ROZHOVOR: Nezakázaná závislost Lukáše Bauera

Běháte?

Tak to se musí a svým způsobem mě to i baví.

Berete to jako relaxaci?

Pokud to nejsou ty nejtěžší tréninky, tak je to relaxace. Když se jde člověk proběhnout do přírody, ne po městě, tak je to úžasné. Po městě běhám tak maximálně na tramvaj, na metro. Když jsem tady viděl tu atmosféru, tak bych se taky rád někdy zúčastnil, ale pokud si mám vybrat proběhnutí v lese, či ve městě, tak jednoznačně po lese, tam je to ta pravá relaxace.

Kolik kilometrů jste už uběhl?

Já si myslím, že maratonskou vzdálenost jsem během tréninku uběhl.

Takže vás uvidíme v květnu na Pražském maratonu?

V květnu je to myslím ještě moc brzo, protože v květnu začínám s přípravou a ten první týden, 14 dní jsou strašně náročné. Běh samotný ani tak moc ne, ale na prvním kopci zjistím, že dechově od zimy vůbec nestíhám. Běh na lyžích se trošku liší a tělo si musí zvykat. Třeba druhý den ráno ze schodů, bolavá lýtka, raději jdu většinou pozadu a doma se mi smějí. Běh je prvních 10 dní náročný, ale pak se do toho tělo dostane a je to paráda.

Co vás donutí, když se vám nechce? Máte po závodech, jste unavený, co vás zvedne ?

Když se začíná s tréninkem po sezóně, tak je to těžké. V tom měsíci na odpočinek, se jdu kolikrát proběhnout jen třikrát a pak ten začátek přípravy je těžký. To samozřejmě nestačí na to, aby tělo zůstalo víceméně v rytmu a ta motivace je jednoznačně v tom, že vím, že je to dočasná záležitost. Bude to trvat týden, 10 dní, a že pokud bych teď nešel, že stejně bych musel jednou začít a stejně bych se tomu nevyhnul. Motivací tedy je přežít těch 10 dní a pak to bude paráda.

Pořád jste takový perfekcionista, že chcete zvyšovat dávky v tréninku?

Ono to není o tom, že bych chtěl zvyšovat. Ročně natrénuji kolem 10000 kilometrů, z toho nejvíce jsem asi naběhal 2400 kilometrů za rok, teď je to mezi 1500 a 2000 km, záleží na tom, jakou přednost v tom roce dostanou kolečkové lyže, které jsou pro nás lyžaře-běžce důležité. Těch 1500 km je minimum. Víc si myslím, že ten efekt nemá, protože nejde o kvantitu, ale kvalitu. Třeba v loňském roce jsem naběhal 1600 km, což pro normální atlety je málo, ale ta kvalita tam byla výrazně lepší, než kdybych naběhal přes 2000 km. Myslím, že v této zimě to bylo i znát. Takže perfekcionista spíše v tom, abych se zaměřil na regeneraci a ten trénink šel kvalitně, než abych „jenom“ běžel. V tom se snažím být perfekcionista.

V jakým extrémních podmínkách jste trénoval či závodil? Mám na mysli nadmořskou výšku nebo mrazy.

Trénoval jsem v mraze –38 st. Dá se to vůbec? Přežil jsem to. Paradoxně mě mrzelo, že se ještě neochladilo na –40st., abych pokořil tu čtyřicítku. Týden jsem lyžoval při –38, na to si zvyknete. Šel jsem 2x denně, pokaždé jsem byl totálně promrzlý, nebylo to jako tady, když vyběhnu v –10. Měl jsem 3 vrstvy a přesto jsem měl na propocováku námrazu, a říkáte si, že ty dva stupínky zní lépe než těch 38. Šlo v podstatě o to, zvyknout si na dýchání studeného vzduchu a přes nějakou šálu, protože takové ty speciální filtry mi naschvál zamrzly. V nejteplejším podnebí to bylo někde u moře, kde určitě těch 35 st. mohlo být. V nejvyšší nadmořské výšce jsem závodil 2400 m n. m. Úplně nejvýš jsem byl asi kolem 3000 m n. m. a výše se zatím nechystám.

Je to znát při závodě?

