Běh okolo ČR: Je to tam ! (17. díl)

Po více jak 180ti hodinách a naběhaných 1378 km jsme v cíli !

Tak poslední ráno, kdy se navlékáme do běžeckého. Ve vzduchu je cítit očekávání ale i trocha smutku, že něco neskutečného končí. Sakra, co já budu zítra a ty následující dny dělat ? Naštěstí na meditování nemáme dost času. Dnes nás sice čeká „jen“ 60 km, ale musíme je zvládnout do 16:00.

Vybíháme ze Slavonic směrem Jemnice. Průvodci nám jsou opět Petr s Honzou. Drží dobrou rychlost a tak v začátku běžíme některé úseky rychlostí až 12 km za hodinu. I dnes fouká docela silný protivítr. Ale na nás si už dnes nepřijde. Snažíme se vychutnávat si tyhle poslední kilometry. Než se naše těla rozhýbají, tak každý krok bolí, ale to už v podstatě ani nevnímáme.

V Jemnici nás vede Petr po silnici obíhající město velkým obloukem. Silnice se pak stáčí přímo na centrum. Říkám si, že to musí jít přeci přímější cestou a nasazuji poslední zkratku. Mé oko zachytí cestu směřující přímo k Jemnickému kostelu. Vybídnu Martina, a jdeme na to.

Cesta nás zavedla na dvůr soukromého statku. „Přeci se nebudeme šplhat zpátky,“ prolétne mi hlavou. V té chvíli vychází z domu paní domácí, a tak se ptám, zda můžeme projít. „Když už jste tady…“ zní odpověď, a tak si ušetříme 2 km. Konečně ten instinkt správných cest začíná fungovat. Bohužel už ho dále moc nevyužiji.

Nabíháme na silnici číslo 408, která nás zavede až do Znojma. V poklidném tempu překonáváme všechna zvlnění, a po patnácté hodině stojíme u cedule: „Znojmo 5 km.“ Ozývá se Česká televize, a rádio Blaník. Domlouváme se, kudy přiběhneme do města.

U cedule Znojmo už stojí pár fotografů, a přijíždí vůz ČT. Mirek s Dášou, mou manželkou, nám přivážejí české vlajky, a začíná náš triumfální běh Znojmem. Míra za námi troubí, jako bychom vyhráli fotbalové MS. Občas se přidá i nějaké předjíždějící auto.

U znojemské radnice, kromě našich kamarádů, dalších fotografů, novinářů a pár zainteresovaných lidiček, není nikdo. Tohle nám ale vůbec nevadí. Radujeme se jak malí, poskytujeme rozhovory, a je nám jako bychom ještě nevyběhli, ale naopak stáli teprve na startu.

Novináři se samozřejmě ptají i na organizátora celé akce V.Svobodu. S Martinem se jen usmíváme a říkáme si: „Ani na závěr nezklamal..“ Jel po své trase, která byla opět delší, než co napsal na papír, a prostě nestačil dojet. Jediné co nás mrzí, že tu nejsou s námi i cyklisté, kteří si těch 17 dní také docela hrábli, a tenhleten závěr by si zasloužili i oni.

  E.T. chce do Znojma aneb už nám hrabe (16.díl)

Vybíháme z Líčova ve čtyřech. Pavlína Jelínková, Petr Syblík, Martin a já. Za chvíli za sebou slyším: „E.T. chce do Znojma, E.T. chce do Znojma."

Pomalu se přidávám a tak se tato věta čím dál tím častěji ozývá z míst jimiž probíháme. Hrabe nám a není se co divit po tom všem, s čím jsme se museli za těch šestnáct dní poprat. Absolvované kilometry z toho byly to nejlehčí.

Musím uznat, že Novohradsko je také úchvatné, obdobně jako moje milovaná Šumava. Po pár kilometrech se dostáváme do Horní Stropnice. Ihned mě zaujme zdejší kostel a tak mé kroky míří dovnitř. Hned při vstupu mne uzemní ohromná energie, která zde proudí.

Neznám moc kostelů, které by vám poskytly tak čistou a silnou energii jako tento. Pár minut stojím doslova přikován na místě a jenom tiše vnímám, jak mnou tato energie proudí. Petr s Pavlínou vstupují chvíli po mně a okamžitě jsou také přikováni k zemi. Vycházíme ven a ještě chvíli si připadáme jak v jiném světě. Prostě: „E.T. chce do Znojma.“

Vydáváme se na další cestu. Blížíme se k Novým Hradům. Několik metrů před námi přebíhá z jednoho na druhé kukuřičné pole stádo divočáků. Ani jsme jim nestačili udělit pokyny, jak správně při běhu dýchat. Spokojeně si pochrochtávali a my jim byli zcela fuk. Prostě už tam byli.

V Nových Hradech se potkáváme s Pavlinými rodiči, kteří nám přivezli občerstvení. Jinak tito lidé mohou být motivací pro ty, kteří v pokročilejším věku nevědí co s časem. Začali až okolo šedesátky jezdit na kole a dnes jsou zdatnými cykloturisty.

První půlku končíme po 33 km a jdeme na oběd. Po něm se k nám připojuje ještě Jan Bíba z Plzně. Honza za námi přijel z této dálky proto, aby nás podpořil a pomohl dokončit poslední, nejtěžší kilometry. Mohu říct, že Petr s Honzou nám opravdu moc pomohli. Petr se postaral o to, že jsme se nemuseli vůbec zabývat kam běžíme a společně s Honzou se postarali o tempo. Petr navíc zaběhl úctyhodných 80 km. Honza se stal během tohoto roku osmým běžcem o němž vím, že uběhl svůj první ultramaraton a to 47 km.

