22. Marathon des Sables (3) – Nečekané zranění
Marcela Labanová | 29. 6. 2007 | Přečteno: 1535×
Pět týdnů před maratonem jsem si ale způsobila zranění zad. Myslela jsem původně, že mě bolí záda z batohu, se kterým jsem už běhala tak třetí měsíc. Nakonec jsem kvůli úporným bolestem skončila u lékařů.
Výsledek magnetické rezonance byl neúprosný - poškození plotýnky C5-C6 s vyhřeznutím a kompresí do míšního kanálu. Indikována okamžitá operace, neboť hrozilo ochrnutí.
To tedy znamená, že s maratonem je konec?
Tady musím poznamenat něco o sobě. Já neumím vzdávat věci tak snadno. Jsem bojovník a vždycky jsem byla. Na druhé straně nejsem člověk, který by bezhlavě dělal věci, které by mu mohly poškodit zdraví. Měla jsem ale taky velké štěstí na pár lidí, kteří mi věřili a podporovali mě.
Nejdřív jsem ale změnila lékaře, neboť můj první neurochirurg zcela nezvládl mé rozhodnutí běžet maraton i přes poškození páteře. Našla jsem si dobrého fyzioterapeuta a lékaře. Bolesti jsem mírnila injekcemi, prášky a denně chodila na trakce. Podaří se to?
Nakonec zvítězila má umíněnost a na cestu s parťáky jsem se vydala.
Cesta na maraton
Otázka stála: Dojedu tam vůbec? Hlavou mi letí různé myšlenky a obavy, jak vše dopadne. Stále slyším lékařovu větu, že se vrátím na vozíku. Přesto nejdu do extrému, ale taky se nevzdávám před bojem. Po vystoupení z letadla se na letišti setkávám s ostatními běžci. Říkám si: všichni tak fit, no co já tady dělám?
Bolesti byly velké, a to i pod silnými prášky. Hlavně když nás vezli 5 hodin do pouště a pak na nákladních autech přes poušť do stanů.
Ale první večer byl nakonec skvělý, protože jsme dostali francouzské víno, arabský chléb a francouzský sýr. Takže po celém dni trmácení je super pocit, že organizace skvěle funguje. Jen ty dlouhé fronty všude, až 2 hodiny na jídlo, protože účastníků bylo 750 a k tomu velký tým organizátorů.
Zítra mě čekají vstupní formality: Předložit EKG, kontrola obsahu batohu a pozítří to začíná. Jak to všechno dopadne? Uběhnu aspoň kousek? Není to příliš riskantní? Vždyť více než měsíc jsem kvůli zranění netrénovala…
Pokračování za týden
Oficiální stránky Marathon des Sables
Video o Marathon des Sables z roku 2006
Související články
Komentáře
Přidat příspěvek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Příspěvky v diskuzi (celkem 12)
koyama | 29. 06. 2007, 08:15
Tak to klobouk dolů. Vím, co jsou to bolesti zad a to u mě ani nešlo o problémy s plotýnkou. Uběhl jsem půlmaratón a vyřadilo mě to na více než půl roku. Smekám! Marathon des Sables s vyhřezlou potýnkou. To chce velký kus sebezapření. Jde vidět, že většina žen dokáže lépe zvládat bolest než muži.
Ozzy | 29. 06. 2007, 16:40
A jak by příběh pokračoval, kdybyste se na tom vozejku vrátila? Zrovna nedávno se tu objevil článek o tom, jak je bolest důležitý signál těla, že něco není v pořádku a že je potřeba problém řešit a ne ho s pomocí prášků ignorovat. Píšete, že nejdete do věcí, kde hrozí poškození zdraví a tohle bylo co? Takovýdle věci asi celkem často dopadnou dobře a všichni pak zpětně plácaj po ramenou řikaj "to je frajer", ale co by řikali, kdyby to nedopadlo? Neřikali by ti samí lidé "no jo, když si koleduje"? O těch špatných koncích se moc nepíše a rozhodně se tak dobře nečtou. Běh je samozřejmě o překonávání a bolest do toho patří, ale musí to mít svou mez. Rozhodně nechci nikoho prudit, nebo chytrácky mentorovat, nemam na to ani věk, ani zkušenosti, ale při četbě podobných hrdinských činů mě vždy napadá slovo nezodpovědnost. Nezodpovědnost vůči sobě, vůči ostatním lidem, jak jim bych změnil život, kdyby se mi něco stalo kvůli takovýhle hlouposti.
