V mládí jsem začínal, jako snad každý kluk na vesnici, se všemi sporty. V zimě hokej, v létě volejbal, fotbal a snil jsem o kariéře vrcholového sportovce. Časem mi začalo vadit, že jsem v kolektivních sportech dřel na jiné, kteří pak sklízeli smetanu, a objevil jsem běh. Tam to žádní neobjektivní, či ještě hůře podplacení, rozhodčí neovlivní. Tam se nikdo za nikoho neschová, každý jede sám za sebe, prodá, když to umí, to, na co má, a běží jen proti času a své schopnosti překonávat bolest.

Vrhl jsem se do přípravy. Tréninky jsem absolvoval metodou pokusů a omylů, ale s přesnou evidencí a vyvozováním závěrů. Tak jsem se i díky studiu dostupné sportovní literatury a naslouchání trenérům a závodníkům dopracoval k nějaké výkonnosti. Opakovaná zranění a vážné přechozené onemocnění mi znemožnily pokračovat dál. 

Absolvoval jsem v těchto letech tělovýchovnou školu se specializací na běhy a začal postupně trénovat. 

Nejdříve jsem se věnoval mílařům a atletice na dráze, ale později, po vystřízlivění z euforie z počátečních výsledků mých svěřenců a rychlém poznání, že v našich podmínkách se na světovou úroveň nedostaneme, jsem inklinoval k vytrvalcům a silničním běhům a značně přehodnotil své trenérské priority. 

Než jsem ovšem dospěl k těmto závěrům, tak jsem trénoval spoustu běžců i běžkyň nejrůznější výkonnosti. 

Mezi nejúspěšnější rozhodně patří trojnásobná československá rekordmanka Magda Medková – Hajzlerová a Jiří Hajzler, oba čeští reprezentanti v bězích do vrchu a Jirka i v půlmaratonu, které jsem s krátkými přestávkami vedl od začátku až do skončení kariéry, stejně tak jako mílaře Radima Smutného nebo půlkaře Tomáše Müllera. 

Spolupracoval jsem též s výbornými moravskými běžci Jiřím Floriánem, Janem Ošmerou, Radkem Jonášem, pomáhal při návratu na závodní dráhu naší nejlepší současné vytrvalkyni Petře Drajtzajtlové – Kamínkové. O jejich výsledcích i dosažených osobních rekordech se nebudu rozepisovat, byl by to jen suchý výčet možná někomu nic neříkajících čísel. Tímto představením se nechci vůbec nijak chlubit, nemám to v povaze, rozhodně je u nás mnoho lepších a úspěšnějších trenérů, kterým nesahám ani po kotníky, jen se snažím vytvořit trochu celistvý pohled na svoji trenérskou činnost. 

V posledních pěti letech jsem pracoval jako vedoucí trenér sportovních tříd se zaměřením na atletiku ve Vyškově, kde mi, mimochodem, děti mimořádně otrávily sport. Tam jsem asi zcela jistě selhal, protože se mi je nepodařilo přesvědčit o tom, proč by se atletice měly věnovat. 

V tomto období jsem trénoval jen několik lidí, z nich nejlepší je bohužel veteránka, Marie Hynštová, třetí z letošního MS do vrchu veteránů a mistryně světa v družstvech, mladí nejsou. 

Nyní jsem opět trenérem na volné noze a budu si vytvářet novou tréninkovou partu z lidí, kteří budou mít stejný pohled na běh jako já a budou se chtít během a životem především jen bavit. 

Tyto svoje pohledy, názory a představy o tréninku a třeba i o životě bych vám chtěl v následujících článcích představit. 

Třeba vás to donutí o tom popřemýšlet, možná i něco zkusit, nebo nad tím jen mávnete rukou, ale o jedno vás předem prosím, jak říká básník: „Nekamenujte proroky…“ čímž se vůbec nechci k ničemu přirovnávat. 

ÚVOD

1– Za 35 let, co trénuji a denně sleduji vše, co jsem se sebou, případně svými svěřenci provedl, pořád vím, že nic nevím, mám před tím a přírodou, které jsme součástí, nesmírnou pokoru. Protože nemám pravidelné sledování urey, krve, laktátu, biorytmu, denního zdravotního stavu atd., pořád tvrdím, že když se podaří výkony, nad nimiž zůstává rozum stát, je to pořád o štěstí, ba možná o náhodě, že se vše tak perfektně sešlo bez možnosti našeho přímého ovlivnění.

2 – Všichni mí svěřenci se musí učit znát své tělo, pocity, stavy a poslouchat signály, které vysílá a podle toho se chovat a trénovat. Plán není dogma, je to jen návod, jak se dostat dál, ale v případě, že organismus není připraven tuto zátěž akceptovat, je to cesta do pekel. NĚKDY MÍŇ ZNAMENÁ VÍC!

3 – Trénujeme proto, abychom závodili a proto je závod nedílnou součástí týdenní tréninkové náplně. Držím zásadu, že závod je nejkvalitnějším tréninkem, snažím se závody zařadit vždy na sobotu, pokud to někdy vyjde jinak, tak se plán upraví dle regeneračních zákonitostí.

4 – Trénujeme 6 x týdně a vycházíme ze sinusoidy superkompenzační křivky a z období, ve kterém se nacházíme. Ale vzhledem k tomu, že celý rok závodíme, bez toho bych si to ani nedovedl představit, udržujeme trénink po celý rok na kvalitní úrovni, abychom nespadli do takových hlubin výkonnosti, že by se nám závodění otrávilo. Dále nám závod dává neustále přímý obraz trénovanosti, porovnatelný podle mnoha faktorů (časy, stav, tep, soupeři, se kterými se stále potkáváme, atd.).

5 – Udržujeme přibližně stejný tréninkový objem kilometráže, která jen v závodním období trochu klesá, abychom udrželi stálou formu bez velkých výkyvů a otřesů.

6 – Vycházím z toho, že všichni moji svěřenci buďto pracují, nebo studují a mají zákonitě málo času nebo i méně peněz. Proto jsou tréninky co nejméně časově náročné a o financích ani nemluvím, neboť běh je rozhodně ze všech sportů nejlevnější. Běhat se dá všude a všady a v nejhorším případě i v čemkoliv. Vyžaduji jen kvalitní obuv, abychom se vyvarovali zbytečných problémů. Tím pádem je vlastně nejnákladnější účast na závodech, kde si společně platíme dopravu a samozřejmě každý startovné.

Další podrobnosti i detaily o mých zásadách vedení tréninkové přípravy si povíme příště.