BĚH V TĚHOTENSTVÍ: Jak jsem potkala čápa

Přiznám sice, že mně současných šest těší více než dvacet, ale to je dáno spíše povahou tělesné schránky a metabolismu než nějakými „anorektickými“ sklony.

Naopak – žádnou dietu jsem nikdy nedržela, přijde mi to – obecně vzato jako nesmyslné týrání těla, alespoň u těch, kteří netrpí nadváhou. Špuntík je normálně velký a normálně těžký, jak má být, a já mám ze sebe dobrý pocit. A na to, abychom se cítili oba dobře a ještě lépe, mně i ten pohyb musí bavit a něco přinášet.

Tolik doporučované plavání mě přes všechny své výhody prostě nebaví a těžko na tom něco změním, rotoped mě neuchvátí nadlouho. Prostě nuda. Stejně tak jako jiné lidi nikdy nenadchne běh, který my tady tolik milujeme. A také to chápeme.

Vrátím se ale ještě ve vzpomínkách několik měsíců zpátky…

Letošní zima byla milosrdná. Jdu si takhle zaběhat u nás kolem Rokytky a co nevidím? V potoce stojí čáp! Zatímco přemýšlím o tom, jestli náhodou nezmeškal odlet do teplých krajin, zvedl se ve své kráse, popoletěl asi dvě stě metrů, přistál opět u potoka, já ho doběhla a takhle ještě asi čtyřikrát.

Nebylo pochyb. Špuntíčku, můžeme ti už říkat Matýsku? Nějak jsem cítila, že ano. Blížily se Vánoce a také „velký“ ultrazvuk, který nám to – dva dny před koncem starého roku, pak potvrdil.

Z tréninku jsem vyřadila odrazy, na schodech dělám jen mírné výběhy – po jednom nebo po dvou. Z práce a vánočního shonu padám na ústa a z vánočního a novoročního obžerství mám panickou hrůzu. Více než jindy, protože letos vím, že ty špeky tak lehce nevyběhám.

Když mám nabrat, tak jen na tom, co malý potřebuje, a tak, aby nechyběly vitamíny. Moje tělo ale musí mít energii na to, aby všechno tohle zvládlo, a ne ji prohospodařit tím, že by muselo odbourávat nános něčeho, co já ani špuntík rozhodně nepotřebujeme. Úplně beze zbytku se nám to ale nepodařilo i přes to, že mezi svátky je o něco více času a podařilo se mi ten týden naběhat asi 60 km.

Jinak je mi ale fajn. Stavu „dva v jednom“ si užívám – máme za sebou téměř polovinu. Závodění mi zatím nechybí – v této době ani jiné roky nezávodím. Tempo jsem už trochu ubrala, moje maratónská „dvanáctka“ – kilometr za pět už je trochu moc a ani s tepy nejdu do příliš vysokých otáček.

Jak se to tedy vezme. Všeobecně doporučovaných 140 by bylo jako nic. Běhám na nějakých 155 – 165, na anaerobní práh (170) už ale nejdu. Když mi to někdy, nejčastěji do kopce, ujede, udělám několik pomalejších kroků nebo zastavím, napiju se a trochu zklidním.

Matýskovi přitom posílám kyslík, vizualizuji si ten životadárný proud směrem k němu, vidím ho, jak jej přijímá – a zrovna tak je to také s tekutinami. A taky trochu více odbíhám za keříčky.

Je leden a už mne začínají občas předbíhat jiní běžci, což si za normálních okolností na svých trasách nenechám nikdy moc líbit. Moje závodnické já má tendenci nechat se jimi vyprovokovat, moje nové mateřské a ochranitelské já ho ale naštěstí vždy přemluví a zklidní.

Říkám si v duchu: „Teď tedy prrr. Za půl roku mu to ale zase nandáme, viď, Maty?“ Je však stále dost takových, které předbíhám já. V pátém měsíci.

Vanda Kadeřábková-Březinová