Ještě před tím jsme ale dorazili na své pouti do městečka Litschau. Naše cesta zde vede nejdříve opět do kostela. Musí snad ležet na stejných siločarách jako ten v Horní Stropnici, neboť energie zde proudící jsou zde naprosto stejné. Je to nevšední pocit zažít během jednoho dne dvakrát tak silný duchovní zážitek.

Den pomalu končí. Poslední kilometry na hranice dobíháme za tmy. E.T. chce stále do Znojma, ale naštěstí je natolik při smyslech, že se dokáže místních sedláků vyptat na cestu do Slavonic.

Tak už to máme jen za 63 km a jsme v cíli. Zítra nás čeká poslední díl naší nekonečné trasy a pak další skvělé dny při běhání s vámi všemi.

  Konec je v dohlednu (15.díl)

 Na křižovatce ve směru na Stožec začíná patnáctý den oběhu České republiky. Dnešními účastníky jsou jako každý den Miloš a Martin k nimž se přidávají Jitka a Klárka z Tábora.

V údolí pozorujeme jak z mlhavého oparu vystupují koruny stromů, které jemně svým světlem pozlacují sluneční paprsky. Nenapadá mě v tu chvíli jméno žádného malíře, který by dokázal zachytit tyto prchavé okamžiky krásy všedního dne na horách. Je to asi proto, že v této době je poměrně chladno a ruka se štětcem by byla natolik ztuhlá, že by nebyla schopna tak jemných tahů.

Proběhneme Stožcem a míříme po cestě vedoucí na Černý kříž a Novou Pec. Chvíli mám dojem, že už jsou tu vánoce. Tuto asociaci ve mně vyvolávají pavučiny ovíjející mladé smrčky. Pavučiny, které je možno vidět právě jen ráno, neboť se na nich zachytila ranní rosa a sluneční paprsky na ně dopadají pod správným úhlem. Zatímco Martin s Jitkou v poklidu vydupávají do silnice své staccato, já s Klárkou se snažíme zachytit na foťáky nezachytitelné.

Jinak dneska bylo velkým zážitkem celé dopoledne. Opět se nad terénem lehce vznášela mlha,  která společně s okolní přírodou vykreslovala nádherné obrazce. Pod Pernekem jsme dokonce nadchli pro běh krávy. Bylo to tak. Blížíme se k ohradě, kde se pase asi stohlavé stádo. Jejich výraz říká, že by si s námi taky rádi zaběhaly. Kraví instinkty jim však říkají, že mají stát a rozvážně přežvykovat. Abych je vytrhl z jejich lenivého způsobu života, tak několikrát hlasitě zatleskám a volám: "Běžíme, běžíme." Do krav jako když střelí a valí sprint na  100 m. To jen dokazuje, že běhat lze naučit každého.  

Odpoledne probíhá ve stejném duchu jako dopoledne. V poklidu ukrajujeme své kilometry jeden za druhým, desátý, dvacátý, třicátý, padesátý. Sluníčko a Dagmarka nás provázejí. Dodávají nám sílu, napájí nás vodou. Co si více přát.

Dobíháme do Kaplice. Už se je tma. Nasedáme do auta a odjíždíme na nocležiště do Velkých Skalin. Hledáme, hledáme, hledáme, kde je ten barák, kde máme bydlet. Nakonec se dovoláme správce, který nás navádí na místo. Zase vedle. Vylézáme z auta s tím, že to raději najdeme po svých. Rozdělíme se na čtyři světové strany. Správce nachází Martina a Dagmarku. Martin a Dagmarka s autem odjíždí. Já a Petr zůstáváme na cestě. „Tak mě tu zase nechali,“ říkáme si. Nakonec i my nacházíme správnou cestu…
 

 V lůně přirody (14.díl)

Ráno nám nachystala příroda úchvatné divadlo. Lehký mlžný opar prosvěcovalo slunce. Na stromech, keřích a dalších rostlinách se třpytily tisíce pavučin. Jednotlivé kopečky se před námi ukazovaly pokaždé trochu jinak, podle toho jak zrovna jimi profoukl vítr. Nevěděl jsem jestli mám běžet, nebo fotit. Nakonec jsem se rozhodl pro první, protože teplota vzduchu byla jen 4 stupně, a tak jsem se chtě nechtě musel zahřát během.

Po desáté hodině se už docela oteplilo, mlha se rozptýlila, ale jelikož vzduch zůstal chladnější, tak nám Šumava stále poskytovala úchvatné pohledy. Začali jsme stoupat z Velkého Boru na Javoří pilu. Po pravé straně se nám otevřel pohled na Srní, Kašperské Hory, hrad Kašperk, a Zhltí. Vše je tak jasné, až má člověk pocit, že vidí jednotlivé vrcholky stromů.

Sbíháme k Javoří pile a cesta nás vede podél Roklanského potoka až do Modravy. Energie, která dnes kolem nás proudí je tak čistá, že máme pocit, že nám nohy běží naprosto samy. V Modravě se naobědváme, a po dvouhodinové pauze vybíháme dál směr Kvilda, Horní Vltavice – Lenora a České Žleby. Na cestě nás doprovází Honza Kocourek z Prachatic a Eda Oplatek z Říčan.

