Spartathlon patřil dlouhé roky mezi závody, které jsem měl v hlavě v kategorii „jednou za život“. Tato 245 kilometrů dlouhá cesta z Athén do Sparty, po trase, kterou měl před bitvou u Maratonu absolvovat athénský posel Feidippidés, když běžel požádat Sparťany o pomoc, není něco, co se dá jen tak absolvovat každý rok. I když jak pro koho…

Už samotnou účast jsem proto vnímal jako velkou čest a privilegium. Člověk stráví týden v Řecku společně s elitními ultraběžci z desítek zemí celého světa. Navíc byl součástí českého týmu i loňský vítěz a legenda závodu Radek Brunner, který zde startoval už pojedenácté!

Akropole, déšť a řecká obdoba Jižní spojky

Start Spartathlonu je jedna z věcí, kvůli kterým stojí za to se závodu vůbec zúčastnit. V sedm ráno se vyráží ještě za šera od úpatí osvětlené Akropole. Proběhne se historickým centrem Athén a člověk má prvních pár kilometrů opravdu pocit, že je součástí něčeho výjimečného.

Jenže Spartathlon má mnoho tváří a ta další přijde poměrně rychle. Po několika kilometrech se trať dostane na krajnici velmi rušného silničního tahu. Zhruba deset kilometrů pak člověk běží v prostředí, které bych přirovnal asi k tomu, kdybyste si šli zaběhat po pražské Jižní spojce. A letos nám navíc už od startu pršelo.

Tyto dvě skutečnosti vedly k tomu, že jsem začátek pojal o něco svižněji, než jsem původně plánoval. Prostě jsem chtěl být z toho marastu co nejrychleji pryč. Pocitově se mi ale běželo velmi dobře a tepovka zůstávala pod kontrolou. Prvních 50 kilometrů jsem absolvoval průměrným tempem 5:01/km a tepem 133. O něco rychleji, než zněl původní konzervativní plán, ale stále velmi komfortně.

Po seběhu směrem k moři už následovala příjemnější, byť místy poměrně zvlněná část trasy. Na jedné straně nádherné výhledy na moře, na druhé občasné průtrže mračen kombinované se silnými poryvy větru. Cestu zároveň lemovaly průmyslové areály, chemičky a později i rafinerie. Romantika podle toho, na kterou stranu se člověk zrovna podívá.

Vzhledem k počasí i prostředí jsem chtěl v první třetině závodu ztrácet na občerstvovačkách minimum času. Výživu jsem proto měl z velké části vlastní – gely, energetický nápoj a ionťák – a na oficiálních stanicích primárně doplňoval pouze tekutiny.

Pozdní oběd za Korintským průplavem

První větší zastávku jsem měl až na 80. kilometru v Korintu, kam jsem dorazil krátce před druhou hodinou odpoledne. Tady přišlo doplnění zásob z dropbagu a konečně první normální jídlo – vynikající špagety s parmezánem.

Krátce po odchodu z Korintu se znovu spustil vydatný déšť. Vrcholem byl pak průběh rušným městem, kde jsem promočený na kost kličkoval mezi lidmi na chodnících, auty na silnici a proudy vody tekoucími po ulicích. S prvními náznaky únavy jsem si v duchu položil otázku: „Tak tohle je ten legendární Spartathlon?“

Věděl jsem ale, že dál už by to mělo být lepší. A skutečně. Netrvalo dlouho a městský ruch se změnil v klidné olivové háje, zelenou krajinu a téměř nulový provoz. Přestalo pršet a na chvíli se objevilo dokonce i slunce. Asi na hodinu nebo dvě jsem tak konečně využil sluneční brýle, které jsem měl u sebe už od startu.

Teplota se také poprvé dostala lehce přes dvacet stupňů a já měl po více než devíti hodinách běhu a stovce kilometrů v nohách paradoxně jeden z nejlepších pocitů celého závodu. Někdy v této době jsem si také poprvé – a zároveň naposledy – odskočil na velkou. Prostě hotová běžecká idylka…

Letošní Spartathlon byl přitom na místní poměry mimořádně chladný. Přes den se teploty pohybovaly většinou kolem dvaceti stupňů, v noci v horách přibližně kolem třinácti. Po všech měsících snahy o tepelnou adaptaci tak bylo nakonec přehřátí to poslední, co jsem musel řešit. Řečtí bohové – tedy až na Poseidóna – byli letos poměrně shovívaví.

