Profily českých běžců - Jiří Krejčí
Miloš Škorpil | 7. 6. 2006 | Přečteno: 2348×
V květnu vytvořil Jiří Krejčí v Brně světový rekord v běhu na 12 hodin na běžeckém trenažéru. O své dojmy a zkušenosti se podělil v rozhovoru s českou ultramaratonskou legendou Milošem Škorpilem. Vyprávění doplňujeme starším rozhovorem obou běžců, který vyšel již v roce 2002 v časopise Běžecký svět.
Světový rekord v běhu na 12 hodin na běžeckém trenažéru – 141,770 km
Letošní zimní příprava byla poněkud netradiční. Byla dlouhá a vytrvalá, takže s kvalitním tréninkem jsem moc počítat nemohl. Moje zimní běhání bylo následující. Souvislé běhání 15-20 km, jeden den v týdnu volno a jednou za 14 dní závod na 10 km. Pokud nebyl závod, vybíhal jsem na 30-50 km volným tempem. 8. 4. 2006 jsem se zúčastnil běhu Brdská padesátka, který byl zároveň prvním závodem Evropského poháru v ultramaratonu. Tento závod jsem vyhrál časem 3:26,28 hod.. 25. 4. 2006 jsem běžel 50 km v Castel Bolognese v Itálii. Tento závod již však byl přípravou na vrchol první části sezony a tím byl 12hodinový běh na běžeckém trenažéru. Doběhl jsem na 72. místě časem 3:59,04 hod.
Moje speciální příprava na pokus o světový rekord byla následující. Nejprve jsem si musel na běžecký trenažér přivyknout a naučit se na něm běhat. Potom už jsem pravidelně 1 až 2 krát týdně běhal 1 hodinu. Později jsem protáhl čas až na 2 hodiny tempem 12,5 km/hod. Den před pokusem jsem si přišel vše prohlédnout, jak probíhají přípravy, a odběhl jsem si volným tempem půl hodiny. Centrum Health club Star Trac, které mi poskytlo prostory a veškeré zázemí se na tuto akci přichystalo opravdu výborně.
Den „ D“ 18.5.2006
Budíček v 5 hodin, lehká snídaně (dva krajíce chleba s máslem a marmeládou, čaj). Cesta do fitka trvá 15 minut, takže pohodička. Trošku pracovala nervozita, hlavně z toho, že tam na mě čekaly dvě televize a chtěly rozhovor. V tu chvíli jsem si říkal, už ať jsem na pásu, běhám a mám klid. Přesně v 7:05 hod. vybíhám a popravdě řečeno nevím, co mě čeká. Vybíhám volně 11,5 km/hod., potom však rychlost zvedám až na 12,7 km/hod. Doprovod mi dělá kamarád a také dobrý triatlonista Karel Zadák.
Občerstvuji se každých 15 minut:
- voda, hypotonický nápoj
- voda, energetický gel
- voda, coca-cola
- voda, energetická tyčinka, čokoláda apod.
- každé 3 hodiny velké jídlo (těstoviny, bramborová kaše, rýžová kaše)
- celkem jsem vypil asi 10 litrů tekutin
Přestávky:
Během celého pokusu jsem měl čtyři, při kterých jsem si odskočil na WC. Za celou dobu jsem byl mimo pás asi 10 minut.
Krize:
Žádnou velkou krizi jsem neměl, nemusel jsem nějak výrazně zpomalovat nebo přecházet do chůze. Snad jen asi na 75.km jsem začal pociťovat, že nestačím udržovat zvolené tempo, a proto jsem raději upravil rychlost.
Poděkování:
Hlavně manželce Jitce a oběma dcerám. V pravou chvíli mě dovedou povzbudit, pochválit, ale také zdravě vyburcovat. Karlu Zadákovi, který o mě pečoval při úspěšném pokusu, Miloši Škorpilovi, který mi pomáhá s tréninkem a také vedení clubu Star Trac. Připravili mi opravdu výborné podmínky.