Přestože jsme na cestě už čtrnáctý den, zdá se nám, že po dvou dnech, kdy jsme se dosyta vyspali, že naše síly se opět obnovily, a mi můžeme opět létat. Do Českých Žlebů dorážíme po osmé. Rozloučíme se s Mirkem. Zítra jeho místo převezme Dáša s Tomášem, naši novomanželé z PIMu, a tak i zítřek bude zajištěn skvělým doprovodem.

Po sedmé ráno opouštíme rozespalí Tachov a lehkým krokem míříme do Boru u Tachova, kde budeme mít za sebou 1000 km. Metu zdoláváme v 9:25 a na oslavu zamíříme do solária na kafe a Marlenku.

Pár kilometrů před Horšovským Týnem před námi zastavuje Chrysler se švýcarskou poznávací značkou. Já slyším český hlas, ale Martin, který je kousek za mnou se ale ptá: "Bitte?"

Z auta vystupují dvě ženy. Jedna sice silnější postavy, ale na první pohled velmi vitální. Ptají se, zda jsme ti, co běží okolo České republiky. "Tak už ve Švýcarsku se ví o našem šíleném projektu," říkáme si s Martinem v duchu.

Leč pravda je poněkud jiná. Švagr Lídy, to byla ta vitální žena, nás sleduje na webu. Lída také vysloví přání, zda bychom se jim nepodepsali. K podpisu nám poslouží nám nepotřebné mapy.

Loučíme se. Zase jsme si je nevyfotili, láteřím v duchu a říkám Martinovi, aby mě to příště připomněl.

Dobíháme do Horšovského Týna. Jdeme na oběd a když vyjdeme z restaurace čeká nás milé překvapení. U našeho auta stojí stejná vitální dáma a její švagr Michal. Že prý nás už naháněli autem na cestě do Domažlic a my nikde. Tak usoudili, že jsme zastavili v Týně na oběd.

Tam také objevili naše auto. Ptají se zda mohou alespoň kousek s námi běžet, zda nám to nebude vadit. Uklidňujeme je, že určitě ne, a vybíháme. Ač se to může zdát nepochopitelné, do obou z nás s Martinem toto setkání vlévá neuvěřitelnou dávku energie.

Když nás opustí, uvažuji o tom, co mi vlastně běh vše poskytuje, a docházím k nevyčerpatelnému množství skutečností: sílu, volnost, radost, pohyb, krásu, přátelství.

Poskytuje mi neuvěřitelné množství podnětů, které bych v běžném životě nepoznal. Poskytujeme mi možnost nalézt podstatu sebe sama. Běh pro mne není jen sportem, ale naplňuje naprosto celé moje bytí. Během lze vyjádřit naprosto vše, co nás v životě obklopuje.

Běh neodpouští záludnosti. Pokud bys v něm cokoliv ošidil, ošidíš jen sám sebe. Pokud bys v něm podváděl, podvedeš jen sám sebe. Na druhou stranu ti poskytne útěchu, když se budeš cítit na dně. Bude ti prostředkem navázání kontaktu s jinými lidmi. Prostě běh je život a život je běh.

Nakonec něco k Martinovi. Ať už působí na mnohé jako velký klaun, snílek a velká tlama, tak je to jen proto, že je ve svém nitru velmi citlivý a občas má potřebu tuto svou citlivost nějak zastřít. Ve skutečnosti mu toho není vůbec třeba, protože je to opravdu vynikající chlap a vynikající ultrák.

Ještě malé zhodnocení na závěr:

Máme za sebou 13 etap a 1070 km, to ostatní není v tuto chvíli vůbec podstatné.

Miloš

S humorem a dobrými lidmi proti únavě (12.díl)

Ráno vybíháme z Kraslic za lehce sychravého počasí. Teplota je však příjemná a tak dosti lehce zdoláváme své první kilometry. Že to bude den zajímavý na zážitky nejrůznějšího druhu naznačuje již to, že nacházím krásného křemeňáka.

Tak jako včera celé odpoledne, jsme i dnes první dvě hodiny bez signálu. Mrzí mě to hlavně kvůli Zdeňkovi Dancovi, který by s námi rád kousek popoběhl. V Lubech konečně signál naskakuje a za chvíli se Zdeněk ozývá. Dávám mobil Mirkovi, aby se s ním dohodl, kde by se k nám mohl přidat.

Zdeňka mrzí, že jsme mírně změnili trasu a nepoběžíme přes Františkovy lázně. Chtěl nás pozvat do hotelu v němž pracuje na oběd, zajistil nám také lehkou masáž. Neztrácí však hlavu, a oběd nám přiváží na trasu.

Dříve než se však setkáme se Zdeňkem, potkáváme skupinku asi osmi cyklistů jedoucích také okolo ČR, ovšem opačným směrem. První se hned ptá: „To jste vy co běžíte okolo České republiky ? Můžeme se s vámi vyfotit ?“ Souhlasíme s focením, bohužel mne samotného nenapadne si pořídit také společné foto.

Následuje úsek, kdy musíme využít naplánované zkratky. Běžíme po červené, která končí u kolejí, aniž bychom si toho všimli. Naštěstí si uvědomím vcelku brzo, že něco neklape a vracíme se zpět. Značku nalézáme zhruba 150 m na okraji lesa. Cestu po níž by vedla však ne.

„Jdeme po kolejích,“ rozhodujeme se. Uděláme několik kroků a už si to za námi sviští houkající žlutý vláček. V té chvíli mi zvoní mobil z něhož se záhy ozývá Mirek, a říká abychom šli za tím vlakem co houká. Říkám mu, že to houká na nás.