Gratuluji k happy endu, předpokládám, že mě ostatní čtenáři za můj příspěvek sežerou, ale nemůžu si pomoct.dees | 29. 06. 2007, 17:04
Naopak s Tebou souhlasim, i kdyz i ja bezela prazsky pulmaraton s nejakou virozou, ktera na me skocila v den startu pri probuzeni. Vyslechla jsem si od kamaradu dost a uznavam, ze meli pravdu.
mapo | 29. 06. 2007, 19:04
Je to otázka?! Možná se o tom mohla Marcela víc rozepsat. Změnila lékaře, diagnóza byla stále tatáž? Určitě vše hodně zvažovala, pro i proti. Dala do toho ze sebe úplně všechno, byla to možná jediná příležitost se tohohle maratonu zúčastnit. Měla by opět sílu trénovat tak tvrdě znovu, sehnala by peníze? Co tým? Je to taky otázka psychiky, když se něco nepovede, je třeba větší odhodlání pustit se do toho všeho znovu, víc energie překonat svůj neúspěch...Když si přečtu Ozzy Tvůj komentář...při čem všem nám hrozí poškození zdraví, víme to?...Vždyť bychom nemohli třeba ani jezdit na kole, někteří řidiči-hrůza!!
Jsem dost fatalista, tak to asi beru jinak a Marcele v tomhle rozumím.milan | 29. 06. 2007, 19:43
Nesrovnával bych vědomé poškozování zdraví s rizikem při jízdě na kole.Protože jsem měl několik kamarádů,kteří se už nevrátili z hor i když objektivně doržovali pravidla bezpečného pohybu v horách,považuji jednání Marcely za nezodpovědný hazard se svým zdravím a svým způsobem i exhibicionismus.
Osobně považuji za projev větší morální síly včas ustoupit a poté se vrátit s ještě větší motivací ke splnění svého snu.Výkony za každou cenu mě příliš neoslovují,pokud nejsou v extremní situaci podmínkou pro např.záchranu života.A to podle mě účast na běhu přes Saharu určitě není.
Na druhou stranu je Marcelino vyprávění poutavé a těším se na pokračování.marcipoust | 30. 06. 2007, 09:40
Mily Milane.
Pravdepodobne, po precteni meho komentare, je vice zretelne, ze o soumenstvi z me strany neslo.Mozna, kdyby mi bylo sladkych 20 a ja byla showman a kazdy vedel co se deje, pred startem a ja nekonzultovala odborniky..Jenze ani jedno z toho nebylo.
Muj zdravotni problem byl plnne konzultovan s lekari a vse zajisteno lekarskou peci ,ktera i na MDS byla 24 hod zaplaceny servis.Nemela jsem hlavu plnou naivinich predstav, ale naopak racionalniho uvazovani.Ja vedela ,ze pokud nastoupim na start, nejde o hazard.Rekla jsem si , prvnich 10 min od startu rozhodne.Ja bych po 10 min odstoupila bez vycitek a okamzite,takze zadny hazard .Ale vzdycky je to tak, pokud nevyzkousime nase sily, tak nikdy nebudeme vedet , jake jsou.
Moji partaci o vsem vedeli a i o rizicich.Ne, nemela jsem v planu, nikoho ohrozit,jak pisete mou nezodpovednosti.Me rozhodnuti bylo velmi racionalni, postavit se na start a pak uvidim.Vedela jsem od lekaru, jak protahovat krk, a moji partaci byli plnne pripraveni pomoct.Myslim, ze nepochopeni meho rozhodnuti je dano nedostatecnym vysvetlenim v predchozim dile.Jenze omezeny prostor mi nedovolil, plne popsat vse.Proto se omlouvam a snad tady v komentarich doslo k napraveni chyby a dostatecnemu vysvetleni.Presto :o))) kdo chce pohlizet na me rozhodnuti dal jako nezodpovedny risk, stejne bude.I tak dekuji moc za komentar. Marcela
milan | 30. 06. 2007, 10:47
Z Tvého stručného popisu jsem to skutečně pochopil jako minimálně lehkovážný přístup.Při sdělení bližších informací je zřejmé,že sis byla dobře vědoma veškerých rizik,která jsou spojena s takovou dobrodružnou akcí realizovanou s určitým zdravotním handicapem.
Přeji Ti pevné zdraví,chuť jít za svými nejen běžeckými sny a těším se na další pokračování.
