Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Historie běhů na ultradlouhé vzdálenosti

Jan Mareda | 18.02.2006 | přečteno: 15589×

Jedním z prvních moderních vyznavačů ultradlouhých výkonů byl Captain Barclay, když v roce 1806 ušel 160km za 19 hodin. O tři roky později běžel jednu míli (1609 m) každou hodinu, a to nepřetržitě tisíc hodin za sebou. Barclay byl chytrý a neobvyklý muž.

Ve svých 21 letech trénoval u farmáře Jackey Smithse, který trénoval mnoho vynikajících anglických chodců dlouhých tratí. Smithův tréninkový program se skládal ze čtyř až šesti intenzivních týdnů před důležitým během, chůzí a těžkou psychickou zátěží. 

Smith byl tvrdý trenér a jednou připravoval Barclaye na závod na 110 mil (176 km).Jeho tréninkové dávky byly 32 až 38km každý den. Musel vstávat v pět hodin ráno, běžel půl míle svojí největší rychlostí a potom šel šest mil závodní rychlostí. Po snídani musel opět jít šest mil závodní chůzí. Po obědě opakoval svůj ranní trénink (půl míle maximální běžeckou rychlostí a šest mil závodní chůzí). Po třech až čtyřech týdnech běhali trénovaní atleti maximálním tempem čtyři míle místo původní půl míle. 

Další ze známých ultrachodců byl Američan Edward Payson Weston, muž, který byl inspirací pro mnoho svých hrdinských výkonů v běžecké historii. Weston se občas nazývá otcem ultrachodců, narodil se 15. března 1839. Jeho prvním známým výkonem byla chůze z Bostonu do Washingtonu DC (713km) ve kterém se konala inaugurace prezidenta Lincolna. V roce 1867 šel 2135km z Portlandu do Chicaga za 26 dní. Jedním z jeho cílů bylo ujít 800km za šest dní. V roce 1874 ušel za šest dní 720 km a stal se tak světovým chodeckým šampiónem.

Další rok Daniel O´Leary, irský imigrant v Severní Americe, ušel v Chicagu 800,4 km za šest dní a překonal výkon Westona. Následující zimu odjel Weston do Anglie a v Londýně vylepšil světový rekord na 801,6km. V roce 1877 se tyto dvě legendy utkaly v přímém souboji v Londýně a O´Leary triumfoval, když překonal rekord Westona a ušel 837 km (Weston 816 km). V roce 1879 si Weston znovu přivlastnil rekord, tentokrát výkonem 880 km. V tomto roce zvítězila v jednom z velkých šestidenních závodů vycházející 24letá hvězda Charles Rowel výkonem 843,8 km. 

Překonání hranice 900 km za šest dní
Prvním, kdo překonal 900 km byl Frank Hart (držitel amerického rekordu v běhu na 24h výkonem 210,9 km), když uběhl v roce 1880 za šest dní 909,7 km. Dalším, kdo překonal rekord, byl již zmiňovaný Rowell. Nejprve utvořil rekord na 160 km výkonem 13:57:13, potom na 24h výkonem 235,2 km (22:27h), třetí den měl za sebou již 547,4km a závod dokončil výkonem 911,4 km. 

Když v roce 1881 přišel Rowel o svůj rekord (Patrick Fitzgerald 937 km), rozhodl se, že utvoří poslední a věčný rekord výkonem 700 mil (1127 km) za 6 dní. Závod se konal v Madison Square Gardens na přelomu února a března 1882. Rowel se na závod připravoval velice důkladně a denně naběhal a nachodil 64 km. Běh začal. 160 km (100 mil) v novém rekordu 13:26:30h, za 22:30h uběhl 241,8 km (opět rekord), pokračoval 320 km (200 mil) za 35:09:28h a za 48 hodin vytvořil již čtvrtý rekord, tentokrát 416 km. 480 km (300 mil) uběhl za 58:17:06 h a třetí den zakončil výkonem 568,5 km (pátý a šestý světový rekord). 

Čtvrtý den ráno se stala Rowelovi nehoda, když se omylem napil octa a v závodě již nemohl pokračovat. Světový rekord přesto padl, když se o něj postaral  George Hazael výkonem 967,8 km (druhý doběhl Fitzgerald – 929,8 km). Rowel se o svůj věčný rekord pokusil ještě v září téhož roku, ale po třech dnech dostal malárii, z které se následně léčil celý rok. V roce 1884 se opět utkal s Fitzgeraldem a oba překonali stávající rekord. Zvítězil Fitzgerald  (982 km) před Rowelem (969,2 km). 