Po dalších dvou kilometrech se setkáváme v Křížové se Zdeňkem a celou jeho rodinou. V čekárně autobusu nám servíruje hovězí polévku, přírodní kotletu s rýží, a ovoce. Vše se zájmem sledují obyvatelé obce společně s řidičem autobusu, a tiše nám naše debužírování závidí.

Po hodinové siestě běžíme dál směr Tachov. V 17.00 zastavujeme na večeři v Trstenici. Jsme prakticky se silami na dně. Dáváme si nejdříve silnou horkou čokoládu. Úplně cítím jak se mi energie vrací. Zbytek pak doplní česnečka, obalená niva a brambory.

Dobíháme do Milíkova, cesta se zde rozdvojuje. Ptáme se dvou kluků, kudy dál na Mokřinku. Neví. Jeden však zve Mirka, aby s ním zašel za jeho matkou, že ta už zná svět a určitě nám poradí.

Mezitím se z kopce, neuvěřitelnou rychlostí řítí na kole dobře stavěná dáma. Martin se jí snaží zastavit a při tom jí slušně zdraví: „Dobrý den.“ Žena neznající zřejmě dobrých mravů, jej málem srazí. V poslední chvíli se však rozpomene na to, že jí v mládí učili zdravit, vytočí hlavu směrem k Martinovi a štěkne: „Čau!“ Martin neschopen slov, padá k zemi a chytá ho záchvat smíchu.

Probíháme poslední osadou před Tachovem – Březím. Zde jsem dva roky sloužil při obraně socialistické vlasti, a při pohledu na dva oprýskané baráky pronáším: „Tady chcípl pes.“ Jako odezva mých slov se ozvěnou vrací: „auuuu, auuuuuu.“ „Nechcíp,“ nato Martin.

Tak, tak, tak. Takhle nějak to dnes bylo.

Miloš

Krušno v Krušných horách (11.díl) 

Pondělní etapa přinesla kromě nechtěného oběhu přehrady i první déšť. K běžcům se připojil další kamarád, který je bude minimálně do středy doprovázet.

 Ráno jsme vyrazili jako obvykle po sedmé hodině ranní, abychom ukrojili další díl krajíce z našeho svátečního koláče. Po cca 20 km běhu se dostáváme k Prosečnické přehradě. Podle plánu bychom jí měli mít na levé straně.

Těsně před ní se rozvinula mezi mnou a Martinem plodná diskuze. „Hele Martine, tu přehradu budeme mít zprava? Ne zleva. A proč jí teda máme zprava ? Tak to nevím, ale máš pravdu je zprava."

No nic, běžíme dál, zprava, zleva, stejně ji musíme oběhnout. Na konci přehrady stojí u silnice mužík v šatu údržbáře silnic. „Kudy dobrý muži na Boží Dar, tudy ?" ptáme se.

„Tudy panáčkové, tudy, úplně na druhou stranu než jdete“. Pěkně poděkujeme a v duchu si říkáme: „Dřív to býval dědeček, či babička, kteří ukázali Jeníčkovi správnou cestu, dneska je to údržbář silnic. Inu, časy se mění."

Jen co nabereme správný směr, střetneme se s dvěmi laněmi, které vyrazily přes silnici deset metrů před námi. Jedna to prala tak rychle, že jí podklesla kolena, a pěkně sebou chudinka na silnici řízla.

Začínáme opět závodit. Martin nasadí své zdrcující tempo, a já se jej snažím chvíli držet. Nakonec mu odbíhám, a do Kovářské dobíhám s mírným náskokem. Martin jde na jedno, já pokračuji dál. Po hodině dostávám SMS: „Vyrážím z Kovářské, beru to zkratkou po zelené." Vzápětí následuje další SMS: „Bloudím, ale je tu krásná cesta, Klínovec stojí kde má, tak se neztratím." Už ty jeho zkratky neřeším, raději volím bezpečné delší cesty, mající pevný cíl.

Na Božím Daru mě vítá Mirek Skuhrovec, člověk, který mi kdysi vnukl svým nápadem běžet z Frankfurtu nad Rýnem do Prahy myšlenku, že si podobné akce může člověk organizovat sám. Ještě větší radost mi udělá když prohlásí, že nás s Martinem bude provázet na trase až do středy či čtvrtka, a zabezpečí nám doprovod tak, jak má vypadat.

Vybíháme z Božího Daru, a po 12 km se dostáváme na místo, kde je namalovaná cesta vedoucí po červené. Cesta je však zarubaná vývraty. Vracíme se na silnici, a o 200 m dále vbíháme do lesa po lepší cestě. Napojíme se na červenou a razíme si cestu vysokou travou, bahnem, potokem a dalšími vývraty. Opakuje se něco podobného co jsme si užili na Pěnivém potoce. 2,5 km nám trvá hodinu. „Sláva, silnice." Konečně zase můžeme běžet. Jsme celý promoklí a prochladlí. Po deseti dnech horka začalo konečně pršet.

Na místě, kde měl Mirek čekat, není po něm vidu ani slechu. Signál zde také není. Vyrážíme po cyklostezce na Vlčí horu. Tam se snad s ním nějak spojíme. Oba máme hlad, že bychom dlabali hřebíky. Okolo nás bublá říčka Rotava, nad ní krásné přírodní scenérie a vůbec celé to působí hloubavě a zadumaně. Běžíme, ani nedutáme, užíváme si míru a klidu, a nasáváme přírodní síly do svých znavených těl.

