Transgrancanaria je 123 km dlouhý ultramaraton, který podle propozic má v souhrnu převýšení 11 000 m. Zatímco pro tento drsný ultramaraton se rozhodl 60letý Miroslav Osladil, jeho mírnější variantu „Sur-norte“ (96 km) si vybrala 48letá Vilma Podmelová.

Plná dojmů vypráví: „Tak jsem doběhla, přiznám se, bylo to opravdu kruté. Já jsem běžela 96 km a Mirek Osladil 123 km. Měli jsme to stejné, akorát na 50. km jsme se rozdělili, aby oni naběhali o 27 km více než my. Nečekala jsem takové kopce mezi skalami a hlavně běh po kamenech. Start třetího března ve 24 hodin, v Maspalmasu, část Playa de Ingles. Musela jsem mít v batůžku povinnou výbavu dva litry vody, dvě přední blikačky, zadní blikačku, fólii, nepromokavou bundu, nějaké náhradní triko a hrneček.“

Po 3 km po pláži podél moře následoval průběh městem do koryta vyschlé řeky, jež bylo tvořeno zabetonovanými kameny. Pak cesta vedla po břehu koryta řeky kopcovitým terénem na ztvrdlém písku s kameny, takže se střídal běh do kopce a z kopce. Prvá občerstvovací stanice byla na 32. km. Zde se podávala pouze voda. Po ní běžce čekal ostrý výstup asi 5 km po skále, kde byla jen úzká cestička mezi kameny a vedle cestičky příkrý sráz ze skály bez jakéhokoli zábradlí. Po zdolání skály následoval další výstup do kopce po ztvrdlém písku.

Tam už po seběhu z kopce běžce lákala občerstvovací stanice Tunte – San Bartolome de Tirajane na 42. km. „Z městečka se opět vyběhlo do skalnatého kopce s kamenitým schodištěm,“ vypráví Vilma a dodává: „Na vršku jsme se rozdělili, já běžela napravo, Mirek Osladil delší trasu nalevo. Zdolávali jsme opět stoupák po kamenité cestě na vršek skály.“

Na vrcholu stoupání byli běžci odměněni nádherným výhledem na okolní skály. Vilma si pochvaluje: „Přede mnou vedla cesta do pěkného lesíka. Konečně normální běh po lesní cestě! Cesta vedla po rovince s občasným zvlněním nahoru a dolů až k další občerstvovací stanici na 56. km.“

A tady přichází prvá zápletka: „Sotva jsem se napila, přišel ke mně hlavní organizátor a udělal kontrolu povinného obsahu batůžku. Do svého protokolu si dělal křížky, že nic nechybělo, poslal mě běžet dál. Hurá, nejsem diskvalifikována. Po občerstvení jsem vyběhla kousíček po rovince a přede mnou byl děsný kopec dolů, asi 12 km po vinoucí se stezce po tvrdém povrchu až k malému městečku, kde následovala občerstvovací stanice Teror na 72. km.“

To slůvko teror bylo asi oprávněné. Vilma pokračuje: „Už jsem si říkala ‘zbývá ti jen 24 km, to bys mohla po všech těch útrapách stihnout do cíle za 17 až 18 hodin,’ přiznám se, už mě dosti bolely nohy, hlavně paty a palce (to víte, artróza). Tak jsem vyběhla, a když jsem opět po vyběhnutí z městečka viděla, co mě čeká, říkala jsem si: ‘Nejsi debil, to zvládneš…’ “

Vilma pokračuje o svém dalším boji: „A opět na vršek a zase dolů do městečka Las Palmas. Na 80. km osvěžení vodou, seběh dolů a ejhle, kam mě to zase nezavedlo? Jen jsem koukala – zase koryto vyschlé řeky, tentokráte vydlážděné oblými kameny, vedle koryta nebyla žádná jiná cesta. Po tomhle povrchu se běželo přes 5 km. Poprvé jsem zde při běhu už i brečela a nadávala – neumím běhat po kamení!“

Když to skončilo, následoval ještě jeden prudký kopec ve vesnici, kudy to vedlo k poslední občerstvovací stanici Tenoya, a tam do cíle zbývalo 8 km. Pak už kousek po kamenité cestě, kousek do kopce, výhled na moře i na cíl, ale to ještě zbývalo nakroužit po písčitém vršku 6 km.

Ale začalo to opravdu bolet. Vilma podotýká: „Tak jsem sebou poprvé i řízla, ale bez následků. Asi 3 km před cílem mě začala opět bolet pata, tentokrát kvůli puchýři. Nedalo se s tím běžet, musela jsem střídat běh a chůzi. “

Drama vrcholí: „Asi 200 metrů před cílem jsem musela botu sundat a běžet jen s jednou botou do cíle. Bylo to naštěstí po kachlích.“

Vilma doběhla do Las Palmas de Gran Vanadia za 19:39, což hodnotí jako „čas hrůza, ale doběhla“, ve své kategorii na druhem místě k jejímu velkému potěšení. Ještě s větší radostí zjistila, že Mirek Osladil svůj 123 km dlouhý běh dokončil v čase 14:10 a celkově bez ohledu na kategorie skončil na 3. místě.

Největší překvapení ale teprve mělo přijít. Následující den po odpočinku se konalo vyhlašování. Běžci odevzdávali čip, obdrželi trika. Vilma, zvědavá na celkové výsledky, prohlíží výsledkovou listinu a nemůže tam najít ani svoje jméno, ani jméno Mirka Osladila. Hned to jde řešit u pořadatelů. Tam se dozvěděla, že byla diskvalifikována. Snažila se vysvětlit, že kontrola batůžku přece byla v pohodě. Mluvili cosi o vestě.

Vilma zklamaně pokračuje: „Po delší době jsem pochopila. Když jsme fasovali čip, dostali jsme také trikotovou vestu, já zelenou, Mirek modrou. Myslela jsem si, že je to vestička na upomínku, chtěla jsem ji vyměnit za modrou, což se nepodařilo… Stručně řečeno, tuhle vestu jsme měli mít při závodu na sobě. Nebylo to nikde v propozicích ani nás na to nikdo z pořadatelů neupozornil. “

Téhož vysvětlení se dostalo i Mirkovi Osladilovi. Vilma rozhořčeně pokračuje: „Nejkrutější myšlenka – šedesátiletý chlap z Česka skončí mezi mladými na třetím místě a za špatnou organizaci a kontrolu ho diskvalifikují. Na startu kontrolovali čip, startovní číslo, ale nikdo neupozornil na chybějící vestu. Při následujících čtyřech kontrolách čipů nikdo neupozornil na vestu. Mirek Osladil měl v úseku 5 km doprovod rozhodčího na kole, když se chtěl ubezpečit, že Mirek opravdu tak dobře běží mezi prvními, ale na vestu ho neupozornil. V jistých úsecích běžel Mirek na prvém místě, sklízel ovace a povzbuzení, ale na vestu zase nikdo neupozornil.“

A tak našim přátelům Vilmě a Mirkovi sice zůstaly krásné dojmy ze super těžkého závodu, který úspěšně zvládli, zakalené však organizačními zmatky, ne-li zákulisními intrikami rozhodčích, vedoucích k jejich diskvalifikaci.

WEB ZÁVODU