Rodinné běžecké tajemství

Běháme, běháme. Každý jinak. Někdo rychle, někdo pomalu, někdo na krátké trati a někdo na dlouhé. A všichni chceme jednu věc: běhat dlouho a pokud možno co nejrychleji.
Co zejména ale rozhoduje o našem výkonu ve vytrvaleckých bězích?

Pátráme, pátráme. A dopátráme se přerůzných odpovědí. Zabloudíme v labyrintu vědeckých i nevědeckých poznatků. Narazíme na  nějaký VO2 max, na dvojitou práci kotníků, na různé recepty stravy předzávodní, závodní či pozávodní. Někteří experti upozorní na nutnost dokonalého a úplného vyměšování, jiní na boty či na běžecký styl. Najdou se popírači, kteří vše označí za holý nesmysl a vsadí výlučně na své genetické předpoklady a na počet naběhaných kilometrů. 

Všimněme si, že spousta běžeckých rad je věnována výlučně dolní časti těla, zejména nohám. Není divu. Vždyť běháme! A na to potřebujeme přece hlavně nohy.

Ale co naše… ruce? Víme, že správným rozmachem horních končetin si jako křídly nemálo pomůžeme především v běhu do kopce. To ano, ale co dlaně a prsty? Obvykle je svíráme v pěsti, když běžíme nahoru a občas uvolňujeme, když běžíme dolů. A to je všechno?

Dovolím si ctěnou běžeckou komunitu seznámit ještě s jedním – podle mých informací dosud nepublikovaným – receptem. Možná to nebude ten úplně rozhodující faktor, ale... kdo ví?

Vlastně jde tak trochu o jakési rodinné tajemství vytrvalosti. Každá běžecká rodina ho prý má. Nebo ne? Nemohu mluvit za jiné, ale ta rodina, do které jsem se přivdala a která má čtyři pokolení běžců, právě takové běžecké tajemství vlastní. Je spojeno s dlaněmi a prsty,  které jsou přímo stvořeny k tomu, aby něco alespoň malého uchopily. V našem případě půjde o tenké KLACÍKY, pevně svírané v obou rukou při běhu tréninkovém i závodním.

Jejich délka je 7-9 cm a na obou koncích jsou zaostřeny. Aha, řeknete si, donutí nás to sevřít dlaně a prsty v pěst – a to není při běhu tak úplně malý efekt, jak již víme. Ale co ty zaostřené konce? Že by k nenápadným atakům na protivníky?

A zde přichází to hlavní. Znalci „aku“ technik již tuší pointu: ano, jde o tlak na některé důležité akupunkturní body. A klacíky nám jej dosti spolehlivě a zcela nenápadně zařídí, a to i v maxitempu. O tom, že dlaň (podobně jako ucho či ploska nohy) představuje zmenšenou „mapu“ celého těla, už leccos víme i na Západě. Pro další moudra ale půjdeme raději směrem na východ.

Pokud jde o vlastní DLAŇ, máme na ní každý z nás tři hlavní linie. Z nich nás bude zajímat ta nejblíže k palci (A) a ta nejblíže k prstům (C) . (A – včetně zóny pod kořenem palce) má vztah k funkcím zažívacím a dýchacím, (C) k systému oběhovému a srdci. Z PRSTŮ je pro nás důležitý palec a prostředníček. Obrázek napoví proč. Ve všech případech jde tedy o funkce a orgány pro běžce veledůležité.

A jelikož má náš zázračný klacík konce dva, bylo by hříchem nevyužít je a nezkombinovat role dlaně i prstů. Nabízím dvě varianty zapření klacíku:

(1) Palec (jeho poslední článek) + cca prostředek linie C (zcela přirozená poloha);

(2) Prostředník (dtto) + úžlabina pod palcem (už poněkud méně přirozené, leč i při intenzivním běhu akceptabilní).

V obou variantách tedy kombinujeme srdce a dýchání. (1) je doporučeníhodná v momentech překonávání bolesti, vybíhání kopců apod. (vyháníme čerta ďáblem aneb bolest bolestí při silném zapření klacíku); (2) je na pořadu při únavě či blížícím se konci závodu (což jedno bývá). V ostatních pasážích běhu svíráme lehce klacík v ruličce prstů a dlaně bez tlaku na uvedené body.

Jak starý (mladý) klacík má být? Z jakého materiálu? Objeví se nám jako průvodní jev záhadné oblažující mravenčení na hřbetu ruky či předloktí? Jsou zde ve hře nějaké další esoterické souvislosti? Inu, všechno ještě nevím… Třeba pomohou čtenáři, dychtiví po experimentech či nových zkušenostech.

P.S. A ještě malý dodatek. Nejlépe se to prý projeví po několikaměsíčním naběhání minimálně 100 km/měs. v přípravě na 10 km. V přípravě na půlmaratón půjde nejméně o 200km/měs. Nejlépe to však oceníte během 300 km měsíčního minima v případě maratonských ambicí…