Abebe Bikila: smutný konec etiopské legendy

Každý den běhal po horách a dýchal vůni eukalyptů. Při olympijských hrách se nadechl z plných plic slávy, pak ucítil první doteky skromného blahobytu. Přes noc se stal z "bosého neznámého" osobností, jejíž jméno vyslovoval celý sportovní svět. Jeho příběh je z těch, které dokáží oslovit každého a z něhož si každý může vzít pro sebe velmi mnoho. Osmadvacet let čekal, devět let žil a čtyři roky trpěl.

Řím 1960

Na startu se spolu s ostatními netrpělivě rozhlíží po svých soupeřích drobný etiopský vytrvalec Abebe Bikila a není mu rozhodně do smíchu. Je poprvé v cizí zemi, divácká kulisa ho děsí a znervózňuje. Je 10. září 1960 a na 69 maratónců čeká závod, kterému obětovali čtyři roky přípravy. Ještě před startovním výstřelem mu stačí trenér Niskanen ukázat na Marokánce Rhadiho a sovětského běžce Popova a říci mu: „těch se drž!“.

Od startu se Bikila drží ve vedoucí skupině, ostatní běžci ho dlouho neberou vážně. Že se začíná dít něco výjimečného, pochopí nejdříve novináři a začínají hledat v oficiálních biltenéch olympiády něco o tom drobném, snědém běžci, který běží bos. Rozhlížejí se po sobě, jako by hledali spásu jeden u druhého. Nikde nic. Bikila je až do této chvíle pro celý sportovní svět „pan nikdo.“

Zhruba v polovině závodu se ze skupiny odpoutává Hadi, Bikila je zvyklý jako voják poslouchat rozkazy a tak se poslušně vydává za ním. Bok po boku se vzdalují ostatním soupeřům. Mezi novináři se šíří panika, nic nic nic, dokonalý pan nikdo. Tento bosý nikdo se pak v posledním kilometru odpoutává od vysíleného Rhadiho a dobíhá si pod Konstantinův oblouk pro senzační vítězství.

Až dlouho po závodě se novináři dozvídají více o tomto nenápadném běžci. On sám je z celé situace neméně zaskočený a rozechvělý a není schopen odpovídat na jejich dotazy. První informace o něm sděluje novinářům až finský trenér v etiopských službách, bývalý chodec a lyžař Onnie Niskanen.

Etiopan Abebe Bikila se narodil 7.srpna 1932 v provincii Mout. Jako kluk pásl kozy a samozřejmě naběhal spousty kilometrů po náhorních plošinách. V deseti letech se vypravil s matkou na trh do Adrie Abeby a od té chvíle snil o uniformě císařské gardy. Toto přání se mu splnilo v devatenácti letech. Tam se také poprvé setkal s Niskanenem.

Na olympijské hry se kvalifikoval časem 2:21:23 hod. V olympijském závodě se pak zlepšil o více než šest minut. Bikila přitom odjel na olympiádu zcela náhodou. Etiopie nebyla dost bohatá na to, aby vyslala velkou výpravu. Bikilu ani zde nikdo pořádně neznal, nemohl se pochlubit výraznými vítězstvími ani výraznými výkony, a tak nebyl žádný důvod uvažovat o jeho nominaci.

Nejlepším tehdejším etiopským maratóncem byl Siamu Biratou, ten měl nominaci prakticky jistou, i když pro formu se pořádal kvalifikační závod. Přehnané sebevědomí pak bylo, jak se mnohokrát stává, důsledkem tvrdého pádu. Biratou odjel na dovolenou, trochu se na ni pozapomněl. Do sídelního města se pak vracel celou noc pěšky a po tříhodinovém odpočinku nastoupil na start kvalifikačního závodu. Křeče, které ho postihly, byly důvodem jeho vzdání a současně poukázkou k cestě do Říma vítězi kvalifikace Bikilovi.

Zrodila se legenda

Děj nejpřekvapivějšího vítězství na římské olympiádě se začal odehrávat při denních dávkách šedesátikilometrového běhu naboso, v tvrdých nehostinných přírodních terénech a v nadmořské výšce 2400 – 2700 metrů nad mořem. Niskanen byl tvrdým zastáncem maximalistické staré finské školy a Bikila velmi poslušným žákem.

Byl voják, nosil uniformu, po níž celý život toužil, musel poslouchat  a poslouchal. Byl také atletem a líbilo se mu běhání, dostával úkoly a ty beze zbytku plnil. Nikdy neodporoval.

Po vítězné Olympiádě jel ulicemi Adrie Abeby po boku císaře a za lvem, který jako státní symbol trůnil na kapotě auta. Davy krajanů mohli obdivovat nejvyšší státní vyznamenání, které díky svému triumfu získal. Dostal také dům a začal studovat. Svět se mu otevřel dokořán.

Nejednou musel odmítnout pozvání k závodu, aby se neuběhal k smrti. Vyhrál i maratón v Košicích, běžel v Praze. Změnily se mu nejen životní podmínky, změnil se i jako člověk. Zmizela plachost, neobratnost v jednání, naučil se mluvit, vyjadřovat své názory. Stal se privilegovaným členem císařské gardy, světoznámým vytrvalcem a k těmto titulům dorostl i lidsky.