Vybíháme na silnici, o kousek dál vidíme stavení obce Rolava. Před jedním stojí auto. “Tam budou určitě hodní lidé, kteří dají vyhládlým poutníkům skývu chleba a sklenici vody,“ uvažujeme v duchu. Nakonec jsme ale svůj úmysl, požádat místní obyvatele o dobrý skutek, nebyli nuceni uvést ve skutečnost, neboť jak vidíme, jede k nám zářící Mirek. Zářící štěstím, že nás našel.

Do Kraslic dobíháme o půl deváté večer. Chvíle hledání ubytování, mytí, masáž, večeře, a jde se spát. Za masáž musíme poděkovat Tomášovi Mirovskému, který za námi vyrazil odpoledne až z Prahy, aby trochu uvolnil naše unavené údy. Aby mu nebylo smutno, tak s ním přijel i Ondra Uher.

Kluci dík, bylo to od vás úžasné, jet takovou dálavu jen proto, aby jste nás dvě hodinky viděli.

Miloš 

Martin baví hospodu (10. díl) 

 V nedělní etapě běžci úspěšně odolali lákadlům města Dubí. Polovina běhu je za nimi, a doprovod z vašich řad jim dodal tolik potřebné síly. Jejich poděkování patří nejen doprovodu, ale také všem, kteří jim posíláte povzbuzující zprávy.

Ráno v půl osmé vybíháme z Děčína. Připojil se k nám Jirka a cesta poměrně dobře ubíhá. Po 20 km jsme v Chlumci. Volám Martina, abych ho nasměroval na správnou cestu. Martin hlásí: "bolí mě záda, stavím se tady nahoře v hospodě na kafe a trochu se natáhnu".

Objednal si tlačenku s cibulí, pivo a kafe, natáhnul se na zem, a k velkému pobavení všech štamgastů, začal nerušeně chrápat. Když se probral, štamgasti mu hlásili, že jeho přestavení trvalo celých 25 minut.

Martin se podrbal na hlavě, v klidu zhltl tlačenku, vypil kafe a pivo, a vyrazil na další pouť okolo ČR.

Dal mi tím k dispozici hodinku, kterou jsem mohl strávit tím, že jsem se také natáhl. Prospal jsem se před obědem nikoliv v hospodě, ale pod lípou.

Ze sladkého snění mě probudil Radek, Jitka a Petr, kteří za námi přijeli zjistit, co je pravdy na tom, že běháme tak pomalu, že už se to ani nedá nazývat během.

Dostal jsem i avizovaný dárek k narozeninám, mou oblíbenou Stelu. Zrovna si z ní labužnicky usrkávám. Pánové, Stela není gumová nafukovací panna, ale můj oblíbený iontový nápoj, to jen aby bylo všem rýpalům jasno.

S Radkem a Petrem jsme si zaběhli příjemných volných 12 km. Jitka natočila pár pohyblivých obrázků, které jsou živým důkazem toho, že nejsme pouze virtuální.

V Oseku se k nám ještě připojil Pavel, a tak jsme byli celkem slušná sebranka.

Nic však netrvá věčně, a proto jsme si závěrečné kilometry užili s Martinem každý po svém. Já se rozplýval nad krásami přírody a fotil a fotil. Martin šel na pivo a společně jsme se pak sešli okolo dvaadvacáté hodiny v penzionu Praha na Hoře sv. Kateřiny.

Miloš

Konečně pohoda (9.díl)

Sobotních více než 70 km po severních Čechách konečně vneslo do "pelotonu" pohodu, ke které přispěl i víkend a s ním spojený příjezd čtyř podpůrných běžců a psa. Hned se to lépe běželo!

Odpolední etapa měřila 36 km a zvládl jsem ji za 3:32 a Martin za 3:52. Přidali se k nám ještě Rosťa s Romanem.

Takhle kdyby to ubíhalo každý den, to by byla pohoda. Pravdou ale je, že by nebylo o čem psát. Neoficiální průběžné výsledky za prvních devět dní: po 750 km se čas Miloše zastavil na 78:37 hodin, Martin má 83:59 hodin.

Při běhu se mi honí hlavou, že je u nás všude krásně a pokud nezakufruju z přílišné lásky k té naší krásné zemičce, tak se vznáším a létám. 

Martinovi se spíš honí hlavou myšlenky na všechny krásky, co kde potkal, ale v konečném kontextu nás to oba odvádí od myšlenek na to, co nás ještě čeká a jak dlouho se s tím vším budeme ještě potýkat.

Miloš

Vítr, kopce a kamení (8.díl)

Po krátké noci se probouzíme do nového dne. V osm přijíždí Česká televize. Natočí s každým z nás rozhovor a půl hodiny nato vyrážíme zdolat Sněžku. Den jak vymalovaný.

Pár mráčků sice poletuje po nebíčku, ale jinak jasná obloha. Nahoře to však fučí o sto šest, málem letíme dolů jak Milarepovi levitující žáci. Bohužel přitažlivost zemská je mrcha a tak musíme přejít krkonošské hřebeny po svých.

Je ale tak krásný výhled, že nám to kamení pod nohama vůbec nevadí. V Harrachově jsme ve čtyři odpoledne. Přidal se k nám Martin Lukeš a dělá mi doprovod až do Liberce.

