu za jinou drogu. ;-) Sama jsem si tak od 14 do 21 otravovala organismus vselicim, cigarety byly to mensi zlo... Zni to jako fraze, ale beh mi zasadne zmenil zivot (a horsi zavislost neznam :-D)! Vsem, kdo se sebou bojuji, pevnou vuli a mejte se radi! Behu zdar!
Ide o závislosť na endorfín. Počas behu ho organizmus tvorý, aby tlmil nepríjemné pocity. Zlepšuje náladu a tlmí bolesť. Mechanizmus vypestovania si návyku na endorfín je podobný, ako na nikotín. Zo začiatku, kým závislosť nie je dostatočne silná, pomáha motivácia dosiahnutia vytýčeného cieľa ( fajčenie: machrovina, vyrovnať sa starším, prispôsobenie sa kolektívu, beh: zdolanie určitej vzdialenosti, alebo dosiahnutie vytýčeného času ).
Žiaľ pre zdravie a k radosti tabakových monopolov je závislosť na nikotíne mnoho krát silnejšia, ako závislosť na endorfínoch.
Pred týždňom som bol s Ottom Seitlom na maratóne v Toruni. Spomínal Frantu Oheru, závislého na behu a fajčení. Obe závislosti vedel uspokojiť súčasne. Raz v Žiline, na 12h-ke (24h?), si počas behu urobil fajčiarsku prestávku. Otto sa ho spýtal: „Franto, proč stojíš, když kuřiš?" Po behu mu František ďakoval: „Otta, kým jsem dokuřil, já ušel 400 metr!"
Je divné, keď bežci fajčia. Ale je chvályhodné, ak fajčiari behajú. A na porazenie je, ak mňa, odporcu fajčenia, predbieha náruživý fajčiar. Tak, ako Jiří Koštoval ( roč. 1951 ), ktorý napriek fajčeniu behal maratón ešte nedávno pod 3 hodiny.
Asi nebudu daleko od pravdy,když napíšu,že určitá část běžců vyměnila závislost na nikotinu za závislost na pohybu.U mě táto výměna probíhá dlouhodobě a čím víc sportuji,tím mám menší chuť na cigaretu.
Tak abych netrhal tu kuřácko-běžeckou partu, tak se taky hlásím k těm běžcům co kouřili. U mě byl problém v tom, že jsem začal oboje pěstovat ve stejné době. Když mi někdo říkal, jestli mi kouření nevadí při běhání, tak jsem odpovídal, že ne. Až teprve když jsem s tím definitivně ve 23 letech stylově skonči, poslední krabičku cigaret jsem zakopal v Zakopaném, tak jsem poznal jak moc mě to ve výkonnosti brzdilo.
Myslím si, že tenhle článek a hlavně komentáře k němu mohou být velkou motivací pro ty co dneska bojují sami se sebou, respektive se svojí vůlí skončit. Určitě mluvím za vás za všechny, že je rádi přivítáme ve svém středu.
běhal jsem od dětství, kouřil od patnácti. ani jedno jsem nepřeháněl, nešlo mi o výkony.
lákal mě vždycky maraton, ale dlouho jsem pro to nic neudělal. hodně jsem chodil, nejraději daleko, neznámou krajinou, za tmy.
když mi táhlo na třicet, řekl jsem si, že jestli ten maraton chci někdy běžel, měl bych začít trénovat - jinak mi nad rakví dojde, že jsem to prošvihnul. přestěhoval jsem se kus za Prahu a běhal část cesty do práce pěšky podle Vltavy.
neměl jsem v plánu přestat kouřit, ale nějak bylo jasné, že obojí nejde dohromady. takže buď běhat, nebo kouřit. rozhodl jsem se pro běh. přestat pro mě vlastně nebyl problém: prostě jsem skončil. ovšem radost jsem z toho neměl.
ubalit si cigaretu z javanského tabáku nebo si nacpat dýmku kvalitním tmavým kuřivem, to je nádhera. jistě to škodí zdraví, ovšem ty prožitky byly úžasné. leckdo to asi umí bez tabáku, ale mně to pomáhalo se odpoutat, uvolnit, přemýšlet. navíc to byl požitek.
pro úplnost dodám, že nekouřím asi sedm let a netrápí mě to. ani nejsem zásadový - párkrát do roka si s někým zapálím kvůli atmosféře.
zápory kouření jsou snad každému jasné. chtěl jsem jen podotknout, že kouření taky něco přináší. ale nic proti abstinentům a zarytým nekuřákům; jen ať svobodně žijí - mimo kavárnu.
zdar všem
štěpán
tj kavárna
RSS