Tokio 1964 – obhajoba

Za čtyři roky jel na svoje druhé olympijské hry. Tentokrát už ne náhodou, přesto ale osud chtěl, aby to nebylo tak jednoznačné. Chybělo opravdu velmi málo, aby se nestal prvním maratóncem, který dokázal obhájit své olympijské vítězství. Pět týdnů před olympiádou, místo aby ladil na svůj závod, ho vezou do nemocnice. Akutní zánět slepého střeva. Abebe Bikila však není z těch, kteří by byli zvyklí předem odcházet z boje. Je vůbec možné, aby s čerstvě zašitým břichem byl schopný podat vrcholný běžecký výkon?

Bikila se však nevzdal, již několik dní po operaci sténala jeho nemocniční postel pod gymnastickými cviky, jimiž začal zpevňovat své ochablé svaly.

V okruhu favoritů závodu se však jeho jméno neobjevovalo. Papírové typy však braly, tak jako před čtyřmi lety, za své, když s ním do obrátky stačili zuby nehty držet tempo jen Australan Ron Clarke a Ir Hogan. Už se neobjevovala otázka: „Kdo to je?“ Teď se všichni ptali: „Jak je to možné?“

Do cíle přiběhl poměrně svěží se čtyřminutovým náskokem. Ztratil na váze jenom pětatřicet deka! Důkaz absolutní fyzické odolnosti, mimořádné připravenosti a vítězství lidské vůle.

Uvítání doma bylo ještě skvělejší než před čtyřmi lety. Byl povýšen do hodnosti poručíka, opět se mu zvýšila životní úroveň. Byl prvním maratóncem, který obhájil olympijské vítězství, to se před ním nepodařilo ani takovým běžcům jako byl Zátopek nebo Kolehmainen. Zase objížděl svět, vyhrával, vyprávěl, nechal se ukazovat, ale už na něm byla znát únava, jakoby najednou zestárl. Věděl ale, že už má svého nástupce, o němž se všude zmiňoval, a jehož jméno bylo Mamo Wolde.

Mexiko 1968

Na svou třetí olympiádu do Mexika odjížděl s odhodláním vyhrát. Kupodivu, tentokrát se s  otázkou jeho startu nevyrojily žádné otazníky. Ve světle pozdějších událostí přeci jenom nějaké byly, ale nikdo je veřejně neprezentoval. Nikdy se proto s jistotou nedozvíme, jestli zánártní kůstka byla prasklá už před odjezdem na olympiádu a ve víře v Bikilovu odolnost se o tom nikdo nezmínil, nebo jestli praskla až při závodě.

Řada odborníků se dodnes přiklání k tomu, že musel s tímto zraněním už nastoupit na start. Tak či tak, po sedmnácti kilometrech musel pro nesnesitelné bolesti z olympijského maratónu odstoupit. Závod pak s tříminutovým náskokem nevyhrál nikdo jiný, než jeho nástupce - Mamo Wolde.

Abebe Bikila věděl, že v  36 letech je již s velkou atletikou konec a na dalších hrách už by neměl šanci. Proto se s velkým úsilím začal věnovat vojenské práci. Stal se instruktorem armádních jednotek v okolí hlavního města. Cestoval, vysvětloval, radil, ale také rád a zajímavě vyprávěl o světě, o velkých závodech a olympijských hrách. Kluk z náhorní plošiny doběhal, ale zralý muž lákal k atletice jiné, vysvětloval, jak na to, a také seznamoval jiné s tím, proč trénink mnohdy bolí.

Osud se začíná naplňovat

Noc z 20. na  21. března 1969. Abebe Bikila se vrací z jedné z instruktáží. Prší. Najednou ho oslní světla protijedoucího vozu. Na kluzké vozovce strhává volant, aby se vyhnul srážce. Jeho auto se v divokých kotrmelcích řítí kamsi do hlubin…

Ležel plných třináct hodin na dně rokle. Řidič protijedoucího vozu ujel. Lékaři dělali, co bylo v jejich silách, aby udrželi Bikilu při životě. Ani řada operací však nevrátila jeho tělu pohyb. Jen částečně hýbal rukama a částečně mohl hýbat obličejovými svaly. Zbytek těla zůstal ochrnutý.

Byl bezmocný, ale jeho bezmezná vůle byla silnější než nepřízeň osudu. Zúčastňoval se soutěží pro invalidy. Dobře hrál stolní tenis a vynikal v lukostřelbě. Jel i na čtvrtou olympiádu. V Mnichově ho uvítali s úctou a bouřlivými ovacemi. Díval se ale na sportovní boje smutně. Věděl, že jemu už nepomůže žádný zázrak.

Zemřel 25. října 1973 na mozkovou mrtvici. Běžec, který snesl nejtvrdší tréninkovou zátěž, zemřel na nedostatek pohybu.

Miloš Škorpil