Martin jde svými zkratkami. Tady naběhává své tréninkové kilometry a tak je v cíli o 10 minut dříve než já. Takže dnes snižuje celkový odstup o 2 minuty, neboť do Harrachova jsem doběhl o osm minut před ním.

První velká krize (7.díl)

Jde do tuhého. Sedm dní v kuse, co den, to ultramaraton. Nekončící bloudění, zbytečné kilometry navíc. Hodiny běhu o samotě, v neznámém terénu, na konci dne i po tmě. Člověk neví, zda běží správně, ale nemůže se zeptat. Nikde ani živáčka a mobilní signál rovněž není. Dá se toto vydržet?

První velká krize. "Končím, dál nejdu!" slyšíme z úst Miloše. Z toho běží mráz po zádech, tato slova k němu nepatří. Druhý závodník Martin nemluví vůbec. Co se děje?

Sedmý den čekalo na oba přes 80 km. Skutečnost byla opět jiná. Je to opět náhoda nebo už zlý sen, honí se hlavou oběma, když už poněkolikáté za den bloudí.

Oba mají za sebou již skoro polovinu cesty. Někdy i terénem, kam by normální člověk nevlezl ani pro přenádherné hřiby. Před sebou vidina dalších kopců, zahánění bolesti kolena a o puchýřích snad ani nemá cenu mluvit.

"Ještě to zkusím," pronese nakonec tichým hlasem Miloš. Zítra na oba čeká konečně opět doprovod, aspoň symbolický, v podobě jabloneckého srdcaře Martina Lukeše. Také Česká televize se ohlásila se zájmem o reportáž.

Na Sněžce, která korunuje páteční dvojetapu dlouhou 77 km.

"Fyzicky se cítím skvěle, je to až překvapivé, snad to nic špatného nevěští," říká Miloš.

Je půl dvanácté večer a ještě nevečeřel. Dnešní reportáž pro čtenáře Behej.com vypouští, potřebuje si zklidnit mysl a rozhodnout se, jak dál.

Není divu. Je to nejtěžší závod jeho kariéry.

Veselá mysl - půl zdraví (6.díl)

Dnes to bylo opět velmi zábavné. Ráno jsme vyběhli z Bílého potoka nahoru na sever, na sedlo vrchu Orlík. Skvělých 5 km na rozdýchání s převýšením 350 m. Odtud jsme to vzali po zelené do údolí Pěnivého potoka.

Komu by snad tento název asocioval pěnivý mok, tak ať si nechá zajít chuť. Jít se tudy nedá a běžet už vůbec ne. Kdybych ovšem vyhledával nedotčenou krajinu, určitě bych sem zamířil. Lávky a cestu zde vzala povodeň v roce 2002 a od té doby tu asi nikdo neprošel, až dnes my. Dva a půl km dolů z kopce nám trvalo celou hodinu.

Další cesta už ale byla snadná. Běželi jsme po silničkách tu širších, tu užších a užívali si krásného babího léta.

Co nás čeká ve čtvrtek, ví zas jen ten bůh ze začátku dnešního příběhu. Jak to na počátku postavil, tak to dodnes stojí a na nás je se s tím vyrovnat. Takže pozdrav pán bůh a jdu spát.

Na konec ještě kolik, a jak dlouho, jsme běželi. Uběhli jsme 78 km tak, že prvních 22 km, které připadly na dopolední etapu, nám trvalo 3:45 hod a druhou část (odpolední etapa), čítající 56 km, jsme uběhli za 8:46 hod.

Miloš 

Poprvé s doprovodem (5.díl)

Mimo toho, že jsem si dnes celou trať poprvé pěkně užil, nikde jsem nekufroval, moc a moc mě potěšily vaše gratulace k mým narozeninám. Dostal jsem jich snad víc než za celý svůj současný život.

Je to radost, když se vám dostane ujištění, že ti, pro něž se snažíte něco dělat, si to uvědomují a dokáží vám to vrátit. Asi to znáte sami, že lidé se většinou stydí projevit své pocity, z obavy, aby náhodou nebyli považováni za citlivky.

Přitom je to tak nádherné dokázat si vzájemně říci dík za to, že jsi, dík za to, cos pro mne udělal, dík …. Moc a moc si uvědomuji, že společenství bytůstek, které se sdružují okolo behej.com, je jiné a jsem za to moc rád.

Měl bych na všechny jedno přání. Pošlete občas i podporující SMS i Martinovi, bojuje s tratí jak lev a určitě si i on vaší podporu zaslouží. Navíc si jsem jistý, že mu to moc pomůže.

Dnes totiž neměl opět šťastný den. Když už zůstal na trati sám, měl tu smůlu, že se zeptal na cestu někoho, který o ní nic nevěděl a poslal ho jinam. Sotva přišel, osprchoval se, tak zapadl do postele a to jsem u něj zažil poprvé za pět let co se známe. Číslo na něj je 731 068 012.

Jak dnes dopadl náš mini souboj s Martinem:

Osmou etapu vedoucí mezi Hlučínem a Krnovem, která měřila 46 km jsem uběhl s Jarkou za 5:48 hod., Martin se Šárkou pak za 6:37 hod.

Devátá etapa vedoucí z Krnova do Bílého potoka, měřila 38 km a dopadla takto: já 4:35 hod. Martin se svým kufrem 5:57 hod.

Celkově mám tedy po pěti etapách náskok 4:41 hod, ale zůstávám pokorný, neboť vím, že Martin se nikdy nevzdá, a bude bojovat do posledních sil. Navíc zabloudit mohu pro změnu zase já.