Závěr:
Tento svůj výkon řadím hned za své osobní rekordy dosažené venku, možná ale jen díky tomu, že se jedná o netradiční disciplínu. Občas se objeví i negativní názor na tento druh běhání, není to ale o tom, že běžec jenom zvedá nohy a všechno za mě udělá stroj. Je to regulérní běh se vším všudy. Kdo nevěří, má možnost si takové běhání vyzkoušet.
sepsal Jiří Krejčí
Jaký sport jsi začal ve svém životě provozovat jako první a co tě přivedlo k běhání?
Mým prvním sportem byl, jako skoro u všech malých kluků, fotbal. Pak se škola, do níž jsem chodil, účastnila běhu Rovnosti, v jehož rámci jsem běžel jeden kilometr a skončil čtvrtý. Nějak jsem se zalíbil trenérovi z techniky Brno, panu Seqvencovi, a začal jsem pod ním trénovat.
Vyhrál jsem krajský přebor starších žáků v přespolním běhu a skončil třetí na mistrovství republiky ve stejné disciplíně.
Jako dorostenec jsem pak běhal 800 m, 1500 m a 1500 m překážek. Z té doby mám také své osobáčky: 800 m 2:02,6; 1500 m 4:06; 3000 m 9:25; 5000 m 15:45; 10 000 m 32:50. No a jako poslední závod před vojnou jsem běžel Běchovice, kde jsem skončil v juniorech třetí. V roce 1985 jsem pak šel na vojnu a v mém běhání nastala delší pauza, protože jsem se nedostal nikam do Dukly a běhat někde po kotárech nešlo. Po návratu z vojny nebyla síla, která by člověka donutila opět začít. Až tak dva roky jsem zase začal trochu pobíhat, jezdit na kole, prostě se trochu hýbat. Potom jsem se oženil, stavěl jsem barák, přišli děti, takže na nějaké běhání nebylo zrovna moc pomyšlení. Pak přišel rok 1990 a nějak si mě běhání zase začalo k sobě přitahovat. Začal jsem běhat různý desítky v okolí a po Moravě. Pak přišla chuť zaběhnout si maratón, ostatně tuhle touhu jsem měl v sobě vždycky. Mým prvním maratónem byl v roce 1995 pražský PIM, který jsem zaběhl zhruba za 3:01 hod. Ale protože jsem na to nebyl až tak docela připravený a spíš zvítězila touha si to prubnout, byl jsem následující tři měsíce pěkně odvařenej. Ale zase mi to nedalo a na podzim jsem běžel ve Stromovce, tentokrát 2:49:37. Když si to spočítáš, tak to byly přesně čtyři minuty na kilometr. Ten čas si pamatuji přesně. No a nějak mě to chytlo. Začal jsem trénovat víc, ale brzdily mě různé problémy. Jednak to byly různý bolístky a celý to bylo spíš takový živelný běhání.
V roce 2000 se ke mně donesly zprávy o tom, že se ve Stromovce v Praze běhá v červnu 6 a 12 hodin a na podzim 24 hodin. V červenci toho roku mě pak oslovilo něco shůry nebo nevím odkud a já si napsal do deníku, kam si píšu, co jsem naběhal: „24 hodin – 200 km!“ No a začal jsem jakoby trénovat, tedy podle mě. Prostě se trochu systematicky připravovat, no systematicky, prostě jsem začal běhat delší běhy. Po měsíci jsem si pak svůj zápis opravil, napsal jsem si to datum, kdy se to mělo běžet, a řekl si, že poběžím jenom 12ti hodinovku. Takže před svým prvním ultramaratonem jsem běhal v červenci, srpnu a v září tak 300 - 350 km měsíčně, no a v té Stromovce jsem vyhrál, běžel jsem asi 118 km. Zajímavé je, že od té doby mě přestaly trápit různé zdravotní problémy, které brzdily mou přípravu předtím. Možná je to i tím, že i když jsem běhal delší běhy, tak to zase nebylo tak intenzivní.
Je taky pravda, že když člověk od těla chce nějaké výkony, tak mu musí něco dodat, to znamená vitamíny, minerály apod.