O čtyři roky později překonal James Albert z Philadelphie bájnou hranici výkonem 1001 km (druhý v závodě byl Littlewood výkonem rovněž lepším světového rekordu 984,1 km). Na podzim tohoto roku se Littlewood dočkal vítězství a nového rekordu 1004,2 km, přestože poslední čtyři hodiny již nezávodil. Tímto výkonem skončila historie šestidenních rekordů na dlouhých 90 let. 

O´Leary měl zvyk chodit vždy o svých narozeninách 160 km pod 24hodin a ještě v 75 letech tuto vzdálenost ušel za 23:54 h. O´Leary se dožil 87 let. Weston, který se dožil 90 let ušel ještě v 70 letech z New York City do San Francisca (6279km) za 105 dní. 

Zájem o ultramaratóny upadl po roce 1896, kdy byl nejdelší Olympijskou běžeckou tratí maratón (42,2 km). Ultrazávody se však nikdy úplně neztratily. Jedním z nich byl běh z Londýna do Brightounu, který se profesionálně běhal od roku 1903, od roku 1921 se běhá Comrades Marathon. V roce 1931 se v Kanadě běžel první moderní halový závod na 24 hodin, ale až v roce 1973 začíná nová éra ultramaratónů, když se začínají pořádat 24hodinové závody v Jižni Africe, Itálii, Řecku, Anglii a postupně v dalších zemích celého světa. 

V roce 1979 organizuje Američan Don Choi první 48hodinovku po 80 letech. O rok později organizuje také po letech první šestidenní běh. Nové světové rekordy tak na své nástupce čekaly 90 let.

V roce 1979 uběhl za 24h Ron Bently 259,7 km, o dva roky později Jean-Gilles Boussiquet z Francie 272,7 km a v roce 1982 Dave Dowdle dokonce 274,6 km. V roce 1983 se objevuje ultravytrvalecký fenomén, Řek Yiannis Kouros, který až do dnešní doby vytvořil několik desítek světových ultravytrvaleckých rekordů od 160 km do 1000 km. 

Profesionální chodci většinou pocházeli z pracující třídy a od mládí byli nuceni vykonávat mnoho fyzických aktivit.Vítězstvím v šestidenním závodě většinou vydělali peníze, které jim umožnily finanční zabezpečení na jejich profesionální přípravu. Jen velmi dobří atleti přecházeli k ultravytrvalcům a mnoho z nich bylo rekordmany na kratších tratích. Patrick Fitzgerald držel americký rekord na 20 mil a George Mason a James Bailey byli světovými rekordmany na 40 km (25 mil) a 64 km (40 mil). 

Ultravytrvalci soutěžili obvykle na 12 nebo 24 hodin při šesttidenních závodech. Závodníci většinou udržovali rovnoměrné tempo 8,5 – 9,6 km/hod. Špičkoví běžci dokázali chodit dlouhou dobu tempem 6,4 km/hod. Rowell se vyznačoval perfektním ekonomickým běžeckým stylem. Běžci i při několikadenních závodech většinou spali velmi málo, obvykle 2 až 4 hodiny. Po spánku následovala teplá koupel a masáž.

Někteří ultravytrvalci v tréninku chodili a běhali šest až osm hodin denně. Rowell denně chodil a běhal kolem 80 km. Nebyl pro něj problém uběhnout z Londýna do Cambridge (96 km) pod 8 hodin a druhý den běžet zpátky. Littlewood trénoval třikrát denně, když obvykle střídal běh s chůzí a někdy takto urazil 116 km za den.

Při závodech se většinou občerstvovali masovým vývarem, čajem, kafem, mlékem a při velké únavě i alkoholickými nápoji. Často se používaly také drastické metody včetně morfia, strychninu, elektrických šoků a dalších povzbuzujících prostředků. 

Když jeden z nedávných ultraběžců Dave Cooper absolvoval patnáct 24hodinovek, došel k závěru, že nejlepší přípravou na ultramaratón je zvyšování tréninkové kilometráže v 16 týdnech před závodem. Začínal na 96km/týden a dávky zvyšoval každé dva týdny na 112, 132, 148 a 160 km/týden, tuto poslední 160km dávku běhal posledních 8 týdnů před závodem. Každý závod si rozdělil na tři 8hodinnové úseky a dále na jednotlivé hodiny, v kterých absolvoval každých 20 minut chodeckou vložku na 100–200 m. V těchto chodeckých úsecích doplňoval tekutiny a jedl, občerstvoval se často, ale v malých dávkách. 

Při občerstvení dával přednost čokoládovým tyčinkám, sušenkám, uzeným rolkám, vepřovému masu, banánům.

Většina ultravytrvalců posledních let běhá týdně 160 až 180 km, ale legendy světových ultramaratónů z konce 19. století, jako byli Arthur Newton a Charles Rowell, běhaly týdně až 300km!!!

 

Další informace o ultrabězích najdete v časopise Svět běžců