Miloš

Martin Hunčovský

Dnes si tak představujeme blíže i druhého závodníka, který se postavil na start ve Znojmě s odhodláním zdolat 1000 mil. Je jím 41letý Martin Hunčovský, ultramaratonskému světu známý například ze Spartathlonu 2003, možná nejtěžší běžecké zkoušky vůbec.

"Na oběhu ČR po hranicích mě láká krásná příroda, ne ta "pakárna" lítat dokola na okruzích na nejrůznějších závodech. Užít si opravdového pohybu, přibližovat se velmi pomalu, ale jistě k cíli," řekl Martin serveru Behej.com ještě před startem přetěžkého závodu.

A se smíchem dodal, že se bude snažit nedržet se notorického "bloudiče" Miloše Škorpila. Jak však první etapy naznačily, tento plán moc nevyšel a na oba čekalo již hodně kilometrů navíc.

Po pátém dni za Milošem zaostává o necelých 5 hodin, ale je stále odhodlán pokračovat v běhu.

"Chci to celé uběhnout. To je moje motivace. V jednom roce přeběhnout i oběhnout naši republiku," řekl Martin s poukazem na dubnový závod napříč republikou (692 km za 7 dní).

Behej.com přeje oběma výdrž a co možná nejméně klopýtnutí a pokud možno již žádné "zakufrování".

Zhruba 90 km čekalo na běžce v pondělí, čtvrtý den jejich poutě kolem republiky. A na trase byla Lysá hora s kamenitou cestou...

Miloš na trase oslavil své narozeniny, jak jinak, než během. Behej.com se připojilo ke gratulantům a má pro něj připravenu stylovou cílovou prémii za dokončení závodu.

Tak konečně jdeme na pořádné hory a ne ty nudné roviny. To jsme si mysleli ještě před vyběhnutím. Svůj názor si upravujeme hned po vyběhnutí, kdy nás znenadání překvapí Čertův mlýn.

Kdo by čekal, že tak pojmenovali kopec, který má 1250 m nad mořem. Skoro se to nedalo jít, natož pak běžet. Při zbíhání si Marin vyhazuje kotník. Většinou si raději vyhazuje z kopýtka, ale dnes to je kotník. Naštěstí se to srovnalo. Běžíme každý sám. Je to tak lepší, neboť nás nestrhává tempo druhého a člověk si tak lépe vyhoví.

Dobíhám do Ostravice. Mé kroky hned vedou do zdejší Jednoty. Mám děsnou chuť na čerstvé mléko, čerstvý rohlík a nějaký sýr. Vše sním, ale půllitru mléka nechávám Martinovi schovaný za jednou tabulí. Ráno ho moc zklamalo, že mléko, které jsme koupili den předtím, zkyslo.

Začínám se hrabat na Lysou horu. Prvních 6 km to ještě jde běžet, ale pak se cesta mění v hromady kamení. Hned si vzpomenu, jak jsme na podobném povrchu s Martinem kamzičili cestou od Plešného jezera na Plechý při přeběhu Šumavy. Kousek pod vrcholem míjím jednoho pána do půl těla, s bříškem značně převislým a holí. To mi trochu sebralo sebevědomí.

Při seběhu to beru doporučenou zkratkou, která se později mění v prodlužku. Martin dopadl stejně. Nakonec najdu cíl dopolední etapy, měřila 40 km a můj čas je 6:30. Martin dobíhá za 7:03.

Odpoledne by to mělo být lehké vyběhnutí okolo 40 km. Nebylo. Vyběhnu po červené a jako býk mám najednou temno před očima. Že mě značka nedoprovází, zjistím až v Dobré.

To už mám sekeru 5 km. Vracet se mi nechce. Místní osadníci mi naštěstí ochotně pomohou a doporučí nejbezpečnější cestu na další kontrolu. Na ní zjišťuji, že Martin má hodinu náskok.

Dlouho se neradoval. V Havířově ho při doběhu na kontrolu vidím, jak právě vybíhá. Taky kufírek. Holt nesnese pomyšlení, že by měl při oběhu republiky naběháno méně kilometrů než já.

Nakonec už to je nuda. Nekonečný přeběh noční Ostravou a bydlení v klícce, z níž přechází zrak. Tak nashle zítra.

Miloš

3.den: krásný dlouhý den

Vybíháme krátce po sedmé hodině. Je chladno ale dá se to celkem vydržet. Dnes nás teoreticky čeká "pouhých" 86 km, což oproti včerejší stovce vypadá vcelku přijatelně. První část, která nás zavede do Luhačovic, Vizovic a Vsetína, proběhne poměrně v klidu.

Martin jen lehce hledá cestu, Jirka Krofta nacvičuje salto na kole a jeho pokus končí "jen" rozraženým obočím. Terén se začíná mírně zvedat, dvakrát vybíháme asi 580 metrové kopečky, což se projeví i na konečných časech. Do Vsetína dobíhám po 51 km za 6:13 hod. Martin pak za 6:34.

V druhé dnešní etapě nás mělo čekat 35 km, což by se mělo zvládnout v pohodě. "Konečně se víc vyspím", říkám si ještě ve Vsetíně. Mám v plánu si trochu odpočinout a tak jsem se rozhodl dát tuto etapu s Martinem. Jak už se stalo na tomto závodě dobrým zvykem, vše bere rychle za své.