Nemea a půlka trati za mnou

Po stovce kilometrů začala trať postupně stoupat směrem k Nemei, kde se na 123. kilometru nachází další důležitý checkpoint. V dropbagu tam na mě čekala čelovka na noční část závodu a zároveň to bylo místo, kde jsem chtěl postupně přejít od gelů k normálnější­mu jídlu.

Do té doby všechno fungovalo skoro podezřele dobře. Nohy držely, žaludek nezlobil a stále jsem dokázal běžet bez výraznějšího zpomalení.

Někdy kolem 130. kilometru se začalo stmívat. A protože se mi stále běželo výborně, začal jsem v hlavě fantazírovat, že pokud to půjde takhle dál, denní světlo už do konce závodu vlastně neuvidím.

Hodně naivní myšlenka!

Mountain Base a konečně legitimní důvod jít

Třetím klíčovým bodem byl Mountain Base na 159. kilometru. Tam jsem měl připravenou teplejší nepromokavou bundu, čepici a rukavice. Odtud totiž začíná nejvýraznější horská část Spartathlonu.

Už několik kilometrů před Mountain Base vede silnice vzhůru v serpentinách. Stoupání je solidní, ale stále jde o asfalt, takže mi přišlo efektivnější pomalu běžet než rychle chodit.

To se mění až u Mountain Base. Odtud následuje přibližně 1,6 kilometru dlouhý prudký výstup po kamenité horské stezce k nejvyššímu bodu trasy, zhruba 1 100 metrů nad mořem. Tady konečně bez jakýchkoliv výčitek přecházím do chůze. Po téměř 160 kilometrech velmi příjemná změna disciplíny.

Samotný výstup mi zabral zhruba 24 minut. Kvůli vysoké vlhkosti a lehkému mrholení nakonec nahoře nebyla taková zima, jaké jsem se obával. Foukalo, ale rukavice i teplejší čepice zůstaly v kapse.

Po dosažení vrcholu následuje prakticky okamžitě prudký sestup. Tady jsem si vzal k srdci rady zkušenějších běžců, kteří varovali před kluzkým povrchem. Zároveň jsem si nechtěl zničit kvadricepsy jenom proto, abych dohnal nepatrnou ztrátu při výšlapu.

Pokračuji proto kontrolovaně, zpočátku převážně chůzí. Jakmile se klesání zmírní, opět se rozbíhám a po chvíli se dostávám zpátky na asfalt. Oddychuju si. Horskou etapu mám za sebou a znovu si potvrzuji léta známý fakt, že ze mě ultra-trailový běžec nikdy nebude.

Opatrnost se vyplatila. Hora mě nezničila a po návratu na silnici jsem byl schopný znovu poměrně slušně běžet.

Kafe, zprávy od manželky a jeden zákeřný keř

V Nestani na 170. kilometru mám další dropbag. Odkládám teplejší bundu, ve které mi už je nějakou dobu horko, a měním ji za lehkou větrovku. Mám zde připravené i náhradní boty, které ale nemám potřebu přezouvat.

Beru si na cestu kafe a při chůzi si na hodinkách čtu povzbudivé zprávy od manželky, která celý závod sleduje na dálku.

Nekoukám proto moc na cestu a jako na potvoru leží přes chodník nějaký spadlý keř, do kterého narážím. Výsledek: poškrábaná noha, skoro celé kafe na zemi a mikrotrhlina v lahvi na pití. Naštěstí je díra v horní části, takže lahev stále funguje, jenom trochu kape.

Hlasitě si zanadávám a pokračuji dál. Od této chvíle jsem už při čtení zpráv o něco obezřetnější.

Motor by ještě chtěl. Podvozek už méně.

Někdy kolem 180.–185. kilometru se začíná dostavovat opravdu silná tělesná únava. Vzpomínám na dubnový Ultrabalaton, kdy mě při podobném stavu čekalo jen něco okolo dvaceti kilometrů do cíle. Tady jich mám před sebou ještě zhruba šedesát. A jako bonus přijde kolem 198. kilometru několik kilometrů dlouhé stoupání.

Jsem už značně opotřebovaný, ale pořád stoprocentně odhodlaný závod dokončit. Během celého Spartathlonu jsem ani na sekundu neuvažoval o tom, že bych to předčasně zabalil.

