New York, běh na 3100 mil: Hořký konec

Během celého závodu panuje skvělá atmosféra, jak mezi běžci, tak i všeobecně od pořadatelů i diváků. Ale tak to vždy bývá, když běh pořádá Sri Chinmoy Marathon Team. Už jsem měl několikrát možnost se účastnit běžeckého závodu, který pořádali, a vždy super.

Vzpomenu na jednu z nejkrásnějších chvil, na kterou se každý běžec těšil. Pravidelně k sedmé hodině večerní přicházíval šéf se štosem plným mailíků od rodiny, kamarádů, známých a předával je nám. To byla vždy psychická vzpruha a na chvíli jsme zapomínali na monotónní kroužení po závodišti.

Za devět dní a pět hodin jsem ještě stihl uběhnout prvních tisíc kilometrů, což je samozřejmě můj osobák a pohyboval jsem se průběžně na druhém místě. Až někdy koncem desátého dne jsem zpozoroval, že mi začíná od malíčku napuchat noha. Ještě mě nikdy nic podobného nepostihlo, diagnostikoval jsem to na zánět šlachy k prstům. Obrátil jsem se na Sašu o radu. Dal mi nějaké mazání, začal jsem užívat protizánětlivý Diclofenac a byl jsem ujištěn, že za dva tři dny to bude zas dobré.

Co jsem měl informace od zkušenějších běžců, nikdo se tu neobejde bez různých bolístek či šrámů. A z valné většiny se řeší za „pochodu“. Pro jistotu jsem raději trošku zpomalil, ale stav se nelepšil, ba právě naopak. Následující den jsem už pro bolest přešel do chůze, mazal postižené místo i ledoval, ale stále nic platné. Dvanáctý den už můj styl nelze nazvat chůzí, ale spíš pajdáním. Odpoledne se na mě přišel podívat jeden americký doktor a tomu se moje noha vůbec nelíbila. Udělala se otevřená ranka a měl podezření na infekci. Ránu mi vyčistili, nasadili antibiotika a odvezli na ubytování. 

Následující dny byly jedny z nejhorších v mém životě. Noha dost bolela, nemohl jsem se ani postavit, ale hlavně psychika... Zhroutil se mi můj velký sportovní sen. Nejdřív jsem si ještě pohrával s myšlenkou, že se zranění brzy zlepší a ještě se vrátím na trať. Bohužel i přes péči Saši se stav nelepšil a asi po šesti dnech bylo jasné, že budu muset vyhledat odbornější péči.

Nějak podobně asi uvažovali i pořadatelé a snažili se mi zařídit letenku co nejdříve domů, abych léčení podstoupil u nás. Ještě týž den se dozvídám, že mi ji opravdu zařídili, že zítra navečer odlétám přes irský Dublin domů. Byla to pro mě úleva, i když samozřejmě jsem si to původně takhle nepředstavoval. Pořadatelé mě ještě večer domluvili návštěvu u soukromého lékaře, který mě postižené místo ošetřil a připravil na převoz domů.

Dal mi silnější antibiotika, protože ta dosavadní zjevně neúčinkovala. Následující den odjezdu jsem zasvětil balení a byl jsem se taky rozloučit na trati s kamarády i se všemi, kteří se na pořádání nějak podíleli. Nejraději bych tam běhal i nadále s nimi, ale bohužel... Myšlenkami jsem byl už jinde.

Šéf mě odvezl na letiště a dokonce mi zařídil asistenční služby. Takže jsem se po letištích nemusel pohybovat po svých, teda spíš na berlích, ale všude na mě čekali s invalidním vozíkem a převáželi, kam bylo potřeba.V Praze na mě čekala rodina a jel jsem přímo z letiště k nám do Rychnova na pohotovost. Tam mně udělali odborný zákrok, ale také jsem se dozvěděl, že si tu nějaký ten den pobudu. Bylo z toho dalších šest dní.

I když moje učinkování na nejdelším běžeckém závodě světa, a podle mého názoru i nejtěžším, skončilo předčasně, jsem rád, že jsem měl možnost alespoň na čas být aktérem tak úžasného závodu. Získal jsem nové zkušenosti, zažil báječnou atmosféru i navázal nové kontakty.

Vlastimil Dvořáček