Začátek odpolední etapy je jednoduchý, máme běžet zhruba 5 km po silnici a tam odbočit doprava na cyklistickou stezku. Po ní běžet dalších 5 km až na červenou, pak už se prý nemůžeme ztratit.

Odbočku ale nenacházíme a tak vybíháme až k jakési fabričce, kde silnice končí. Vrátní nám poradí, kde se máme dát doleva. Ona jednoduchá odbočka je parkoviště plné aut. Místo značky označující cyklostezku je tu jen tabulka "UHLÍ HNĚDÝ OŘECH – 187 Kč".

Sláva zase jsme na cestě. Ještě dvakrát si nejsme jistí, nejdříve nám poradí jeden místní chasník podruhé zas žena s kočárkem. Potom jsme už opravdu na červené. "Sláva" provolá Martin, "tady už to znám až do cíle." Neznal. Z Rožnova pod Radhoštěm vybíháme v 19:20.

Kousek běžíme po červené a pak už značky nevidět. Silnice, po níž už jenom jdeme se klikatí okolo Radhoště. Na cestu nám svítí měsíček, prostě idylka. Ještě říkám Martinovi: "ono není špatné si poslední hodinku jen tak regeneračně projít." Když ta regenerace trvá už dvě hodiny, tak už se mi začíná, mírně řečeno, zajídat.

Ve 21:50 konečně vidíme tabuli Pustevny 1 km, no sláva, jsme doma. Odpolední etapa nakonec měřila 42 km a zvládli jsme ji za 6:58. Byl to můj snad nejdelší maratón v životě.

Miloš

2.den: zase bloudíme

Již 150 km mají v nohách účastníci etapového běhu kolem republiky v čele s Milošem Škorpilem. Po dvou etapách jim navíc přibyly vrásky na čelech, časté bloudění jim přidává na nekonečnosti již tak předlouhé akci (1367km během 17 dní).

Ráno z Lednice nejdříve vybíhá v 6.30 Milan, a já s Martinem ho následujeme v 7.30. Je krásné ráno, trošku chladněji ale rosa se nádherně třpytí v jasných slunečních paprscích. Milana dobíháme už po 20 kilometrech. "Nějak brzo", říkám si. V jednu chvíli to skutečně vypadá jako závod. Rozestupy mezi námi jsou asi 50 metrů. Stačí však trocha vody a bláta a najednou mám 5 minut náskok a Milan se ztrácí.

Druhá dnešní kontrola je ve Skalici na Slovensku. Bohužel, itinerář trochu mate, a tak náš servisman opouští své stanoviště 2 minuty před tím, než na místo doběhnu. Ještě štěstí, že vodu a gel mám sebou. Do cíle první části mi zbývá 12 km a to už se svými zásobami vydržím. V cíli místo nahlášených 45 km, ukazuje Garmin Forerunner 52,3 km. Mám to za 5:45, Martin dobíhá za 30 minut a Milan pak za 2 hodiny po mě.

Třetí etapa, dnes druhá, je zatím nejzajímavější. Milan Celuch odstupuje ze závodu se zdravotními problémy – zánět přitahovače palce a ztráta energie. Martin prohlašuje, že má vždycky odpoledne silnější a snaží se to hned od startu dokázat. Poté co první 2 km za ním uvisím, zvolňuje a zas je vše ve starých kolejích.

Po 5 km se k nám přidává Jirka Krejčí. Běžíme, kecáme a nekoukáme na cestu. Okamžitě je z toho kardinální kufr 9 km. Později se dovídám, že ani Martin neběžel po vytýčené trase. Pak kufruje ještě jednou. Dobíhám svých odpoledních 48 km za 5.07, Martin Hunčovský 40 minut za mnou. Od teď už žádné zkratky, to si raději příště přidám 2 km po silnici.

1.den: Běh kolem republiky začal ve Znojmě

Do Znojma jsem přijel na poslední chvíli. Ne proto, že bychom vyjeli z Prahy pozdě, ale na cestě byli asi tři objížďky. "Skvělej začátek," říkám si. Ráno jsem si dal lehkou snídani, u benzínky bagetu se sýrem a šunkou. Starosta nás poctil kafem a nějakou vodou, takže energie jsem od rána moc nepobral.

Start se opozdil o 20 minut. Jednak proto, že starosta Znojma přijel taky o trochu později, pak se mezi námi zjevil i hejtman jihomoravského kraje a nakonec jsme čekali než odtančí mažoretky svých pár kousků. Nevadí, čeká nás dnes jenom nějakých 66 km, to bude brnkačka, říkám si.

Po třech hodinách běhu jsme v Hrušovanech, cca na 30.km trati. "Tady už nemůže zabloudit ani Škorpil," prohlásí Martin Hunčovský. Škorpil až do Lednice nezabloudil, ale Martin si to namířil rovnou k sousedům do Rakouska. Chudák jakýsi traktorista tam nevěřil svým očím, když se ho ptal na cestu do Lednice.

Mikulov – Lednice je závěrečných 16 km dnešní trasy. Krásná jihomoravská krajina. Lednicko–valtický park s četnými rybníky, volavkami a krásným západem slunce. Naštěstí sluníčko svítí. Jednak mírně hřeje a hlavně svítí na cestu. Dobíhám do Lednice, za sebou mám nakonec 70 km a čas 7:11. Martin Hunčovský dobíhá 20 minut za mnou a Milan Celuch cca za 8 hodin. Je nám fajn, první den je za námi a už jen 16 před námi.

Miloš