V takovémto diskomfortu mám naučeno uklidňovat se tím, že si říkám, že už nikdy v životě takhle dlouhý závod nepoběžím. Nějak se dokodrcám do cíle a šlus, tohle bude moje poslední dlouhé ultra.

Ha ha ha!

Stále dokážu běžet, ale po občerstvovačkách už pravidelně na chvíli přecházím do chůze. Žaludek funguje. Problém je, že už mi vůbec nic nechutná. Gely nechci ani vidět. Piju hlavně colu, kafe a džus, občas do sebe dostanu něco slaného nebo trochu vývaru.

Zpětná analýza dat ukázala, jak výrazný byl můj výkonnostní propad. Zatímco první padesátku jsem běžel průměrně za 5:01/km, mezi 200. a 225. kilometrem už se moje tempo včetně zastávek propadlo až na 8:42/km. Průměrná tepovka přitom postupně klesla někam k 97 úderům za minutu.

Problém tedy nebyl v tom, že bych byl zadýchaný nebo jel kardiovaskulárně na doraz. Právě naopak. Motor měl rezervu. Podvozek se ale začal pomalu rozpadat. Nohy už zkrátka nebyly schopné produkovat stejný výkon jako před pár hodinami.

Tohle byl jednoznačně nejtěžší úsek celého závodu.

Právě někde tady mě dobíhá Řekyně Despoina Simantrakou, která v té době běžela ještě druhá za Radkou Churaňovou. Chvíli spolu mluvíme, snažím se s ní srovnat krok, ale vydržím jen několik minut. Pak už před sebou vidím pouze blikající červené světlo její čelovky, které se pomalu vzdaluje, až nakonec úplně zmizí.

Despoina nakonec doběhla do Sparty za 24:45:43 jako vítězka ženského závodu a třináctá celkově.

Aby závod nebyl příliš monotónní, v jedné z dalších vesnic po mně vystartují dva psi, kteří nevypadají, že by se chtěli kamarádit. Jeden po mně dokonce skočí a musím před ním uhnout, aby mě nehryznul.

Asi je štve, že jim běžci s čelovkami narušují jejich noční klid. Vůbec se jim nedivím, taky bych byl radši v tuto dobu někde jinde.

Toulaví psi na Spartathlonu jsou ostatně samostatnou kapitolou. Před závodem jsem slyšel různé historky včetně pokousaných běžců. Holky z českého týmu si proto s sebou nesly dokonce ultrazvukové odpuzovače.

Spartathlon není jen delší Ultrabalaton

Za tmy probíhám 200. kilometrem. Hurá. Do cíle už jen maraton a něco.

Další osobní milník přichází na 209. kilometru. To je totiž přibližná vzdálenost Ultrabalatonu a zároveň nejdelší vzdálenost, jakou jsem kdy předtím v kuse uběhl.

Protínám ji něco přes 21 a půl hodiny od startu, tedy přibližně dvě hodiny pomaleji než letošní Ultrabalaton, který jsem zvládl za 19:26.

Spartathlon je úplně jiná bestie. A to můžu být ještě rád za letošní vlídné teploty.

Už delší dobu také prakticky nenosím vlastní pití. Občerstvovačky jsou v průměru každých 3,5 kilometru a většinou si vystačím s kelímkem coly, džusu nebo kávy. Zároveň se snažím nezdržovat déle, než je nezbytně nutné. Každé další rozběhnutí je totiž těžší než to předchozí.

24 hodin běhu

V sedm ráno se začíná rozednívat. Jsem přesně 24 hodin na trati a mám v nohách zhruba 225 kilometrů.

A tohle je pro mě překvapivě silný psychologický moment. Říkám si, že 225 kilometrů za 24 hodin není úplně špatný výsledek ani na klasické čtyřiadvacítce, která se běhá po rovném okruhu. Tady už mám navíc za sebou přes tři tisíce nastoupaných metrů.

A především: do cíle zbývá už jen asi dvacet kilometrů. Navíc převážně z kopce.

Pokud zrovna nejsem na občerstvovačce, pálím to „brutálním“ tempem kolem 6:30/km. A po několika hodinách, kdy každý kilometr trval věčnost, to najednou zase docela odsejpá.

Zajímavé je, že posledních přibližně dvacet kilometrů nakonec absolvuji včetně občerstvovaček průměrným tempem kolem 6:46/km. Výrazné zrychlení oproti předchozím hodinám.

