Tímhle stylem však dříve či později sami sebe přesvědčíte, že ten váš sen byl jen zbožným přáním a je nerealizovatelný. Takové myšlenky a mnoho dalších se mi honily hlavou jednoho večera zhruba v polovině prosince 2008.

Řekl jsem si DOST, je třeba začít něco dělat. Dát snu konkrétní obrysy, udělat ze snu CÍL. Zbytek toho večera jsem strávil pročítáním článků a fór na internetu. Nakonec jsem si vytvořil přesnou představu, uběhnu pražský maraton 10. 5. 2009. Napadlo mne, jestli čtyři a půl měsíce není na přípravu málo, ale čert aby to vzal, zas další výmluva, pryč s ní. Hned ten večer jsem objednal z bazaru starší sporttester a vybral prodejnu, kam zajdu pro boty.

Asi by bylo vhodné zmínit, jak jsem na tom vlastně byl s kondicí. Ve svých 23 letech jsem měl 181/98, tedy poměrně slušná nadváha, nic ideálního na běhání. Kondici jsem ale neměl úplně nejhorší, hrával jsem docela často squash, sem tam volejbal. Běh byl ale vždy jen něco, o čem jsem snil. A najednou byl ze snu cíl.

Tak jsem začal běhat. Zprvu podle tréninkového plánu na maraton z prosincového čísla časopisu Běhej, následně dle plánu zpracovaného na míru Milošem Škorpilem. Začátky nebyly moc pohodové, tělo nezvyklé na pravidelnou zátěž protestovalo proti takovému týrání. Nejhorší nebyly běhy samotné, strašné byly hodiny po doběhnutí. To jsem třeba nebyl schopen sejít ze schodů, nebo vstát z postele. Vždy, když jsem propadal černým myšlenkám, jestli mi to za tu bolest stojí, představil jsem si, jak to bude vypadat v cíli po doběhnutí maratonu. Šťastný výraz ve tváři, euforie z překonání vlastních možností. Vždy mi takové pomyšlení dodalo sílu.

I při běhu, když svaly ztuhly a já se dopředu dral jen silou vůle, jsem si představoval, jak zrovna běžím cílovou rovinku, okolo stojící diváci skandují a popohánějí mě do cíle. Takové představy mi vždy dodaly energii a sílu vytrvat.

Většinou jsem si tréninky užíval, po doběhu pracovaly endorfiny a já se cítil šťastně. Nastaly však i dny, kdy jsem se za rozhodnutí běhat opravdu nenáviděl. Když vás bolí každičký sval, ztuhlostí se nemůžete skoro hýbat, může se i nejpevnější cíl otřást v základech. Taková krize mě potkala během přípravy naštěstí jen jednou. Vynechal jsem běhání na 14 dní, ne kvůli zdraví, nebo jiným externím vlivům, ale prostě jen proto, že se mi nechtělo. Naštěstí jsem se dokázal vrátit a v běhu pokračovat.

Během téměř pětiměsíční maratonské přípravy jsem se zúčastnil čtyř kratších závodů. Všude se píše, že před prvním maratonem by měl začátečník absolvovat několik přípravných závodů. S tím nemohu než souhlasit. Zkušenosti, které jsem v absolvovaných závodech získal, jsou k nezaplacení. PIM půlmaraton byl testem vůle nezastavit. Naopak Pardubický vinařský půlmaraton byl závodem na vlně euforie.

Dnes, tři dny před svým prvním maratonem, cítím spoustu emocí. Nadšení z přicházejícího závodu ale i obavy z toho, jak to zvládnu. Ať už proběhnu cílem ve vysněném čase, nebo se doplazím, věřím, že to bude jedno z mých největších životních vítězství.

A co mi vlastně běhání přineslo?

• Seznámil jsem se se spoustou nových příjemných lidí a vytvořil nová přátelství
• Pocit, že dělám něco smysluplného pro svůj život
• Uspokojení z jistoty, že pokud se pro něco opravdu rozhodnu, tak to splním
• Zlepšení fyzické kondice. Z počátečních 98 kg na současných 85 kg. Zhubnutí o 13 kg za necelých 5 měsíců!!!
• Bezpočet nových zážitků
• A spoustu dalších drobností

Přeji všem, kteří se v neděli postaví na start, ať jim závod vyjde podle představ a skvěle si celý den užijí. Vy, kteří se na start nepostavíte, protože si třeba ještě netroufáte, neváhejte, vyberte nějaký z podzimních maratonů a pohněte se kupředu. Vsadím se s vámi, že nebudete litovat.

Blog lovce maratonu

VÍCE INFORMACÍ, TIPŮ A RAD K MARATONU NALEZNETE V TIŠTĚNÉM MAGAZÍNU BĚHEJ, ZA JEHOŽ PŘEDPLATNÉ OBDRŽÍTE NA MARATONSKÉM EXPU PRAKTICKÝ DÁREK.