Jirko promiň, teď bych tě rád na chvilku v tvých úvahách zastavil. Chtěl bych totiž podotknout, že jak si mluvil o svých osobáčcích, které jsi vlastně dosáhl jako dorostenec, že mě to o to více utvrdilo v tom, abyste spolu v tréninku spolupracovali s Radkem Brunnerem. Já jsem trénoval Radka právě už v době, kdy byl taky žák a i on dosáhl, zhruba stejných časů na tratích, které zmiňuješ. I v současné době pokud jde o 100 km, máte zhruba stejnou výkonnost (čtyři minuty mezi vámi nejsou při této vzdálenosti velký rozdíl). Radek je akorát trochu rychlejší, takže ve snaze ho dohnat by ses mohl zrychlit. Ty máš možná o trochu větší vytrvalostní předpoklady. Takže vaše vzájemné tréninky by měly být ku prospěchu nejen vám dvěma ale i celému ultramaratónu v ČR. Ještě by to ale chtělo najít někoho třetího k vám, abychom vám to nekazili pro soutěž družstev.
Možný by to bylo. Zkusíme něco společně vymyslet. Ale abych se vrátil k nakousnutému.
Po té 12ti hodinovce, jsem se pak zkontaktoval v Brně s Tomášem Ruskem a běžel v roce 2001 v Itálii 50 km za 3:38, na to následovalo Passatore 100 km, to byl takový první pád, první tvrdé seznámení s realitou.
Passatore je Passatore, to se musí zažít, něco podobného jako Spartathlon.
To je pravda, člověk si myslí, že když zaběhne 50 km za 3:40, tak stovku dá s přehledem pod 9 hodin, no a ono to tak nebylo. 50 km jsem měl pod pět hodin a 100 km za 9:52. Ale bylo to vcelku poučení.
Jirko ty jsi spíš typ člověka, kterého motivuje porážka nebo úspěch?
No ta porážka je velká zkušenost! No a úspěch někdy přemotivovává! Člověk si najednou myslí, že toho zvládne hodně. Když to vztáhnu na rok 2002, tak jaro bylo naprosto super. Brněnská 48h, 50 km v Itálii za 3:18, Passatore (100 km) pod 8 hodin, pak přišlo MS na 100 km v Torhoutu za 7:41, vítězství na MUMu na TMMTM a pak přišlo vystřízlivění v Gravigni na ME v běhu na 24 hodin. Dneska už vím, že to bylo celkem zákonité vyústění, že únava přišla. Bohužel ve chvíli, kdy to člověk nejmíň očekával a nejmíň potřeboval.
Jasně, já jsem to myslel ale trošku jinak, alespoň je to moje zkušenost a to ta, že člověku se po velkém úspěchu nějak špatně hledá nová motivace, nový cíl, je tu určitý efekt uspokojení. Když se k tomu přidají nějaké problémy, tak jim člověk více podléhá než normálně. Kdežto neúspěch tě posadí na zem a ty, protože tě to štve, hledáš jak se z toho co nejrychleji dostat. Analyzuješ příčiny pádu a máš motivaci, nový cíl.
Jasně, ale ten úspěch ti dodá určité sebevědomí, ale na druhou stranu, by to mělo být v nějaké rozumné míře, protože myslet si najednou, že je člověk mistr světa, nebo že je nějak hodně dobrej, tak to není pravda.
Na druhou stranu si myslím, že ten tvůj letošní rok byl dobrej, a zase si vezmu na pomoc Radka, u toho se zejména v maratónu projevila určitá výkonnostní stagnace, kdežto ty jsi šel výkonostně hodně nahoru. Na druhou stranu většinou stagnace přichází ve třetím roce, kdy se něčemu intenzivně věnuješ, to je zase případ Radka, ale i tvůj a když se k tomu přidají třeba i zdravotní komplikace, což s tím ale taky souvisí, tak se není čemu divit. Jediný co by si z toho měl každý vzít, je to, že se musí zamyslet, proč k tomu došlo, co udělal špatně a příště se podobným chybám vyvarovat. Naznamená to, že příště neudělám jiné chyby, ale jen hlupák dělá stejné chyby dvakrát. Ale abych se vrátil k tobě. Ty jsi to, co jsi natrénoval za zimu, vytřískal v první půlce sezóny a v té druhé už tělo nemělo kde brát, takže u tebe ten pokles přišel celkem zákonitě.
