Překvapení možná pro ty, kteří, neznajíce praxi dlouhých běhů, se domnívají, že tato vášeň je výhradně spojena s masochismem. Ano, běhat lze pro rozptýlení, pro to „užívat si“. Anebo je běh výzvou. Zdolávat překážky a zvládat bolest těla. 

Abych se zamyslel nad touto knihou, k tomu mě přivedl kupodivu jiný text, v němž se také mluví o běhání, dokonce má tento výraz ve svém titulu. Běhat, román-novela Jeana Echenoze o Emilu Zátopkovi, jehož český překlad vyšel nedávno. Reakce na knihu je hodně rozpačitá, ba dokonce kritická, až zatracující, zejména mezi lidmi, kteří o sportu a běhání mají nějakou představu. Přitom se jedná o poutavý lidský příběh za fasádou sportovní slávy v nesnadných a protivně zpolitizovaných dobách druhé poloviny 20. století.

Murakamiho román, jehož titul by se dal přeložit buď doslova „O čem mluvím, když mluvím o běhání“ (anglický překlad) anebo volněji „Autoportrét spisovatele ve vytrvalostním běžci“(francouzský překlad) a který u nás přeložen nebyl, naopak přijali s výhradami a sotva skrývaným despektem literární kritici. Zřejmě z neznalosti, z apriorního despektu vůči sportu, z nepochopení. Málokdy jsem četl o sportování něco tak střízlivého a přitom poutavého. Murakami si běh zamiloval, přesto ho neheroizuje a neabsolutizuje. Pouze ukazuje jeho prostě syrovou krásu, k níž si musí najít cestu každý sám.

Expanze webových stránek a blogů věnovaných běhu ukazuje, jak se o běhání nesnadno a těžko píše. Rozsahy popsaného prostoru nesmí mást. Inflace slov jen zvyšuje bezcennost obsahu. V přežvykování technických popisů a detailů, informací kam jít závodit a co si koupit či raději nekoupit, se sem tam objeví pokusy zachytit atmosféru nějakého závodu nebo popsat pocity z vlastní běžecké praxe. Leč i tyto texty, jež vypovídají o běžcích jako lidech a o vytrvalostním sportování jako lidské aktivitě, nezřídka vyznívají buď uplakaně nebo jako těžko skrývaná oslava výjimečnosti běžců a všemocnosti běhání. Něco jako: chcete-li poznat dobré a sympatické lidičky, začněte běhat. Běh má sílu vyléčit vás takřka ze všech neduhů. Až nás budou miliony, svět se stane lepším, apod.

Haruki Murakami začal běhat v roce 1982, kdy mu bylo 33 let. Od té doby běhat nepřestal. A běhá všude, kam přijde. Otázku jak trénovat vyřešil po svém. Šestkrát v týdnu deset kilometrů. Pokud možno vždy po ránu mezi sedmou a osmou. Běhání bere „vážně“. Naordinoval si pravidelnost, pořádek a disciplínu. Z běhu si udělal řeholi, která teď dělá a utváří jeho samotného. Dodržuj pořádek, pořádek udělá tebe. Staré rčení neztratilo smysl.

Pravda, rozprava o metodě je to velice racionální, leč lehce zoufalá. Dělat všechno „vážně“, čili důsledně. To zní vskutku málo romanticky, dost obyčejně a velice nudně. Haruki se jednoho dne rozhodl a od té doby běhá. Ostatně, jako se jednoho dne rozhodl stát se spisovatelem. V roce 1978 prodal jazzový klub, který ho dosud živil, a pustil se do psaní. Seděl za stolem, vykouřil šedesát cigaret za den a tloustl. Po čtyřech letech si řekl: Dost! A vnutil si pravidelnou denní dávku běhu.

Výdrž, schopnost koncentrace a talent dělají spisovatele. Vytrvalecký běh dovoluje Murakamimu pěstovat si trpělivost a houževnatost. Z běhání si udělal metaforu svého života a spisovatelské práce. „Běhání je prostředek, jak se lépe poznat, jak odhalit svou vlastní povahu. Zakoušíme na sobě bolest a učíme se ji přemáhat. Tělo a duch jsou v podstatě spojeny.“

Jednoduché čtení, zdánlivě bez napětí. A přece otevírající nekonečný prostor záhad vlastního běžcova nitra. Běh je niterné dobrodružství, které nás může vést hluboce k sobě samým. Nějak tak bych vyjádřil dojem z toho, když Murakamiho text napojím na svou více jak 45 let trvající osobní zkušenost s běháním. Mám přitom pocit, že vnitřní dimenzi běhání nevidíme nebo ji nevěříme a že se pak nespokojujeme s tím, že běhání má smysl samo o sobě.

Myslíme si, že je to málo, a tak běh začínáme ověšovat cetkami povrchností, demontujeme ho na jednotlivé součástky, které pak popisujeme a rozebíráme. Kucháme z něho krásu, aby se stala něčím vnějším, objektivním, abychom ji nějak zdůvodnili a nemuseli se za ni hanbit. Možná i proto, abychom zahnali navenek a před druhými pocit studu z toho, že o tom vnitřním prožitku, který se nám běháním nabízí a je tak silný, vlastně nic říci nedokážeme. Není to ani morálka, ani náboženství, je to jen hlubina, do níž se noříme a jíž nedává smysl, stejně jako životu, nevyhnutelný konec, bez ohledu na to, zda je to doběh, cíl, nebo smrt.

Ať to japonský spisovatel říká naplno, nebo jen mezi řádky, na běhání je jedinečné a okouzlující to, že je to sport, v němž se dá pohrdat výsledky a závoděním. Je to sympatický přístup, byť zřejmě neuspokojí každého. Nenabízí produkt z rodu těch, v nichž se hledají časy, kilometráže a tepové frekvence. Kniha se řadí mezi takové, jako je Echenozova novela o Zátopkovi Běhat, která je pro sportovního fanouška zklamáním. Není to kniha o běžci, je to kniha o člověku, který běhá.

Nejde mi o to stavět tento text proti nudným a stále se opakujícím banalitám, které psavci zavěšují na běhání. Bylo by to nespravedlivé. Jde mi vlastně jen o to upozornit na to, co z textu japonského spisovatele můžeme pochopit my všichni, kteří přijímáme denně běh jako řeholi nebo jako zábavu. Běh skrývá naší nepotlačitelnou touhu po samotě. Jako nás běhání učí vychutnat naplno první doušek po prožitku žízně, tak nás nutnost stýkat se s ostatními učí cenit si v té hodince každodenního běhání okamžiku výsostného ticha vlastní osamělosti.