Poslední čtyři dny jsem několikrát přes den i v noci kontroloval emaily, kam mi chodily informace z googlovské skupiny Mas Loco, kde se prvně objevila informace, že se Micah pohřešuje. Bylo to od úterka, kdy si šel sám zaběhat v Novém Mexiku.

Na jihozápadě USA už jsem byl, a tak vím, jak nehostinná krajina to je. Přesto jsem doufal, stejně jako tisíce jeho příznivců, známých a kamarádů, že se stane zázrak a Micaha najdou živého, aby mohl se svým typickým humorem napsat „Guadajuko just grins“. Guadajuko, jeho indiánský pes, ho bohužel na jeho posledním běhu nedoprovázel. Možná by přivolal pomoc.

V neděli ráno v šest hodin, když jsem vstával, abych odjel na Bratislavský maraton, jsem opět šel zkontrolovat emaily. Tentokrát tam zpráva byla. Byla ta z nejsmutnějších. Začínala totiž slovy: „Bylo nalezeno tělo Caballo Blanca.“ Dlouhé vteřiny jsem se seděl a snažil se pochopit.

Proč? Jak je to vůbec možné?

Zasáhlo mě to strašně silně, protože i za tu krátkou dobu, co jsem ho znal, si mě naprosto získal. Vysoký chlap s širokým úsměvem, vždy dobře naladěný a ochotný odpovědět každému, kdo se zeptal. Opravdu hodně charismatický člověk.

Kromě toho, že běh se stal jeho velkou vášní a nakonec i osudem, svůj život v posledních letech zasvětil předevšim podpoře mexických indiánů kmene Tarahumara neboli Rarámuri, jak si říkají ve svém jazyce.

Závod Copper Canyon Ultra Marathon (CCUM), kterému v Mexicu neřekl nikdo jinak než Caballo Blanco Ultra Marathon, byl především podporou těchto přírodních běžců. K tomuto účelu se také podílel na založení fondu na jejich podporu.

Cílem bylo jak podpořit indiány dodávkami kukuřice v období neúrody, tak rozvíjet jejich běžecké aktivity. Svědectvím, že se to mu to dařilo, je účast 350 Tarahumarů na letošním CCUM. V rozporu s knihou Born to Run Micah nebyl žádným vášnivým zastáncem barefoot runningu nebo minimalismu. Jeho filozofií bylo: běhám v tom co mám a v čem se mi běhá dobře. Skoro každý text, co napsal, potom zakončil větou „Run free“, která asi nejlépe vystihovala jeho filozofii.

Pro většinu lidí v Česku byl Caballo Blanco románová postava veleúspěšné knihy Born to Run. Měl jsem velké štěstí, že spolu s několika spoluběžci jsme koncem února Caballa mohli potkat. Samozřejmě jsme netušili, že už ho více neuvidíme.

V mých vzpomínkách asi nejvíce zůstane chvíle po rozdávání čísel před letošním CCUM, kdy Micah spolu s jedním mexickým běžcem šel do místního kempu, kde bydlel ve velké budově, která sloužila jako hostel. Oslovil mě, jestli nechci jít s nimi a vzít si plakát letošního závodu. Už po cestě jsme probrali celou řadu témat, kdy jsem, vzhledem ke své ne zrovna špičkové angličtině, rozuměl asi polovinu.

Potom nám ukázal kemp a místnost, která byla jeho domovem v Urique. Velký dům byl celý z kamene a oproti horku ulice zde byl příjemný chládek. V horní části místnosti byla velká postel, dole potom pracovna a v dalším rohu kuchyňský kout a asi jídelní stůl. Na vyvýšeném místě potom jeho elektrická kytara.

Mezi řečí o tom, že večer bude velká fiesta a že ty projevy politiků budou k nevydržení, mi nabídl plakát. Vzápětí se zeptal, zda nechci vzít plakát i pro ostatní Čechy, hned na to, jestli chci tričko, a nakonec mi ještě stihl domluvit prodej pytlíku pinole, abychom věděli, co indiáni nejčastěji konzumují.

Odcházel jsem napůl omámen záplavou informací, v jedné ruce pinole, v druhé plakát, pod paží tričko a na zádech batoh z foťákem, který jsem v rozrušení zapomněl použít. V té chvíli jsem pro něj byl jen jeden z několika desítek cizinců, kteří přijeli na závod. To se později změnilo v cíli ultramaratonu.

Caballo Blanco se stal legendou již za svého života. Jeho mezinárodní popularitu vytvořila kniha, ale on by byl legendou i bez této knihy. Měděný Canyon a jeho obyvatelé jsou toho svědky. Věřím, že zemřel šťastný. Zemřel totiž při běhu, který tolik miloval. Run free Micah, Run free, Caballo Blanco.