Jiná otázka je taky způsob tréninku, něco se dá nahnat tím, že naběháš víc kilometrů, ale to tě přivede jen k určité výkonnosti, pak musíš i z časových důvodů, přejít k větší kvalitě a to je asi taky chvíle, která nastává u tebe. Je to ostatně dneska problém nás všech, a tím je čas. Máme jen určité penzum hodin denně, které můžeme tréninku věnovat, takže je musíme využít co nejlíp, to znamená přidat rychlost, sílu ale nesmíme zapomenout ani na regeneraci.
Chápu, dostal jsem se na určitou úroveň a teďka musím něco změnit.
Nejdřív ale musíš výkonnost stabilizovat.
Je fakt, že dnešní doba, na člověka, který má ještě jiné cíle, než jenom uživit sebe a svou rodinu, klade daleko větší nároky, než tomu bylo u nás před rokem 89, ale alespoň si může o všem rozhodovat sám.
Je ale dost fuška stanovit si, co ještě jsem schopen zvládnout a co už ne. Pokud budu příliš ambiciózní, tak hrozí, že mě to převálcuje a já nakonec nedosáhnu ničeho, je zkrátka potřeba najít tu správnou míru a to je hrozně těžké. Je pak dobré, když najdeš někoho, kde se v dané oblasti již delší dobu pohybuje a s kým můžeš věci probrat a vyhnou se tak případným pozdějším problémům.
Promiň, že ti do toho skáču, ale než rozvinem tuto otázku podrobněji, chtěl bych ještě zmínit jeden svůj poznatek, který myslím platí nejen v ultramaratónu, ale obecně se týká ultrasportu vůbec. Jde o to, že ultramaraton na člověka klade kromě sportovní stránky resp. fyzické kondice dosti značné požadavky na psychiku a jakousi obecnou odolnost celkově. Já osobně si myslím, že naše horší materiální zabezpečení nám může paradoxně leckdy pomoci, protože naše příprava nemůže být sice tak kvalitní, ale právě tím, že musíme volit nové cesty a trénovat až po práci, se zvyšuje naše psychická a celková odolnost a tím získáváme v konci závodu na své soupeře ze zemí, kde s těmito překážkami nemusí bojovat. Je tu i jiná stránka věci a to ta, že když se závod láme na takovém 70 – 80 km při stovce nebo v druhé 12ti hodinovce ve 24hodinovce, a člověk začne mít různé problémy, tak si do svých úvah o tom, zda je daný problém natolik podstatný, aby ho donutil ze závodu odstoupit, promítne i to, co ho to všechno stálo, než se třeba na to ME nebo MS dostal, a to nemyslím na finanční stránku, ale hlavně na to, co tomu musel obětovat. Myslí i na to, že se vlastně pro něj obětovali i jeho nejbližší, a jak by jim teď měl říct, že holt to bylo zbytečný, protože se najednou sesypal. Navíc je tu ještě jeden důležitý aspekt a ten zní: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Já tomu pak soukromě říkám zkušenost těla, resp. když to dneska vydržím, tak při příštím závodě, nebo příští podobné akci se mi to vrátí v tom, že bude moje tělo, moje duše odolnější a moje mysl optimističtější což suma sumárum povede k lepšímu výsledku.
Máš úplnou pravdu, taky jsem o tom přemýšlel a dospěl jsem k podobným poznatkům. Když totiž my nastupujeme k závodu, tak se snažíme podat co nejlepší výsledek, a to vždycky, když se postavíme na start. Na rozdíl od nás běžci z dalších evropských zemí mají tu výhodu, že se u nich nebo někde vedle pořádá hodně ultraběhů, které oni běhají jenom jako přípravu na ME nebo MS, to my si ale nemůžeme dovolit a tak jdeme do každého takového závodu naplno. Pokud ale najednou člověk zjistí, že to nejde, tak jak by chtěl, musí najednou přehodnotit svůj cíl, a tak místo aby běžel třeba 8:00 hod. běží 8:30hod. nebo místo 240 km běží „jen“ 210 km, ale doběhne.
