Osobní výpověď: Běžel jsem maraton v letadle

Snem většiny běžců bývá uběhnout maraton. Když se k němu člověk postupně propracuje a pokoří ono magické číslo 42195, začne přemýšlet, co dál. Nabízejí se další maratony anebo prodloužení vzdálenosti na ultramaraton. Já osobně jsem měl tu čest již devětkrát pokořit tuto vzdálenost a pokud jde o ultra, věřím, že přijde v brzké době. Přidává video

Nějakou dobu jsem nápad nosil v hlavě, přemýšlel, co a jak by se muselo, aby šel nápad zrealizovat a dospěl jsem k závěru, že do toho půjdu. Bude třeba letadlo se dvěma uličkami mezi sedadly, které poletí někam hodně daleko a bez cestujících.

No a přesně taková situace u ČSA párkrát do roka nastává. Od listopadu do května vozíme turisty do Karibiku. Prvním letem tam turisty odvezeme a jelikož ještě není koho vézt zpět, letí letadlo do Prahy prázdné.

A naopak na konci sezóny se pro poslední turisty prázdným letadlem vracíme. Let trvá kolem deseti hodin, Airbus A310 dvě uličky má a já mám jako steward typovou kvalifikaci na toto letadlo. Základní podmínky pro uskutečnění této akce tak byly splněny. Vedení ČSA mě také podpořilo, a tak jsem mohl celou akci zrealizovat.

Termín prázdného přeletu z Prahy do kubánského Varadera se blížil, a tak jsem ihned započal s tréninkem. Díky ochotě mechaniků jsem mohl chodit běhat přímo do letadla v době, kdy procházelo pravidelnými prohlídkami v hangáru, takže podmínky jsem měl výborné.

Také jsme okruh v letadle oficiálně přeměřili, délka vycházela 60,89 m, což na maraton představuje necelých 693 okruhů. Jeden okruh je v podstatě obdélník o stranách 28 a 2 metry, šířka uličky od 44 do 100 cm. Nic moc.

První trénink v hangáru byl pro mě šok. Po padesáti okruzích jedním směrem jsem při rovné chůzi naboural do zdi a hlava se mi motala jak z kolotoče. Také výsledný čas přes 7 min/km mi přišel hodně pomalý a o otlučených kolenech, loktech a kloubech ani nemluvím.

Rozhodl jsem se měnit rotaci každých 16 okruhů (974 m) a bylo to dobré, hlava se mi už nemotala. Také jsem postupně zrychloval a byl méně a méně otlučený. Celkem jsem takto v letadle naběhal za dva měsíce 157 kilometrů, včetně 3 půlmaratonů v časech kolem 2 hodin. Byl se mnou v hangáru i Miloš Škorpil, který také přispěl svou radou. Zpomalit v zatáčkách, nehonit čas, stejně není s kým srovnávat, a hlavně dokončit.

Nakonec nadešel den D, 18. květen 2007. Kromě obou pilotů a mechanika se mnou na palubě bude ještě kolega Jirka, který se bude starat o kameru, fotoaparát a počítání okruhů a kolegyně medička Petra, která je zde, co kdyby něco. Ihned po startu začínáme chystat kabinu.

Mírně sklopit všechna sedadla, aby nevadila loktům, všechny závěsy dát pryč z uliček, na podlahu nalepit pásky s označením 10 km, 1/2M, 30 km a M a nainstalovat fotobuňku s displejem na počítání okruhů. Kromě fotobuňky budeme ještě okruhy počítat oba s Jirkou malým ručním počítadlem, které se vejde do dlaně. Při běhu nevadí, odběhal jsem s ním všechny tréninky v letadle.

Kabinu jsem nechal vychladit na 17 stupňů a hodinu dvacet po vzletu, přesně nad Paříží, ve výšce 10 700 metrů mě kapitán letadla dal přes mikrofon povel ke startu. První, co mě po několika kolech zarazilo a s čím jsem nepočítal, byl sklon letadla, takže každé kolo jsem běžel z kopce a pak do kopce.

Z kokpitu mi oznámili, že sklon je 2 stupně, později jsme spočítali, jaké že to je vlastně převýšení. Co mě také zaskočilo, byla vlhkost vzduchu, která byla pouze 21%. Zřejmě měla za následek to, že jsem 17 stupňů pociťoval jako dost velký chlad, neměl vůbec propocené tílko, ale za to musel daleko častěji pít, než jak jsem zvyklý.

Po 54 minutách běhu jsme vystoupali do letové hladiny 360, což je 36 000 stop, neboli 11 000 metrů a zde setrvali až do konce běhu. V této výšce je na palubě letadla tlak, který odpovídá nadmořské výšce 1 970m na zemi. Z tohoto nižšího tlaku jsem měl trochu obavy, ale nijak se na mě neprojevil. Kolem 20 km mi trochu zkomplikovala situaci mírná turbulence, ale nebylo nutné si sedat a poutat se, jen jsem musel mírně zpomalit.

Potom jsem měl ještě asi 15 minut pocit, že se mnou letadlo houpe, i když mě Jirka stále utvrzoval, že nehoupe. Trochu jsem se zde začal obávat, jestli se nějak neprojevuje ten nižší tlak, ale po pár minutách vše přešlo. Jako občerstvení jsem používal pouze vodu, jen ke konci pár hltů iontového nápoje, jinak bez jídla. Tento maraton měl oproti jiným tu výhodu, že jsem se mohl občerstvovat každých 61 metrů podle libosti.

Žádná krize se nakonec nekonala, jen jsem kolem 35. kilometru začal mírně zpomalovat, ale to jsem už začínal tušit, že to dnes zvládnu. A tak se taky po 4 hodinách 24 mintách a 54 sekundách stalo. To jsme se již nacházeli uprostřed Atlantiku a do přistání nám stále zbývalo přes 5 hodin.

Po dokončení maratonu jsem ani nepociťoval žádnou velkou únavu, trochu jsem se protáhl a šel se umýt. Potom následoval asi hodinový spánek ve spacáku na podlaze, poklizení letadla, aby turisté, co poletí zpět do Prahy, nic nepoznali a za chvíli jsme již přistávali ve Varaderu.

Zde jsme si asi na hodinu vystoupili do tranzitní haly, na baru si stylově objednali jedno Cuba Libre na oslavu a za chvíli jsme již zase seděli v letadle a mířili zpět domů. Těchto skoro 24 hodin v letadle bylo docela vyčerpávajících, ale rozhodně to stálo za to.

Výkon by měl být zapsán v České knize rekordů jako maraton v nejvyšší nadmořské výšce na světě (11.000 m), jako jediný maraton na světě uběhnutý na palubě letícího letadla a zřejmě i jako maraton uběhnutý na nejmenším okruhu na světě (60,89 m).

Teď něco čísel:

Celkem jsem tedy absolvoval 693 okruhů, což představuje 2772 pravoúhlých zatáček a 43 otoček na místě při změnách směru rotace. Po přepočtení náklonu letadla vyšlo převýšení v každém okruhu 0,998 metru, což při 693 okruzích vychází na celkové převýšení 691,6 metru.

Ještě jednou bych chtěl tímto poděkovat všem, kteří tuto bláznivou akci podpořili a umožnili mi ji uskutečnit.

Miroslav Hasal

DALŠÍ FOTOGRAFIE Z AIRCRAFT MARATHONU