Určitě. Běžecká asociace FIS má pravidlo, že se může závodit v maximální výšce 1800 m n. m., což jsou závody Světového poháru. Když jsme závodili v Santa Catharině v Itálii, kde je to právě okolo 1800 m n. m., a předtím jsme strávili tři týdny v Norsku a Finsku, kde se závodí na úrovni moře, tak druhý den po příjezdu jsem cítil, jak se mi špatně dýchá. Těch 2400 m n. m. bylo v Americe, a to jsem tam cítil. Tam to ale ulehčoval fakt, že kolem sebe vidíte hory, čtyřtisícovky a říkáte si, to jsem ještě docela nízko. Je to znát, vyjedete kopec, normálně byste měli na další síly, ale dojedete dolů a začnete cítit, že už nemůžete, protože to nedodýcháte.

Dá se to i natrénovat?

Samozřejmě, od toho jsem absolvoval vysokohorská soustředění. První dva dny jsou v pohodě, ale třetí den cítíte jakoby na prsou kámen a po týdnu už si na to zvykáte. Tam se právě stimuluje nárůst červených krvinek, díky té výšce, a pak když se vrátíte do normální výšky, máte výhodu. Po čase se to samozřejmě upraví a musíte to opakovat.

Co vám běhání dalo a co vám vzalo?

Když vynechám spoustu zážitků, tak třeba stavy ruplosti , kdy prosíte s kamarády někde o pití o vodu, mám spoustu kamarádů. Zážitkem je i dnešní půlmaraton, kdy jsem viděl ten dav lidí v hlavní kategorii. Vidět ten dav na vlastní oči a stát vedle nich je něco jiného, než to pozorovat v televizi.

Odnaučil vás běh či sport nějakému zlozvyku?

Spíše ne, já sportuji odmalička. Něco jiného je, když začínáte se sportem ve dvaceti či třiceti, kdy nějaký ten zlozvyk třeba už máte. Co mi to vzalo? Asi díky sportu jsem nechodil tolik na diskotéky a podobně, ale to je věc, která ještě může být, a navíc byla to moje volba. Navíc nejkrásnější pocit na běhání je, když začnu na jaře, nikam se to nesune, běháte jako šnek a po měsíci už cítím, jak se zlepšuji, jak si běhám a vychutnávám si vítr a všechno kolem.

Endorfiny se dostavují?

Určitě. Endorfíny tam jsou jednoznačně jako droga. Ten měsíc po sezóně, kdy se dostanu na běh tak třikrát, mi endorfiny chybí. Uprostřed sezóny, kdy běhám každý den, bych nejraději všechno zahodil, nechal toho a seděl někde v kanceláři. Vím ale, že po týdnu, kdy bych nemohl běhat, bych byl až nervózní a musel se jít proběhnout, projet na kole. U mě je to svým způsobem závislost a zatím ji nezakazují, tak si ji užívám.

S jakým nejhloupějším názorem ohledně běhu či sportu vůbec jste se setkal?

Největší hloupost či představa, kterou tak často slýchávám je, že sportovec rovná se švihadlo nebo hloupější člověk. Znám spoustu sportovců, i běžců, kteří mají vystudovanou vysokou školu, třeba právnickou fakultu. Tím mám na mysli, že být vrcholovým sportovcem neznamená být hloupější člověk. Spousta lidí, kteří nesportují, si to podvědomě představuje. Já to ale neřeším.

Jaký je váš sen pro příští rok nebo vůbec v běhu na lyžích?

Co se týče běhání na lyžích, tak jednoznačně medaile z Mistrovství světa v Liberci, a to nejen individuální, ale i v závodě štafet, protože jako tým jsme hodně silní, a pokud budeme mít svůj den, tak můžeme porazit kohokoliv. Což na české podmínky, jak pro přípravu, tak na to, že v Čechách nejsou úplně 100% přírodní podmínky na lyžování jako ve Skandinávii, tak by to mohl být super úspěch. Jinak doufám, že nějaké ty úspěchy mám ještě před sebou a nejde jenom o sport.

Pronace nebo supinace?

Pronace.

Přes patu nebo špičku?

Přes špičku vyloženě ne, spíše přes patu. Ideální atletický běh to také není.

Do vrchu nebo rovina?

Nejraději zvlněno.

Berlínský maraton vás neláká?

Maraton by mě asi extra nelákal, ale neříkám, že se časem na nějakém neukážu. Raději ty vrchy a zvlněný terén někde v lese, než vidět dlouhou rovinu a běžet.

Pivo nebo ionťák?

Při tréninku určitě ionťák.

Pivo až po závodě?

Pivař rozhodně nejsem, ale neříkám, že pivo vůbec nepiju.

Biftek nebo těstoviny?

90 % roku těstoviny, ve volnu jednoznačně biftek.

Slipy nebo trenýrky?

Slipy.

Za rozhovor děkují Tereza Rozehnalová a Jitka Narovcová