Právě proto je ultraběh tak krásný, že totiž pomůže člověku naučit se být silný i pro život, naučí ho skutečně si užívat, naučí ho poznat sám sebe a pomůže mu určit si priority! No a to je to proč jsem ti do toho před chvílí skočil. Teď už můžeš v klidu dokončit svou myšlenku.
Teď si Jirko zabrousil do oblasti, která mě taky zajímá a tak se tě zeptám, jsi věřící? Medituješ nebo modlíš se? Nebo komunikuješ nějakým způsobem s podvědomím, s bohem nebo jak si pro sebe to, co je v nás nebo mimo nás, nazýváš?
Řekl bych, že věřící jsem, ale nemodlím se ani nemedituji, spíš se to u mě projevuje tak, že najednou začnu uvažovat o věcech, které byť hodně ovlivňují náš život, stojí mimo nás. Rozhodně taky nechodím do kostela, protože si nemyslím, že tak se projevuje víra. Myslím si, že jestli jdu jednou za týden do kostela abych se vyzpovídal, a přitom celý týden dělám jednu špatnost za druhou, a myslím si, že to stačí, resp. žiji stále v přetvářce. Tak že takto se víra rozhodně neprojevuje. Na druhou stranu, nemusím chodit do kostela vůbec, nebo jen občas, a přitom si v určitých chvílích vzpomenout na to něco nad námi, nebo toho někoho nad námi. Nejdůležitější ale podle mě je žít a chovat se tak, jak si myslím, že by se člověk chovat měl. Tak že to je určitě lepší a ten nad námi to musí, je-li, vidět. Asi takto o tom uvažuji a takto chápu víru a můj vztah k ní.
Přesně vím o čem mluvíš, sám jsem totiž taky věřící, ne že bych patřil k nějaké církvi, ale přes východní učení jsem se nakonec i jako žák Sri Chinmoye dostal ke Kristu. Je to zajímavý vývoj a vím, že nijak ojedinělý v západní společnosti. Protože jistá volnost ve východních filozofiích, ale stejné je to i u Krista, neboť se nikde nedočteš, že by se tvoje víra měla projevovat tím, že máš chodit pravidelně do kostela, to si tam zabudovali až církve, aby měli nad lidmi moc, zrovna tak buddha neříká, že máš obětovat a meditovat v tu a tu dobu. Řekl bych, že u obojího se nástroj, který měl člověku pomoci se naučit určité disciplíně, než ti určitý návyk vejde do krve, stal prostředkem k uzurpaci. Pro mě je dnes důležité, že jsem schopen se v dané chvíli v kolotoči dění kolem mě zastavit, zklidnit, zhodnotit, co jsem udělal a čeho jsem byl svědkem, a vzít si z toho poučení pro chvíle, až se do obdobné situace zase dostanu, abych neopakoval buď své chyby, nebo chyby jichž se dopustil někdo jiný. Aby mi zkrátka tohle malé zamyšlení pomohlo postoupit zas o krok dál. Je to vlastně takový trénink na život. Při tréninku člověk taky zvolí určitou formu o níž je přesvědčen, že by mohla být tou správnou, a postupnými krůčky, jak si vždy nabije, ji přibližuje k dokonalosti.
A pokud jde o chození do kostela, určitě proti němu nic nemám, ale nemyslím si, že Boha lze nalézt jen tam. Jistě, prostředí kostela, určité přítmí, obrazy, výjevy, to, že kostely byly stavěny v místech zlomů, kde proudí síla země a stýká se se silou z vesmíru, je předpoklad, že atmosféra, která zde panuje, mi pomůže se zklidnit, zamyslet se a najít odpovědi na moje otázky. Navíc v létě se zde mohu zchladit a v zimě tu naleznu teplo, které mi také může v danou chvíli pomoci po tělesné stránce.
