ZÁPISKY NESPORTOVCE: Závodím!

V čem jsem se rozhodně nemýlil, bylo těšení se na závod. Nervozita nebo předstartovní horečka nějak nedorazily. Je jasné, že jsem ale v klidu nebyl. Dalo by se to přirovnat k tomu, když se dítě těší na Vánoce.

Naprostá pohoda se ale rozhostila, když začali přicházet lidé, co jsem znal jen přes internet a Behej.com. Vzali mě na zahřívací výběh a kamarádský rozhovor zažehnal jakékoliv obavy. Když pak moderátor svolával tragédy na startovací čáru k focení, už jsem byl mezi „svýma“, mezi stejně zapálenými lidmi.

Během toho zahřívacího výklusu jsem porovnáním s ostatními zjistil, že hodinky mám zkalibrované naprosto přesně, a začalo mi být jasné, že hodina určitě padne – i když ve výklusu. Kluci to mastili rychlostí kolem 5:30/km, což měla být moje závodní rychlost.

Celé focení před startem mělo ještě jeden příjemný pozitivní výsledek: startoval jsem tak z druhé až třetí řady. Naštěstí jsem se nenechal strhnout a nechal se předběhnout skoro celým pelotonem. Hodinky mě držely zkrátka, ale zato duše a tělo, ty by běžely ostošest. Během předbíhání se několikrát stalo, že když mě míjel nějaký tragéd, tak mi popřál „tak ať to běží.“ Člověku to dodá a přesně tak vzpruží i mohutné povzbuzování teenagerů na osmém kilometru.

Moje obava, že se ztratím, byla opravdu naprosto nepodložená. Velmi záhy po začátku se celý peloton roztáhl do jednoho dlouhého hada lidí, kteří se různě pomalu předbíhali. Zajímavý byl pocit, když předbíhání jiného závodníka trvalo i několik minut.

Pocit v cíli (i když to z té fotky tak nevypadá) byl opravdu velkolepý. A co vy? Hlavně ti, které se mi zřejmě podařilo strhnout. Užili jste si pocit v cíli … celý závod … i přípravy? Já pevně doufám, že ano.

Poprvé také za pár dní začnu řešit, co dál. Co je ten správný další krok k rozvoji mého běhání. Jak jste se rozhodli vy? Budete zrychlovat nebo prodlužovat? Běžecký pohár Behej.com obsahuje hodně desítek, takže by se dalo krásně zjišťovat, jak se zlepšuji nebo zhoršuji na stejné trati, a ještě bych střádal bodíky.

Na druhou stranu, zítra pořádá Miloš svůj běžecký cirkus a koncem března je PIM půlmaraton. A to je akce, kterou alespoň já beru jako prestižní.

Uběhnout ho volným tempem by byl sice zápřah, ale zase nejde o čas, ale o to, že se dá. Navíc je tu výjimečná šance běžet s Vandou na 2:30.

Tak vážně nevím. Co si myslíte? Chytlo vás závodění tak jako mě? Další věc, která mi teď vrtá hlavou, a snad nějaký zkušenější kolega poradí, je atmosféra. V Kbelích mě nadchla, je PIM něco podobného? Jde hlavně o setkání na určitém místě, anebo je to anonymní běh mamutích rozměrů, kde je člověk jen startovním číslem?

Zajímavé je, že vlastně první závod ve mně vyprovokoval více otázek než odpovědí. Je jasné, že už jako zkušený závodník nebudu podléhat klamným obavám, ale jen těm reálným. Co když mě ta trať svým profilem dostane? Anebo doběhnu a budu cítit, že jsem do toho mohl dát víc, a bude mi to líto.

Další otázkou určitě je, jak často závodit. Já osobně mám pocit, že musím být připraven a vědět, že do nového závodu budu moci dát něco nového – rychlost, vytrvalost, taktiku a tak. Nevím, proč bych měl dát závod bez další přípravy. Nebo mi něco uteklo?

Začínám chápat pocity horolezců, kteří lezou na určitou horu, protože to je prostě ona. I když třeba měří méně, může být obtížnější. Několikrát jsem četl, že Kbelská desítka je ta rychlejší. Co to přesně znamená? Vždyť profil není úplně příjemný. Ze začátku lehce z kopce a pak několikrát tvrdě do kopce.

Je to super, mám rád otázky. Rád na ně hledám odpovědi. Bál jsem se, že po uběhnutí prvního závodu se mi ozřejmí spousta věcí a závod bude jen o výsledném čase. Teď to ale vypadá, že závod je o tom poznat něco nového a pochopit taky další aspekty svého běhání. Už teď se těším na Kbely za rok. Jaké asi bude počasí, účast, jak dám ten kopec na šestém kilometru?

Tomáš Rokos