Takže nohy nebyly definitivně mrtvé. Jen potřebovaly informaci, že už opravdu nemusí fungovat dalších osm hodin.

Sparta! Sparta!

Po dalších zhruba dvou hodinách už přibíhám do Sparty. Cíl je téměř za rohem.

Asi kilometr před ním na mě čeká člen supportu slovenského týmu Ján Mandúch, kterého znám z letošního Ultrabalatonu. Dozvídám se od něj, že Radka Churáňová doběhla teprve před chvílí jako druhá žena. To mě docela překvapuje. Celou noc jsem totiž žil v přesvědčení, že na mě má mnohem větší náskok.

Za poslední zatáčkou se ode mě Ján odpojuje a přede mnou se otevírá cílová rovinka. V dálce už vidím sochu krále Leonida.

Je krátce po deváté ráno. Počasí není nikterak pěkné – zataženo, fouká a kolem cíle proto není taková masa fanoušků, jakou člověk zná z fotek slunečnějších ročníků.

A najednou mi začíná docházet, že je opravdu hotovo. Po chvíli už dobíhám k soše krále Leonida, u jejíž paty Spartathlon končí. Oficiální čas: 26 hodin 17 minut a 8 sekund. 21. místo celkově.

A v tu chvíli necítím ani tak euforii jako obrovskou úlevu.

Po všech těch měsících přípravy, stovkách hodin tréninku, plánování, dropbazích, gelech, bundách, předpovědích počasí a nekonečném přemýšlení nad tím, co všechno se může během 245 kilometrů pokazit, jsem se skutečně dostal do Sparty.

Nechávám proudit emoce. Čti: brečím jak malá holka.

Poté už dostávám tradiční mísu s vodou z řeky Eurotas, ze které se napiju a následně ji na sebe chrstnu. Od starosty Sparty přebírám pamětní plaketu a tradiční olivový věnec. Ještě chvíli tam postávám a užívám si přítomný okamžik. Pak už si mě odvádějí dvě postarší zdravotnice do stanu, kde dostávám základní péči.

Epilog

Spartathlon byl nejdelší a zároveň nejtěžší závod, který jsem kdy absolvoval. Poprvé v životě jsem běžel celý den a noc v kuse.

Zároveň to ale byl závod, během kterého se mnoho věcí povedlo přesně tak, jak jsem si před startem představoval. Minimum zbytečných zastávek, opatrný přechod přes horu, žádné žaludeční nebo střevní potíže, žádné přehřátí ani zranění, které by mě zásadně omezovalo.

Také dlouhodobá příprava vyšla prakticky dokonale. Odběhal jsem vše, co jsem chtěl, netrápily mě žádné zdravotní problémy a dokonce jsem se i noc před závodem na svoje poměry výborně vyspal. Zkrátka všechno do sebe krásně zapadlo.

Pro zajímavost: podle statistik jsem za celých 26 hodin skutečně stál jen zhruba 38 minut. To zahrnuje jídlo, převlékání, dropbagy, WC i všechny hlavní checkpointy.

Závod mi zároveň jasně ukázal, kde mám ještě rezervy. Po 180. kilometru začala výrazně odcházet běžecká mechanika a právě v následujících hodinách jsem ztratil nejvíc času. Ale to je analýza pro někdy příště.

Velké poděkování patří mé rodině, především manželce, která mě během celé přípravy i samotného závodu podporovala a fandila mi.

A také Lubošovi, mému sousedovi z Hájů a zároveň spolubydlícímu během Spartathlonu, který se letos na start postavil už podruhé. Před závodem mě nachytřil natolik, že jsem měl chvílemi pocit, jako bych ho už jednou také běžel.

Teď ale převládá něco jiného. Mohl jsem na vlastní kůži zažít cestu po stopách dva a půl tisíce let starého příběhu a vlastními silami se dostat z Athén až ke králi Leonidovi ve Spartě.

Splnil jsem si tak svůj velký životní sen.

P.S.: Letos česká výprava dopadla na výbornou – všech devět Čechů, kteří odstartovali, dorazilo až do Sparty. Radka Churáňová byla druhou ženou v cíli za 26:05:56. Já dorazil jen o jedenáct minut později za 26:17:08, na 21. místě celkově a 19. mezi muži. Na startovní listině bylo přibližně 400 běžců, z nichž v 36hodinovém limitu závod dokončilo 278.