Možná ještě jednu důležitou věc je třeba říct, že k Bohu bychom se neměli obracet jen ve chvílích, kdy nám je těžko, ale měli bychom být s ním prostřednictvím své duše spojeni stále, jak ve chvíli smutku, tak ve chvíli štěstí, ale hlavně stále.
Jinak sám Ježíš řekl: „Každý člověk se má stát chrámem, a já se zabydlím v každém, kdo mě pozve dovnitř.“
To o čem, jsme nyní mluvili, nebylo jen proto, že jsem chtěl znát tvůj názor na otázku Boha, ale mířil jsem tím k další záležitosti, která je dosti opomíjena, a to je otázka motivace a vůbec přípravy na závody vůbec. Jak ty vlastně trénuješ?
Zatím jsem trénoval spíš tím způsobem, že jsem jen nabíhal kilometry, tedy obecnou vytrvalost. Speciální tempo, sílu, nebo rychlost, jsem netrénoval. Trošku jako o tréninku speciálního tempa se dá uvažovat, pokud vezmu to, že se snažím běhat např. každých čtrnáct dní závody v Brněnském poháru nebo pak vůbec závody jako takové. Je fakt, že po našich posledních rozmluvách jsem došel k názoru, že pokud se chci zejména zrychlit, tak s tím budu muset něco udělat.
Jak je to s tebou co se týká potravních doplňků, regenerace, výživy vůbec apod.?
Je mi jasné, že jsou to dost zásadní věci, ale tady člověk asi nejvíc hřeší, tedy hlavně z toho důvodu, že se mu nedostává čas a pak taky finance. Pokud bych měl možnost potravní doplňky získat sponzorsky nebo nějak výhodněji, tak bych toho bral určitě víc. Takhle se alespoň snažím doplňovat C 500 mg denně a v poslední době minerály Power Mins (Ca, Mg, Zn, Fe, Se, Mo, Cu), tedy to, co pro svůj výkon a pro obnovu obranyschopnosti organismu potřebuji. Samozřejmě vím, že je na trhu mnohem víc povolených produktů, které by mi pomohly zejména rychleji regenerovat, ale jak jsem řekl, člověk si může dovolit jen to, na co má. Pokud jde o výživu jako takovou, tak si myslím, že člověk by se měl i v téhle oblasti pohybovat někde na střední cestě.
Pokud jde o stravování při závodech, tak moje osobní zkušenost je taková, že 100 km se dá odběhnout na gelech, ionťácích, vodě, s tím, že někde na 80 – 90 km si dám dva loky piva, abych si trochu srovnal žaludek. Pokud jde o 24hodinovku, 48hodinovku, nebo vícedenní běhy, tak tam to samozřejmě nejde odběhat jen na nějakých tyčinkách, protože člověk je za chvíli přeslazený a dostane chuť na kuře, okurku, jogurt, prostě na cokoli, co se dá jíst, jde jen o to se toho nepřecpat. Doktoři přes výživu se na to samozřejmě dívají jinak.
Myslím si, že každý doktor, který chce dělat poradenskou činnost v téhle oblasti, by si měl zkusit odběhnout maraton, 100 km nebo 24hodinovku, aby věděl o co jde. Navíc těžko jim člověk bez toho, aby měli vlastní zkušenost, může říkat, že si během závodu dá takovou kombinaci jako je např. pivo, jogurt a dětská přesnídávka. Přitom jsou to už vzhledem k celkovému vyčerpání, někdy dehydrataci, nebo kdoví proč, jediné potraviny, které je člověk schopen přijmout. Důležité je to i proto, že pokud nejsi schopný jíst, tak zákonitě končíš, protože tyhle závody se nedají běžet z podstaty.
To je hodně důležité si uvědomit a naučit se jíst při závodě. Naučit se to ale musíš v tréninku, v závodě samotném už je většinou pozdě. Prožil si to prakticky každý ultramaratónec, najednou máš v puse knedlík, který nemůžeš polknout a jseš v loji.
Jirko, poslední otázka, co na tvoje běhání říká okolí a co rodina?