Milan
Luckyboy | 29. 06. 2007, 21:31
nekdy je pichnuti do vosiho hnizda zasluzna cinnost ;)
mozna clanek vyzniva jinak nez autorka chtela a ve skutecnosti to tak hrozne nebylo. treba se k tomu jeste sama vyjadri.
kazdopadne mas pravdu co se obecne roviny tyka a ja to vidim hodne podobne jako ty.
primer s kolem je trochu mimo. neco jineho by bylo, kdyz to prezenu, kdyby nekdo jezdil na kole v protismeru...mapo | 29. 06. 2007, 22:34
Máš pravdu-příměr s kolem není nejvýstižnější... asi se zde odrazila moje dost čerstvá osobní zkušenost, šlo jen o pár sekund a ... být blízko hospoda, tak slezu a dám si frťana. Myslela jsem to spíš tak, že nevíme nikdy dopředu, co se přesně stane.
Možná, že k tomu Marcela napíše víc a bude to jasnější.
running-observer | 29. 06. 2007, 21:34
Jsem odjakživa velmi opatrný člověk a vědomě jít do rizika bych nikdy nechtěl.
Zde se ale musím zastat Marcely. Nerozepisuje se sice doširoka o tom, co všechno zvažovala se svým novým fyzioterapeutem, jisté je jedno: někteří lékaři by vám pro jistotu zakázali úplně vše a tím by vám váš problém zafixovali. Pohyb je život, a tak za jistých okolností může léčit. Jestli šla Marcela opravdu do rizika většího než jet na kole po frekventované silnici, si netroufám tvrdit.
Ano, bolest je ve většině případů varovný signál těla, který se má respektovat, ale ani to není absolutní: některé formy léčby také bolí...Marcipoust | 30. 06. 2007, 09:15
Nejdriv chci pozdravit vsechny, co sleduji me vypraveni.
Rozbehla se tu intenzivni debata na tema zdravi a hazard s nim.Pro vysvetleni tedy zminim vice veci o cele problematice urazu a dalsi duvody, ktere rozhodli do toho presto jit.
Vyhreznuti plotynky je, prevazne pro volejbalisti, caste zraneni.Samozrejme pokud nedojde ke kompresi na nerv celkem se da resit.Ja jsem nenechala veci nahode, a resila jsem svou diagnozu s vice lekari.Tak jak je pet ruznych prstu na jedne ruce, tak se menily i nazory lekaru.Ja nejsem zastance okamzitych operaci( pokud nejde o zivot) a davam prednost konzervativni lecbe.Lekari mi take rekli, doba hojeni takove zraneni je dlouha.I pres pul roku.Mimochodem vite, ze i pri takove operaci muze dojit k poskozeni nervu a ochrnuti - riziko je pri vsem !
Prestala jsem trenovat,a venovala se jen urazu.Moji fyzioterapeuti rikali, na mou otazku: Muzu bezet ?uvidime, ted kazdy den je vyhra.Pak prislo posledni rozhodnuti - poskladane jako mozaika z vice faktu a i pocitu.Finance za MDS jsou velke.Hlavne z duvodu, ze pokud se neco necekaneho stane( zlomena noha apod), mate zdravotni pojisteni, peci - prelet do nemocnice v tom.Pokud nenastoupim na start, podle pravidel nemuzou ani mi dva partaci.Rikala jsem si, ze se alespon postavim na start a zazit atmosferu za to stoji.Nejen kvuli sobe a treninku ( podotykam ja neresila penize),ale kvuli partakum.A pokud jim reknu po 10 min cau a hodne stesti je to fer vuci nim a vuci sobe.Vedela jsem ze zvladnu cestu a vedela jsem ze to ostatni necham na pocitech.Moje zdravi mi rekne.Kazdy z nas znas vove hranice.
Nekde jsem cetla:Ty nejdulezitejsi zkusenosti, ktere clovek ziska, jsou ty, ktere se uci skrze limitni, extremni situace.Je to ta jedina cesta, jak se muzeme dozvedet, naucit o sobe uplne vse, protoze to vyzaduje veskerou nasi odvahu.
Lide co absolvovali Marathon Des Sables pisi: Dokoncit tento zavod neni otazkou treninku a svalu, ale psychiky.Protoze ta je nakonec jedinym motorem, ktery Vam pomuze prekonat nejtezsi momenty tak extremniho zavodu a ktera vas dovede nakonec i do cile!
Jak jsem ale psala, ja pouze jela na marathon s tim ze budu v zavode 10 min a odstoupim, takze jak to vse dopadlo se dozvite vic v pristim dile.Marcelamapo | 30. 06. 2007, 12:57
Děkuju za další komentář, myslím, že mnohé objasnil. Těším se na další pokračování...
RSS