Když jsem začal zase po letech běhat, tak jsem se zejména u jiných lidí setkával s udiveným pohledem, jakoby říkajícím: „ty ses asi úplně pomátl.“ Jak jsem ale začal dosahovat určitých výsledků, tak už se ty pohledy spíš stávaly obdivnějšími, a dneska už nikomu nepřijde, když mě vidí jak kolem něj běžím. Spíš bych řekl, že lidi začínají být rádi, že někoho takového znají.
Pokud jde o rodinu, tak musím říct, že doma mám, jak ze strany Jitky, tak i holek, skvělé zázemí. Možná je to i tím, že se snažíme dělat všechny věci dohromady, že se je snažím brát co nejvíce sebou. Určitě si myslím, že to, že mě mohou vidět, jim pomáhá mě lépe pochopit, a zároveň jsem rád, že jim alespoň takto mohu projevit vděčnost a hlavně být s nimi, nešidit tak ani je ani běhání. Proto bych jim chtěl nakonec touhle cestou poděkovat.
rozmlouval Miloš Škorpil
Jiří Krejčí (nar. 1966) začal běhat jako dorostenec a po delší přestávce se k běhání vážněji vrátil až ve 33 letech. Za sedm let se stačil vypracovat mezi nejlepší světové ultramaratonce, když v roce 2005 vytvořil nejlepší světový výkon v běhu na 12 hodin. V roce 2005 se stal také poprvé mistrem ČR a to v běhu na 100 km.
Z dosažených výsledků: 2005 - Mistr České republiky v běhu na 100 km, 2002 - vítěz Transmoravského masochistického ultramaratonu, 2006 - vítěz závodu Evropského poháru v ultramaratonu – Brdská 50, nejlepší výkon na 100 km – 7:26:14, nejlepší výkon na 24 hodin – 243,634 km, nejlepší výkon na 12 hodin – 143 km.
Související články
Komentáře
Přidat příspěvek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Příspěvky v diskuzi (celkem 7)
Jirka | 07. 06. 2006, 07:55
Zdravim.
Jirkovi už jsem mailem blahopřál, ale musím to zopakovat.
Při tomhle tempu by mě osobně pás začal utíkat pod nohama a zhroutil bych se na ústa (odhaduju) už tak po 4 hodinách.
Super výkon a musím uznat, že i hodně dobrá propagace.
Peter, Košice, SLovensko | 07. 06. 2006, 08:50
Zvlášť vyjadrujem obdiv, že ste si dali námahu prepísať tento rozhovor do článku a takto ho prostredkovať ostatným čitateľom a návštevníkom tejto perfektnej bežeckej stránky.
Behu zdar!Radek Brunner | 07. 06. 2006, 14:32
Tak to Jirko gratulace, ani jsem o tvém světoprvenství nevěděl :-) Ať ti to šlape i dále.
Šťoura | 07. 06. 2006, 20:50
...špičkový běžec, který si své osobní rekordy vytvořil v dorosteneckém věku, tak to tedy znamená, že dnes již něběhá ani na úrovni dorostence ...
Mirek Kostlivý | 07. 06. 2006, 22:03
To už tak bývá, že se v pozdějším věku běhá ve sprintech a středních tratích pomaleji než v dorosteneckém věku. Ten kdo to chápe, tak tomu je jasné, že autor mluvil o osobních rekordech ve vytrvalostní disciplině. Kdo se tváří, že to nechápe tak ten šťourá.
Jinak já Jirkovi gratuluji, je to super výkon.
ASICSAK | 08. 06. 2006, 10:35
.........ZNAM JIZ DLOUHOU DOBU A MOC MU FANDIM. JEHO VYKON JE SUPER. JIRKO, JEN TAK DAL!!!!!!!
Luboš Racek | 08. 06. 2006, 14:24
Připojuji se ke gratulantům, SUPER!!!
Osobně mě zaujal trénink - samý souvislý běh volným tempem, jestli jsem tomu dobře rozumněl, doplněný občas závodní desítkou. Jen by mě zajímalo, jakou intenzitou ty souvislé běhy dával.
RSS